Blízký východ - imperativ pro aktivitu NATO

Vývoj konfliktu po zapojení Ruska

Blízký východ je v současnosti zdrojem potenciální hrozby pro státy Severoatlantické aliance minimálně ze tří základních důvodů. Tím prvním je nová dynamika občanského konfliktu v Sýrii. Od doby, co Rusko přešlo od počáteční strategie obranného zajištění perimetru klíčových lokalit do aktivního útoku, podařilo se syrským vládním jednotkám, za podpory šíitských milicí z Iráku, íránských Revolučních gard a Hizballáhu, konsolidovat své pozice a protirežimní povstalce postupně uzavřít na severu kolem města Aleppo. Významnou úlohu v tomto směru sehráli rovněž Kurdové z Jednotek lidové obrany (YPG).

Pokud by se assadovské koalici podařilo eliminovat zbývající komunikačně-logistické kanály opozice vedoucí do Turecka, ocitnou se protirežimní jednotky pod úrovní bojeschopného minima. V takovém případě je zaprvé možné, že se bojovníci z řad umírněné opozice začnou přidávat na stranu radikálních hnutí, jako například Fronta An-Nusra. Zadruhé by hrozící eliminace opozičního hnutí mohla vést k vyhrocené reakci ze strany sunnitských zemí regionu. Obojí by roztočilo další spirálu násilí a podnítilo pokračování uprchlické krize.

Zásadním aspektem budoucího vývoje bude posilování role kurdských milicí, které již v tuto chvíli mají pod kontrolou valnou většinu syrsko-tureckého pohraničí. Dlouhodobým záměrem syrských Kurdů je přitom propojení všech oblastí na severu Sýrie, což v praxi znamená stoprocentní kontrolu hraniční linie syrsko-tureckého pomezí. Momentálně Kurdům stojí v cestě asi dvacetikilometrový pás ovládaný opozicí, a přibližně stokilometrové pásmo pod kontrolou Islámského státu (IS).

Nastalé rozložení sil by nicméně mohlo vést k eskalaci konfliktu mezi syrskými Kurdy a Tureckem, které již zahájilo dělostřeleckou kampaň proti kurdským pozicím na severu Sýrie. Paradoxem zůstává, že jakkoliv jsou jednotky YPG podporovány Ruskem v boji proti sunnitské anti-assadovské opozici, jsou zároveň hlavním spojencem USA v boji proti IS na území Sýrie. USA tak v boji s IS podporují a primárně spoléhají na skupinu, již jejich alianční partner považuje za teroristickou organizaci.

Na podzim do dynamiky konfliktu vložila ještě roztržka mezi Ruskem a Tureckem. Eskalace přímého konfliktu je značně nepravděpodobná. Jak bylo nicméně možné pozorovat na případu Krymu a východní Ukrajiny, metody nepřímé konfrontace jsou mnohdy daleko efektivnějším způsobem oslabení nepřítele. Rusko by mohlo snadno využít své aktuální pozice a prostřednictvím války v zastoupení, v daném případě podporou kurdským milicím, rozdmýchat a udržovat občanský konflikt v Turecku. Bezpečnostně-politická destabilizace země, která hostí přes dva miliony syrských uprchlíků, by pro Evropu znamenalo nový krizový scénář.

Problematika rozpadu IS

Uzavření příměří mezi stranami občanské války v Sýrii by mohlo Rusko využít k uvolnění rukou a vklínit se do čela koalice bojující proti IS, v níž mělo Rusko doposud spíš jen symbolickou roli. Tím by zaprvé legitimizovalo svou přítomnost v Sýrii, především by však posílilo svůj vzrůstající vliv na Blízkém východě. Orientace vojenských prostředků proti IS by každopádně urychlila jeho implozi. Již nyní je pod nátlakem leteckých útoků mezinárodní koalice a pozemní ofenzivy irácké armády, šíitských milicí, kurdských jednotek pešmergů i YPG.

V daném kontextu jsou pravděpodobné dva, vzájemně nevýlučné, scénáře. Pod čím větší tlak se bude IS dostávat, o to frekventovanější budou teroristické útoky na území jeho nepřátel. Rostoucí počet sebevražedných atentátů ať už v Bagdádu, na území ovládaném syrskými vládními jednotkami či v zahraničí, je toho důkazem. Vedle eskalující agresivity IS v podobě rozpoutání kampaně teroristických útoků se dá očekávat i jeho postupné etablování v chaosem zmítané Libyi.

I přesto, že počet bojovníků IS poklesl na přibližně patnáct tisíc mužů, stále má tendenci radikály přitahovat. S postupným oslabováním však budou jeho řady řídnout, přičemž radikálové s bojovou zkušeností budou hledat nové formy a místa uplatnění, podobně jako po konci sovětsko-afghánského konfliktu. Návrat/příchod do Evropy, přesun do Libye, svévolný rozptyl po regionu, případně vytvoření nové fronty boje ve jménu radikálního fundamentalistického Islámu jsou důsledky, jež mohou přímo ohrožovat bezpečnost a zájmy aliančních členů jak uvnitř, tak vně svých hranic.

