Liberté, egalité, securité

Teroristé rozsévali smrt v jedenáctém obvodu Paříže, tedy čtvrti, kde se scházejí mladí lidé bez ohledu na to, z jaké země nebo národa pocházejí. Atmosféra bezstarostného večera pestré kulturní metropole tak ještě více podtrhla otevřené násilí, s nímž do kaváren a do klubu Bataclan vtrhli po zuby ozbrojení teroristé zabíjet.

„Stříleli tu jako na kachny,“ líčil očitý svědek zabíjení v jedné z kaváren. Oči jim zaslepovala nenávist, takže nechtěli vidět, že nezabíjejí mocné nebo významné Pařížany, ateisty či křesťany, muže nebo vojáky, ale že mezi oběťmi jsou ženy, studenti, muslimové anebo docela prostí lidé, kteří žádné veřejné funkce v establishmentu nezastávají ani zastávat nebudou. Šlo o pusté násilí na bezbranných občanech svobodné země.

Útočníci přijeli z Belgie. Máme tu problém, prohlásil několik dní poté předseda belgické vlády Charles Michel a měl na mysli bezpečnostní situaci ve čtvrti Molenbeek, kterou prošlo tolik zradikalizovaných násilníků za poslední roky, že snad již lze mluvit o ohrožení nejen Bruselu nebo Belgie, ale i okolních států. Neboť má-li Evropa stále hranice mezi jednotlivými zeměmi jasně vyznačené, právě mezinárodní zločin znovu ukázal, že účinně se státy mohou bránit jedině v těsné koordinaci zesílených kontrol oběhu zbraní, výbušnin a útočných komand. A v té zůstávají rezervy stále velké.

Jeden příklad za všechny. Informace o tom, že se hledá osobní vůz Seat černé barvy, za jehož volantem může utíkat jeden z teroristů z Paříže, byla rozeslána s žádostí o součinnost policejním složkám v evropských zemích interními kanály téměř obratem. I proto překvapí, že poměrně brzy o tomto textu mluvili novináři ve Španělsku a dokonce otiskli celý dokument v původní podobě. Má-li Evropa účinně a koordinovaně zasáhnout proti teroristům, pak takový únik uprostřed operace vedené v zemi, která je ve výjimečném stavu, je vážnou chybou. Může přímo ohrozit úspěch operace.

Zpětně viděno útok ve Francii experty tolik nepřekvapil, dokonce se do jisté míry čekalo, že se pokus o provedení spektakulární akce objeví. O to pozorněji je právě těm hlasům, které před útokem varovali, dnes třeba věnovat zvýšenou pozornost. Jeden z nich varoval, že země nemá dostatek odborně připravených soudců, aby dokázali rychle posuzovat případy teroristů a odlišovat od sebe malé ryby a strategické organizátory operací. S ozbrojenými složkami však v první linii zápasu o právo a právní stát nebo garanci osobní svobody stojí soudní moc. Soudci a vyšetřovatelé jsou však dlouhodobě přetížení.

Podobně vyhrocený stav pozorujeme i v sousední Belgii, kde musel být dokonce zřízen zvláštní tribunál pro teroristy, neboť počet případů rok od roku roste. Na federální úrovni se terorismu má věnovat již celá třetina soudců, přičemž kalendář jednání soudu je obsazen již na deset měsíců dopředu. Již na první pohled je zřejmé, že se jednotlivé kauzy nedaří uzavírat dostatečně rychle.

Upravovat právní rámec a posilovat zákony, aby se teroristům nedařilo tak rychle postupovat, bylo ostatně jednou z významných reforem, které zahájila francouzská vláda po lednových útocích v redakci Charlie Hebdo. Je však vidět, že ani zvýšené pravomoci, ani zpřesnění procedur nestačily zabránit novému krveprolití. Úhrn práce odborných složek je obrovský, přičemž pravidla jsou stanovena tak přísně, že nakonec výrazně komplikují práci operativcům a usnadňují život teroristům, bylo slyšet při slyšení ve francouzském senátu před komisí pro bezpečnost.

V novém světle se jeví škrty ve stavech policistů v roce 2012, kdy jich odešlo do civilu na deset tisíc: byla to chyba a omlouvám se, řekl za tehdejší vládu prezidentský kandidát pravice Alain Juppé. Navíc přítomnost jednotek armády v ulicích měst vyvolá brzy potřebu přesněji rozdělit pravomoci mezi policií, četnictvem a armádou. Armáda, kterou mělo čekat do roku 2019 další snižování počtů mužů ve zbrani, má dostat posily a nové prostředky. Snižování ozbrojených sil se má zastavit.

