natoaktual.cz

Libye: chaos, bezvládí a IS pět let po intervenci NATO

24. května 2016  14:15
Martin Dunaj, University of St. Andrews
Před pěti lety zahájila Severoatlantická aliance vojenskou operaci vymáhající zbraňové embargo a bezletovou zónu nad Libyí. Poté, co byl v nepřímém důsledku této operace svržen Muammar Kaddáfí, se Libye ocitla na podzim 2011 na rozcestí budoucího vývoje. V zemi ale zavládl chaos, jenž Libyi svírá dodnes.  

Nově budovaná libyjská armáda | foto: Ministerstvo obrany Libye

Barack Obama se před nedávnem vyslovil, že intervence sama o sobě byla správným krokem. Nedostatečná připravenost na porevoluční vývoj v Libyi však byla, dle Obamy, jeho největší chybou v prezidentském úřadu. Co podmínilo onen překvapivý vývoj, na nějž Západ nebyl připraven?

S Francií a Británií v čele

Zprvu je vhodné připomenout, že zrovna USA byly v případě intervence NATO v Libyi v roli sekundanta, pročež se Obamova reflexe jeho neúspěchů jeví až příliš sebemrskačská. V čele diplomatických i následných vojenských aktivit v Libyi stála především Francie a Velká Británie. Nad pravou motivací obou zemí aktivně se angažovat v Libyi se stále vedou polemiky. Jak zejména prezident Sarkozy, tak premiér Cameron argumentovali ochranou lidských životů vydaných napospas Kaddáfího žoldákům.

Důvěryhodnější se však jeví snaha napravit si reputaci v regionu. Zatímco na Velké Británii ulpělo stigma podpory americké intervenci v Iráku v roce 2003, Francie se na počátku Arabského jara postavila za tuniského prezidenta Ben Aliho, záhy svrženého. Tomuto cíli napomohla skutečnost, že intervence v Libyi měla podporu Ligy arabských států. Přenechat vedoucí úlohu Francii a Velké Británii mělo významnou symboliku i pro NATO samotné, kde se již nějakou dobu diskutovalo o nerovnoměrném rozložení sil a závazků mezi USA a evropskými státy.

Pokud opomeneme argumenty cyniků ohledně ekonomických zájmů v Libyi, mělo angažmá Francie a Velké Británie za účel také zvýšit jejich relevanci uvnitř Evropy, kde po finanční krizi přebíralo otěže regionálního vůdce Německo. V případě Francie pak nezanedbatelný vliv na kalkulace, zdali se aktivně zapojit na mezinárodním poli, hrály prezidentské volby naplánované na následující rok.

Předpoklady pro (ne)úspěch

Na počátku Arabského jara disponovala Libye strukturálními předpoklady (etnicky homogenní společnost, relativně vysoké HDP, rozvinutá infrastruktura), na nichž mohla stavět při budování stabilního porevolučního uspořádání. Libye se však oproti nadějím propadla na úroveň failed state, kdy je neschopna zajistit bezpečnost na svém území, kontrolovat své hranice a situace na jejím území dlouhodobě exportuje nestabilitu dále do regionu.

Vinu za to nese především fragmentovaný charakter společnosti založené na kmenové loajalitě v kombinaci s náhlou absencí dominantního centra moci. Kaddáfího politika marginalizace libyjské armády vedla k tomu, že se v porevoluční fázi musela libyjská Přechodná národní rada spolehnout při zajištění bezpečnosti na neformální vojenské aktéry - revoluční milice. Těch v tu dobu působilo v zemi bez valné koordinace na 1 700. Část z nich se měla stát základem nově budovaných bezpečnostních složek, zbytek měl být odzbrojen a zaintegrován do společnosti.

Porevoluční centra odboje

Slabosti čerstvě budovaných národních ozbrojených sil nicméně brzy využili džihádisté, kteří zahájili v létě 2012 protivládní ofenzívu. Na neschopnost centrální vlády efektivně potlačit milice radikálních islamistů o rok později zareagovaly kmeny z východu, dlouhodobě politicky i ekonomicky přehlížené části země, kde se přitom nachází dvě třetiny ropných zásob Libye. K ideologicky motivovanému povstání tak přibyli separatisté bojující za federalizaci země. Místo vojenské konfrontace však zvolily blokádu ropných zařízení. Libyjský export ropy se v roce 2013 propadl z 1,7 na 0,1 milionu barelů za den, což drasticky zasáhlo státní rozpočet.

