natoaktual.cz

Naše bezpečnost není samozřejmost 2016

6. června 2016  10:10
František Mičánek, Centrum bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany
V Poslanecké sněmovně se uskutečnil již třetí ročník národní konference „Naše bezpečnost není samozřejmost“, kde ve třech panelech již tradičně vystoupili odborníci na bezpečnostní problematiku a následně také představitelé politické reprezentace se svým pohledem na vývoj aktuální bezpečnostní situace.  
Národní konference „Naše bezpečnost není samozřejmost“ | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

Období mezi dvěma posledními ročníky konference bylo bezesporu opět turbulentní a bohaté na události. Ve středu pozornosti bezpečnostní analytiků stabilně zůstává hrozba ze strany Ruska a radikálního islámu jako zdroje terorismu, trojici doplnila silná migrační vlna jako následek pokračujícího ozbrojeného konfliktu v Sýrii a negativních dopadů nerovnoměrné globalizace. Žádný z uvedených fenoménů aktuálního bezpečnostního prostředí se však nedá označit jako nový jev, spíše jde o pokračování dlouhodobějších trendů.

Naše bezpečnost není samozřejmost

Speciální příloha k národní konferenci

Stále jsme se nezbavili pocitu překvapení z akceschopnosti našeho potenciálního protivníka. Zde by bylo na místě si odpovědět, zda za tím stojí naše neschopnost nebo extrémní kvality protivníka? V Severoatlantické alianci pak přirozeně nefunguje stejná percepce toho, kdo tím protivníkem skutečně je. Rozdílná akcentace jižních a východních hrozeb sice na konferenci nebyla příliš reflektována – o to větší realitou je ve skutečnosti. Jednota Aliance nicméně neznamená stejnou percepci hrozeb – v té se přirozeně budeme lišit – jednota znamená stejné úsilí v boji s nimi.

Minimálně pro otázku Ruska pak platí, že stále není jasno, co skutečně odstraší takto silného aktéra se schopností synergicky využívat všechny pilíře státu – diplomacii, ekonomiku, ozbrojené síly a informační (mediální) politiku.

Na domácí půdě v podmínkách České republiky je jednoznačně nejpozitivnějších událostí pokračující postupné navyšování domácího rozpočtu na obranu. Ten je umožněn nejen nalezeným konsenzuálním stanoviskem koaliční vlády, ale také konjunkturou domácí ekonomiky. Dobře fungující ekonomika ale přináší také vedlejší, pro obranu nepříjemné dopady.

S predikovaným průměrným ročním nárůstem HDP ČR na úrovni cca 2 % bude procentuálně vyjádřený obranný rozpočet naší země i při pravidelném meziročním nárůstu výdajů na obranu o cca 4 mld. Kč stagnovat, spíše však klesat, a to až na nepříjemných 0,97 % v roce 2020. Naplnění slibu koaliční vlády - dosažení 1,4 % podílu obranných výdajů na HDP za těchto podmínek začíná vypadat nereálně a bude možné jen za podmínky dalšího navýšení meziročního růstu výdajů na obranu na cca dvojnásobek.

Je ale ministerstvo obrany schopné tyto zdroje efektivně využít v současném systému ročního rozpočtování? Není čas na další závažná rozhodnutí v oblasti branné legislativy o přechodu na několikaleté investiční fondové financování po vzoru předválečného Československa? Vždyť velké přezbrojovací projekty trvají v průměru 3-7 let a jejich uskutečnění vyžaduje nejen politický konsenzus, ale také dlouhodobě dostupné a vyčleněné zdroje.

Co znamená jednota

Rozdílná akcentace jižních a východních hrozeb sice na konferenci nebyla příliš reflektována – o to větší realitou je ve skutečnosti. Jednota Aliance nicméně neznamená stejnou percepci hrozeb – v těch se přirozeně budeme lišit – jednota znamená stejné úsilí v boji s nimi.

Variantou je také odejít od procentuálního vyjadřování podílu obranných výdajů na obranu a používat jen přírůstky v absolutních číslech a míru naplnění požadavků plynoucích z obranného plánování NATO. Argumentace pro tento přístup je jednoduchá – procenta podílu na HDP nic neříkají o tom, jak efektivně je naplněna potřeba obranyschopnosti daného státu, zda je to moc nebo málo pro jeho ozbrojené síly vzhledem k jejich početnímu stavu a technologické úrovni. Současná vláda ČR obrátila (jako jedna z mála v aliančních zemích) negativní trend ve financování armády, a přesto perspektivně klesneme hlouběji do pole černých pasažérů v Alianci. Ve smyslu výše uvedených faktů tak ztrácí procentuální vyjádření svou argumentační hodnotu i pro politiky.