Potenciál nové uprchlická krize

Jeden z aspektů boje proti IS se navíc může mezinárodnímu společenství vrátit jako bumerang, a to v podobě sílící uprchlické krize. Většina syrských uprchlíků utekla primárně před assadovským terorem, nikoliv IS, konec bezcílného bombardování civilistů by mohlo úprk obyvatelstva oslabit.

Zásadnější hrozba nicméně dřímá v možné eskalaci mezietnického a mezináboženského násilí. S postupující ofenzivou a teritoriální expanzí syrských i iráckých Kurdů totiž dochází k cílené perzekuci sunnitských Arabů, kdy z jedné strany na ně útočí šíitské milice, zatímco z druhé kurdští sunnité, kteří je hromadně vyhání z jimi obývaného území. Nekontrolovatelné etnické čistky ze strany milicí by mohly prohloubit humanitární krizi, podnítit další vlnu exodu arabského obyvatelstva směrem do Evropy a být zásadní překážkou v post-konfliktní stabilizaci regionu.

Role pro NATO

Před Severoatlantickou aliancí tak v současnosti vyvstává několik zásadních problémů. Ať už to je potenciální hrozba zavlečení Turecka do mezinárodního konfliktu, popřípadě hybridní války, nekontrolovaný rozptyl islamistických radikálů, etnické konflikty, boj o moc nad dobytým územím či další vlna uprchlické krize.

Severoatlantická aliance by se tak měla zaměřit na realizaci tří svých elementárních principů Strategické koncepce formulované na Lisabonském summitu v roce 2010, a podílet se tak na budování podmínek pro udržitelný mír a stabilitu v regionu. Neschopnost vytvoření efektivního rámce pro rekonstrukci post-konfliktní Libye vedlo k rozpadu státních struktur, chaosu a vytvoření podhoubí pro destabilizaci celého regionu. Právě příklad Libye by měla mít Aliance na paměti při formulování politiky svého angažmá na Blízkém východě.

1. Posílení kolektivní obrany
   NATO by mělo posílit svou přítomnost v Turecku, podobně jako ji posílilo v Pobaltí a Polsku. Jak za účelem odstrašení ať už konvenčního útoku na člena Aliance, nebo „hybridní“ agrese. Tento krok by měl i symbolický rozměr, neboť by potvrdil princip soudržnosti a solidarity ještě víc, než pouhá dočasná dislokace systémů protivzdušné obrany.
   NATO by mělo rozmístit své jednotky na turecko-syrské hranici. Zaprvé by tak mohly zajišťovat bezpečnost turecké hranice, na které hrozí přeshraniční střety mezi tureckou armádou a kurdskými milicemi, jež by mohly ohrozit úspěšné řešení současného konfliktu. Zadruhé by se podílely na monitorování a prevenci nelegálního přechodu hranic uprchlíky nebo členy radikálních islamistických skupin.
   NATO by tak zároveň rozšířilo perimetr ochrany svých členů před uprchlickou krizí, který je v současnosti až za hranicemi Turecka v Egejském moři. Patrně nikoliv náhodou se podle průzkumů veřejného mínění z podzimu loňského roku staví pozitivně k NATO pouze 23 procent turecké populace.
2. Krizový management
   NATO by se prostřednictvím politických i vojenských nástrojů mělo zapojit do post-konfliktní stabilizace bezpečnosti a rekonstrukce regionu. Jednotky NATO by například mohly asistovat při ochraně humanitárních pracovníků. V případě přetrvávajícího občanského konfliktu na východě Turecka by se Aliance měla aktivně angažovat ve vynucení jeho ukončení.
   Za účelem efektivní eliminace IS a ukončení konfliktu v Sýrii by NATO mělo začít vést konstruktivní dialog s Ruskem. Prostřednictvím daného dialogu by se zároveň mělo snažit předejít další eskalaci napětí mezi Tureckem a Ruskem.
   Přítomnost jednotek NATO na hranicích by zároveň fungovala jako brzdný mechanismus pro případ odhodlání Turecka podniknout pozemní invazi do Sýrie.
3. Kooperativní bezpečnost
   Obnovení asistenční mise pro výcvik Iráckých ozbrojených složek je předpokladem nejen k tomu, aby byl Irák schopen efektivně převzít kontrolu nad územím ovládaným IS, ale aby byl v budoucnu schopen efektivně čelit případným dalším povstaleckým tendencím.
   NATO, jako neutrální aktér, by mohlo v budoucnu podílet na odzbrojení povstaleckých skupin původně bojujících proti IS, případně kontrole cirkulace zbraní v regionu. Masivní množství volně dostupných zbraní dodaných opozičním skupinám nyní působí jako zásadní element neschopnosti pacifikovat milice působící na severu Afriky.
   NATO by mělo aktivně spolupracovat s Jordánskem na posílení jeho vnitřní bezpečnosti a politické stability, pro případ napadení země jednotkami IS. Speciální úsilí by mělo být zároveň věnováno spolupráci se zeměmi Rady pro spolupráci arabských zemí v Zálivu a harmonizaci společného postupu při vytváření dlouhodobě stabilní bezpečnostní struktury na Blízkém východě. Úspěšná spolupráce s Katarem a Spojenými arabskými emiráty byla demonstrovaná již při alianční operaci v Libyi.

Martin Dunaj
autor studuje Bezpečnostní studia Blízkého východu, Kavkazu a Střední Asie na University of St. Andrews