Hledání příčin

Vinu za to nese především fragmentovaný charakter společnosti založené na kmenové loajalitě v kombinaci s náhlou absencí dominantního centra moci. Kaddáfího politika marginalizace libyjské armády vedla k tomu, že se v porevoluční fázi musela libyjská Přechodná národní rada spolehnout při zajištění bezpečnosti na neformální vojenské aktéry - revoluční milice.

Kvůli značné finanční tísni, v níž se státní rozpočet ocitl, se začala rozpadat veřejná správa a schopnost financovat rekonstrukci bezpečnostních složek. Stejně tak se zbrzdila reintegrace revolučních milicí, které se navíc odmítaly vzdát zbraní pro případ, že by pro ně porevoluční vývoj vyplynul nepříznivě. Na pozadí fragmentace systému navíc pokračoval boj mezi čím dál polarizovanějšími politickými aktéry.

Vládní schizma

Proti sobě stály na straně jedné sekulární síly opírající se o formující se armádu a milice z oblasti kolem města Zintan, na straně druhé Islamisté ovládající ministerstvo vnitra, podporovaní milicemi z oblasti Misuráta. Ti měli v parlamentu většinu. Zásadním rozhodnutím přechodné legislativní rady s fatálními důsledky bylo přijetí zákona o politické izolaci, na jehož základě byli z politického života i účasti v ozbrojených složkách vyřazení všichni bývalí příslušníci Kaddáfího režimu. Ti se tak přidali na stranu umírněné opozice, armády a zintánských milicí. Boj o mocenský vliv a ideologický charakter země nedlouho poté eskaloval v ozbrojenou kampaň.

Smírčí snaha vyřešit rozhořelý konflikt předčasnými parlamentními volbami, na základě kterých by byla ustavena vláda zasedající v neutrálním Benghází, přinesla opačný efekt. Volby vyhrála „umírněná“ koalice, jež se však kvůli špatné bezpečnostní situaci v Benghází přesunula do Tobruku, bašty svých podporovatelů. Ve volbách neúspěšní islamisté naopak zpochybnili legitimitu voleb a vytvořili paralelní vládní vzdoro-centrum v Tripolisu. Libye se opět ocitla ve stavu občanské války.

Zázemí pro Islámský stát

Bezpečnostního vakua a vládního schizmatu využil Islámský stát (IS), jenž do země kolem roku 2014 vyslal své libyjské brigády, aby vytvořily novou základnu pro aktivity organizace. Přesun IS do Libye se dá vysvětlit zaprvé strategickými zájmy organizace, zadruhé příhodným nastavení příležitostí, jež tento přesun podmínily. Rozbor ideologických, organizačních i strategicky-operativních cílů IS je hoden svébytné analýzy, pro niž tato stať neposkytuje dostatek prostoru.

Přečtěte si další texty Martina Dunaje na natoaktual.cz:

Podstatné nicméně je, že realizovat své záměry by se IS pravděpodobně nepodařilo, kdyby v Libyi nemohl využít tamních podmínek - od bezpráví, přes volný pohyb zbraní, lokální tendence k islámskému radikalismu, po již zmíněnou roztříštěnost místních aktérů. IS se také může, podobně jako v Iráku, opřít o skupiny obyvatelstva, které jsou po revoluci záměrně marginalizovány a díky tomu náchylné k podpoře reakcionářských hnutí. Ne náhodou se IS podařilo zmocnit města Syrta, právě z něhož pochází kmen Muammara Kaddáfího.

Aby se zároveň nepřeceňoval význam příležitostí plynoucích z aktuálních podmínek Libye, je třeba uvést, že se IS mohl opřít i o značné množství Libyjců, kteří působí v jeho řadách. Již v roce 2007 tvořilo organizaci, z níž se IS vyvinul, 20 procent Libyjců. O pět let později se do Sýrie přesunuly celé brigády libyjských bojovníků nyní tvořící semi-autonomní, nicméně elitní, sílu IS. Ti samí radikálové pak zajistili expanzi IS do Libye.

Lepší zítřky na horizontu

Na jednu stranu je nesmyslné svalovat vinu za současný stav v Libyi na západní intervenci. Průběh vývoje od roku 2011 byl ovlivněn především strukturou společnosti, předrevoluční slabosti státních institucí a decentralizovaným charakterem revoluce. Pravdou zůstává, že tyto skutečnosti byly známé už před revolucí a Západ je měl začlenit do strategického plánování svého následného (ne)působení v Libyi. Počátečních slabostí, žel, následně zneužily militantní bojůvky s partikulárními zájmy, jimž nebyl nově se rodící systém schopen efektivně vzdorovat, což vedlo k jeho rozkladu. Otázkou však je, jestli vůbec mohl Západ této dynamice předejít.