Další negativum rostoucí ekonomiky ČR je velmi nízká míra nezaměstnanosti na úrovni 4,1 % (aktuálně nejnižší v EU) a tedy vysoká poptávka po kvalifikované pracovní síle na trhu práce. Ta společně s nepříznivým demografickým vývojem ztenčuje náborové zdroje pro ministerstvo obrany i ministerstvo vnitra. Není čas na prioritizaci a místo soupeření o nedostatečné lidské zdroje mezi silovými resorty na sladění jejich personálních politik?

Shodně s vystupujícími na konferenci pak předpokládám, že alespoň některé z položených otázek zodpoví právě probíhající Audit národní bezpečnosti – za předpokladu, že nesklouzne k obecným frázím nebo k přesvědčování, že vše je vlastně v pořádku. Je jistě pozitivní, že narostla podpora armády a zároveň jsme v ČR nezaznamenali žádné výrazné bezpečnostní incidenty. Zůstávají však závažné nedodělky v oblasti nedokončené branné legislativy a obranného plánování.

Panel moderovaný Jakubem Kulhánkem ukázal poměrně jasný posun v komplexním vnímání bezpečnosti. Jako mimořádně pozitivní můžeme hodnotit zahájení diskuze na téma bezpečnostního systému – a nikoliv už pouze o jeho jednotlivých složkách.

Podobný přístup lze koneckonců pozorovat ve vztahu k hrozbám na úrovni celé Aliance, kde došlo k pochopení, že téma migrační vlny je nutno úzce propojit s terorismem tak, aby mělo vůbec nějakou relevanci pro resorty obrany. I tak lze ale dnes úspěšně polemizovat o schopnosti bezpečnostních složek aliančních zemí například sledovat radikály mezi migranty anebo mít pod kontrolou možnou radikalizaci skupin utečenců v detenčních zařízeních při jejich integraci do nového prostředí.

Téma Ruska je tradičně mnohem lépe uchopitelnější. Otázkou dlouhodobě zůstává, nakolik je dnes tato hrozba skutečně realitou. Celá řada zemí k ní přistupuje spíše na základě svých historických zkušeností – Polsko a pobaltské státy slouží jako skvělý příklad. Mocenské ambice a schopnosti Kremlu jsou každopádně silně přeceňovány a mnohdy i tendenčně zneužívány - pravděpodobnost útoku na území Aliance je přitom malá a lze jen těžko definovat konkrétní zisk, který by Moskvě z takového kroku plynul.

Nelze ale zpochybnit fakt, že Rusko porušilo standardy mezinárodního práva a destabilizací a šířením neklidu ve svém okolí se snaží vrátit do pozice velmoci. Nestabilní a názorově nejednotné okolí je pro ně náhradou tradiční a historicky ověřené, dnes však ztracené záruky bezpečnosti - strategické hloubky obrany, kterou mu odebírá rozšiřující se Aliance. Je tak stále nutno se ptát, jak zastrašit konvenčně i jaderně silného protivníka typu Ruska? Hodnota několika praporů v rámci forward presence rotujících nebo umístěných v Pobaltí je z vojenského hlediska sporná už s ohledem na jejich pohotovost, bojovou hodnotu, možné problémy s interoperabilitou takovéhoto mezinárodního uskupení, jeho udržitelností apod.

Jde každopádně o politický koncept, kdy potenciální útok na tyto jednotky by byl současným útokem na několik států Aliance, který ale Rusko sám o sobě nezastraší. Je nutné ho kombinovat s protiraketovým štítem, modernizovaným a nově rozmístěným jaderným potenciálem Aliance, zrychleným rozhodovacím procesem a většími pravomocemi delegovanými na vojenské velitele NATO v Evropě. V neposlední řadě také potřebujeme skutečně akceschopné národní síly se schopností realizovat to, co nám pravidelně ukazuje Rusko – velká cvičení na úrovni divizí a sborů.

Druhý panel, který se věnoval nadcházejícímu summitu ve Varšavě, by se dal shrnout heslem „Odstrašení, jednota a akceschopnost“.

Z úst náčelníka generálního štábu Josefa Bečváře zazněla na úvod sumarizace změny úkolů Armády ČR v běhu let 1990 do dneška. Hrozby podle něj existují a jsou popsané, k nim musí existovat odpovídající potřebné schopnosti. Ze strategických dokumentů především Koncepce výstavby AČR reaguje na politické zadání a předpokládá schopnost plnit úkoly na území i mimo něj vyváženou armádou pro plné spektrum operací s přiměřenou specializací.

