Brexit jako příležitost

Podle jiného průzkumu Pew Research Center se jen 51 % Evropanů dívá na budoucnost Unie optimisticky. Skeptický trend bude patrný hodně ve Skandinávii, kde bude sílit pocit, že bez ekonomicky liberální Británie půjde Evropská unie směrem silného státu a regulace, který se jim nebude líbit. Jak by se měla v takovém případě zachovat Česká republika?

Vypadalo to, že do prvního červnového týdne, kdy v průzkumech začali mít navrch odpůrci EU, s brexitem v Evropě počítal jen málokdo. Evropská unie se v případě, že Británie odejde, nepochybně propadne do hluboké krize a nejistoty. V Česku stále chybí silné a hlasité proevropské hlasy ve veřejnosti, stále převládá euroskeptický diskurs Václava Klause. Od politiků by ale Češi měli slyšet jasné slovo, jak si budoucnost Evropy představují a jaké místo by v ní měli Češi zaujmout. I proto se otázka dalšího setrvání Česka v EU stane po případném britském odchodu předmětem předvolebních kampaní, které zemi v příštích dvou letech čekají. A vzhledem k rostoucímu populismu to nebude nic hezkého.

Přinejmenším čeští konzervativci, ale i politici z dalších částí politického spektra mají pocit, že nás k Británii váží nějaké zvláštní historické, společenské, kulturní a politické vazby. Angličtina je hlavním mezinárodním dorozumívacím prostředkem. Riziko, že se české politické elity nakazí brexitem, je tak poměrně velké a může zatemnit racionální ekonomickou mysl.

Ta naopak velí, že když je česká ekonomika nejtěsněji navázána na Německo, mělo by Česko spolupracovat a koordinovat svoji evropskou politiku nejvíce právě s Berlínem. Neznamená to slepě následovat, ale být v úzkém kontaktu, abychom věděli, co Němci chtějí po brexitu dělat. Vzhledem k tomu, že oni sami v tom nemají moc jasno, bude brexit i prověrkou našich vztahů s Německem. A ty neprožívají právě rozkvět.

S tím souvisí další aspekt: je potřeba čekat prudkou reakci finančních trhů, která může rozkolísat ekonomiky ve střední Evropě. Obavy by měli mít především Poláci a Maďaři, Češi díky intervencím centrální banky mají – teoreticky – jistý polštář proti oslabení měny. Ale odchod členské země EU, navíc tak důležité jako je Británie, je naprosto bez historického precedentu, že je třeba se v zásadě připravit na cokoliv. Pokud Británie může odejít z EU, tak se dramaticky zvyšuje možnost, že například Řecko, jehož zadlužení a dlouhodobý růst stále nejsou vyřešeny, může odejít z eurozóny.

Podobná situace nastane v bezpečnostní oblasti, i když Velká Británie nadále zůstane členem Severoatlantické aliance, jež má dva týdny po referendu svůj summit v polské Varšavě. V samotné Británii byla otázka bezpečnosti před referendem v pozadí za tématy jako ekonomika či sociální podpora přistěhovalcům. Jen okrajově se objevila úvaha, že s vystoupením z EU se oslabí i britská vazba na NATO.

Odchod Británie z EU by oficiálně vliv na obranné záležitosti mít neměl, ale každá země, opouštějící jakoukoli mezinárodní organizaci, začne v dané chvíli o své bezpečnosti prostě uvažovat jinak. Mnoho vojáků ve střední Evropě má britské vojenské školy a, i když Británie jako vojenská síla v posledních letech značně oslabila, je to stále jeden ze vzorů, na něž se z Prahy hledí z obdivem.

Určitě se objeví úvaha, zda by Česko nemělo v případě odchodu Británie být aktivnější v budování regionálního politického uskupení a posílit například vazby ve Visegrádské čtyřce. Jenže jako ukázal například poslední summit premiérů V4 v Praze, Visegrad se stal pro všechny čtyři státy pouhým nástrojem na prosazení vlastních zájmů, protože těch společných jako by ubývalo. Nechat se zatáhnout například do polsko-maďarské hry na konzervativně nacionalistické sblížení by mohlo být pro Česko nebezpečné.

Logickým vyústěním pro českou politiku v případě brexitu se tak jeví, že Česko by se mělo snažit být aktivnější na evropském poli. V EU se budou přeskupovat aliance, bude se zjišťovat, kdo za kým a za čím si opravdu stojí. Aktivnější neznamená automaticky eurooptimističtější, ale viditelnější, nabízející se jako spojenec pro případné nové koalice, ale zároveň vědomý si svých vlastních zájmů.

Že to při současném stavu domácí politiky zní jako sci-fi je jedna věc, ale proč se alespoň v diplomatické rovině nepokusit o nový začátek, když se o něj pravděpodobně budou pokoušet všichni – nebo alespoň hledat, jak z té nejistoty ven?

Martin Ehl
autor je vedoucím zahraniční rubriky Hospodářských novin