Sjednocená vláda je jen začátek

Sjednocená vláda však ještě neznamená konec rozdělení společnosti. Sdílená podpora politických rivalů ale vládě umožní zabývat se problematikou, z níž daná fragmentace a anti-systémová radikalizace vyplývá.

Charakter pět let trvajícího chaosu v Libyi je každopádně důsledkem přetrvávající nepřítomnosti dominantního aktéra, který by ať už z pozice moci (legitimní, respektovaná vláda), nebo síly (armáda), organizoval konsolidaci porevolučního systému.

V posledních měsících nicméně začíná takový dominant, s pomocí mezinárodního společenství, krystalizovat. OSN zprostředkovala v prosinci 2015 vytvoření vlády národní dohody se sídlem v Tripolisu, jež by měla mít podporu obou politických bloků. Paralelně s tím se libyjské armádě daří potlačovat centra islamistického odporu. I díky tomu, že generál Haftar stojící v jejím čele přijímá zpátky do armády propuštěné důstojníky z Kaddáfího éry. Libyjskou armádu navíc podporují loajální milice na jihu i západě země, čímž roste její územní relevance.

Vytvoření stabilního centra a jednotných ozbrojených sil je předpokladem pro finanční i vojenskou podporu Libye ze strany zahraničních partnerů, a to ať už v koordinaci boje proti IS, nebo v pomoci s budováním centrálních institucí. Sjednocená vláda však ještě neznamená konec rozdělení společnosti. Sdílená podpora politických rivalů ale vládě umožní zabývat se problematikou, z níž daná fragmentace a anti-systémová radikalizace vyplývá. Tou je jak systémová ekonomická, společenská a politická marginalizace některých regionů země, kmenů či skupin obyvatelstva, tak vysoká kriminalita a raketový růst cen.

Význam stabilní Libye pro region

Důležitost stability Libye pochopitelně nelze docenit bez přihlédnutí k její funkci v regionu. Bezpečnostní vakuum od počátku krize umožňuje volný pohyb radikálů i zbraní do všech světových stran, na což doposud nejviditelněji doplatilo Mali v roce 2012. V Sahelu od té doby kvůli převládajícím hrozbám pro místní vlády i zájmy zahraničních společností působí přibližně třítisícový vojenský kontingent Francie.

Svou oběť v podobě útoků na civilisty a ozbrojené složky ze strany militantních islamistů si vybralo i Alžírsko, Tunisko či Egypt. Ve všech těchto zemích nadále operují skupiny radikálních islamistů, jež by mohly aktivně využívat Libye jako bezpečného útočiště. K jejich aktivitám by se navíc mohli připojit islámští radikálové působící právě v Libyi – což už se ostatně děje – se snahou rozvrátit systém v zemích v současnosti více méně funkčních.

Obavy z expanze islamistů má především Egypt, který se na svém území snaží v současnosti potlačit jak umírněné islamisty napojené na armádou svržené Muslimské bratrstvo, tak islámské radikály organizované na Sinajském poloostrově. Egyptu do karet navíc nehraje několikasettisícová komunita Egypťanů žijících v Libyi, jejichž vynucený návrat by znamenal pro již tak vrávorající státní výdaje a stabilizační snahy značnou komplikaci.

Z pohledu severu má klid v Libyi dvojího významu. Pro uprchlickou krizí zatěžkávanou Evropu je zásadní, aby se k uprchlíkům směřujícím do Evropy z Blízkého a Středního východu nepřidali stovky tisíc běženců prchajících před občanskou válkou v Libyi. Centrální vláda a efektivní instituce jsou také předpokladem pro to, aby se Libye, která momentálně funguje jako hlavní tranzitní uzel pro migranty z Afriky, stala efektivní hranicí pro běžence, a tuto roli tak nemusela plnit námořní mise NATO a EU ve Středozemním moři.

Netřeba pak zdůrazňovat, jaké nebezpečí by pro Evropu představovalo pokračující přítomnost Islámského státu. Už jen proto, že libyjská frakce Islámského státu účinněji rekrutuje muslimskou populaci v západní Evropě, pocházející především ze Severní Afriky.

Martin Dunaj
autor studuje Bezpečnostní studia Blízkého východu, Kavkazu a Střední Asie na University of St. Andrews

natoaktual.cz
zpět na článek