Profesionální armáda s podporou záloh je i nadále upřednostňovaným řešením, na němž se nic nemění. Nicméně princip dobrovolnosti má jisté rezervy - nezaručuje jistotu dosažení potřebného množství záloh. Rychlost nástupu hrozby se změnila na týdny až měsíce a tak se vytvořil rozdíl mezi tzv. dostupnými silami a všemi silami a prostředky generovanými na bázi dlouhodobé mobilizace.

Jak odolná je společnost?

Mnohem závažnější a dlouhodoběji působící výzvou je odolnost společnosti. Její nízká úroveň totiž není způsobena ani tak ruskou propagandou, terorismem a už vůbec s námi nesouvisející migrací. Jejím jádrem je zjevně klesající důvěra veřejnosti v politické struktury, politické strany a tradiční hodnoty a na konferenci velmi správně zaznělo varování před ponecháním takového vývoje bez náležité pozornosti.

Potřeby a nedostatky ve schopnostech není nutno ani zamlčovat, ale ani zveličovat a dramatizovat. Jakmile budou kompletně, kvalitativně a kvantitativně věrohodně popsány, je nutné vytvořit na úrovni vlády a parlamentu bezpodmínečně podmínky pro eliminaci nedostatků a vymezit roli všech ministerstev při dosahování požadovaného stavu. To zaručí ČR věrohodnost naší bezpečnostní politiky.

Opakovaně byla rovněž zmíněna potřeba zvýšit odolnost společnosti (resilience). Zdá se však, že z tohoto slova se stává spíše módní pojem – aniž by bylo jasné, co vše se za tímto pojmem skrývá. Jak například vybavit občany strategickou odolností v demokratické společnosti při absenci branné výchovy a nesjednocených učebních osnovách na základních a středních školách. Jak zvýšit energetickou a surovinovou nezávislost země, aby odolávala ekonomickým tlakům protivníka? Jaká je role svobodných sdělovacích prostředků?

Stále častěji se ukazuje, že naše hromadné sdělovací prostředky - jeden z výdobytků západní demokracie - jsou v čase krize velmi jednoduše využitelné propagandisticky schopným protivníkem. Lapidárně řečeno – za naše koncesionářské poplatky dáváme prostor propagandě nepřítele. A je jedno, zda se jedná o Islámský stát nebo Putinovo Rusko. Zrovna tak nemáme úplně jasno jak, kým a kdy vystavět strategickou komunikaci (STRACOM) a zda toho jsme schopni na úrovni ČR a NATO vůbec dosáhnout.

Zatímco po minulé konferenci se zdálo, že slabiny v zajištění obrany existují spíše na úzce vnitrorezortní úrovni, vývojem uplynulého roku je stále více zřejmé, že sahají mnohem dále. I přes to, že resort obrany určité pokroky udělal a povedlo se například schválit důležité koncepční dokumenty (Dlouhodobý výhled, KVAČR atd.) či legislativu, spousta času se promrhala řešením otázek, které armádě primárně nepřísluší řešit (migrační krize).

Přehlédnout nelze ani to, že resort obrany od minulé konference jen velmi málo pokročil v důležitých akvizičních programech a - lapidárně řečeno – nic nekoupil. Pozitivní nicméně je, že došlo k mnohem větší akcentaci toho, že problémy, se kterými se potýká naše obrana, nejsou omezeny jen na resort a armádu samotné a mají širší alianční, jakož i celospolečenské konotace.

Při pohledu na témata řešená v současném roce je jasné, že kritické bude zaprvé v krátkodobém horizontu udržet vnitřní soudržnost Aliance, jejíž pokles je aktuálně významnou hrozbou. Nadcházející summit NATO ve Varšavě tento problém nesporně pokryje.

Mnohem závažnější a dlouhodoběji působící výzvou je odolnost společnosti. Její nízká úroveň totiž není způsobena ani tak ruskou propagandou, terorismem a už vůbec s námi nesouvisející migrací. Jejím jádrem je zjevně klesající důvěra veřejnosti v politické struktury, politické strany a tradiční hodnoty a na konferenci velmi správně zaznělo varování před ponecháním takového vývoje bez náležité pozornosti.

Rovněž politická korektnost a zvyšující se odcizení politických elit a obyvatelstva se zdá být možným kamenem úrazu snahy o dosažení vyšší odolnosti společnosti. Stále totiž platí premisa, že aby občan byl ochoten stát bránit, musí se s ním ztotožnit – a politická elita, integrita jejich slov a činů je tím, co stát v očích veřejnosti reprezentuje především.

brigádní generál (v záloze) František Mičánek
autor je ředitelem Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany

natoaktual.cz
zpět na článek