A proč se útočilo na Francii? Země je nejen v první linii bojů s radikálními islamisty. Je také organizátorem blížící se významné ekologické konference COP21, která do metropole nad Seinou má 30. listopadu pozvat hlavy států a vlád sto osmdesáti zemí světa. Zkusit vyvolat teror dříve, než se mezinárodní konference uskuteční, aby se oslabila diplomatická síla hostitelské země v klíčové chvíli, mohlo být opravdu také jedním ze záměrů organizátorů útoku. Šlo navíc o pátek, který následoval po státním svátku 11. listopadu, tedy ve dnech, kdy se rytmus uspěchané země zpomaluje a lidé mají tendenci vybírat volno a být s přáteli nebo vyrazit nebo za kulturou. Volba termínu útoku tak mohla mít svoji zvrácenou logiku.

Zastávat veřejné funkce ve Francii dnes vyžaduje mimořádně vysoký stupeň odolnosti a rozvahy. Neboť nestačí jen zajistit bezpečnost, ale také prokázat vysoké porozumění pro odlišnosti jednotlivých náboženství a kultur. Kam až je třeba zajít? Jak působit, aby se z umírněných muslimů nestali oběti rostoucí nervozity společnosti? A do jaké míry projevovat vstřícnost těm, kdo budou blížící se vánoční svátky prožívat s pocitem, že nejsou dostatečně přijímáni? Má se vykročit až za hranici, kdy raději nebudeme mluvit o jesličkách a betlému, a budeme raději rozesílat přání k Novému roku s obrázkem zasněžené větvičky? Takové otázky jsou dnes velmi aktuální a dokonce se jim věnují starostové na svých pracovních setkáních. Vydávají se doporučení, aby dříve, než se rozhodne o podobných věcech, si odpovědní politici odpověděli na otázku, oč dnes usilovat především.

Velké očekávání se zaměřilo na samotné francouzské muslimy. Radikální kázání v mešitách musí skončit. Kazatelé, kteří nedodržují zákony republiky, mají být vyhoštěni - zprávy mluvily o čtyřech desítkách osob. Imámové budou muset podstoupit zvláštní testy před svými představenými a dostanou osvědčení o tom, že znají zákony a orientují se v teologii. V mešitách se týden po útocích objevilo navíc něco zcela nového. Namísto kázání se předčítal text, v němž se muslimové slavnostně zavazují, že budou respektovat zákony republiky. Nejde sice o první text tohoto typu (muslimové například přijali konvenci o žití ve společném státě v roce 2014 nebo zpracovali dokument o modelu života s ostatními v roce 2013), ale jde o snahu nesmírně potřebnou a je jen třeba, aby se v ní pokračovalo. Je živým svědectvím, že zde existuje jasná vůle po smíření a nenásilí.

V Radě bezpečnosti OSN se Francie rozhodla bezprostředně po útocích prosadit zvláštní rezoluci. Jejím cílem bylo s rozhodností pojmenovat nebezpečí, které představuje pro mezinárodní společenství ISIL a další organizace: představuje bezprecedentní ohrožení pro bezpečnost, a proto je třeba nejen zamezit jeho aktivitám, ale také jeho financování, a to všemi dostupnými prostředky. Vojenská intervence není v rezoluci zmíněna. Přestože Rusko a Čína opakovaně v Radě bezpečnosti blokovaly rezoluce k Sýrii a dávaly své veto, tentokrát byl výsledek jiný. Přestože Rusko dokonce předložilo i vlastní rezoluci, nakonec ji stáhlo a byl schválen francouzský návrh.

Viděno strategicky, Rusku se podařilo vrátit se na scénu v roli aktéra velké politiky. Téměř se zapomíná, že ve svém strategickém dokumentu z roku 2014 označilo státy NATO za hlavní ohrožení bezpečnosti. Obsazení Ukrajiny je odsunuto do pozadí a s ním i obchod na dodávku válečných lodí Mistral, který Francie v reakci na obsazení Krymu zrušila. V souvislosti s válkou v Sýrii je třeba pozorně včas identifikovat, v čem se v regionu mohou ruské zájmy dostat do souladu se zájmy Francie a Evropské unie, Turecka a USA, Izraele nebo dalších aktérů v oblasti. Ostatně nejnovější zprávy o sestřelení ruského stíhacího letounu nad územím Turecka naznačují, že cesta k tomu může být dlouhá a že se otevírá nová dimenze napětí, které staví proti sobě Rusko a klíčový stát Aliance v regionu, s nímž jsme vázáni spojeneckou smlouvou.

Pro EU je nakonec celá situace zásadním testem. Francie vůbec poprvé evokovala článek 42 Lisabonské smlouvy o bilaterální pomoci a podpoře všemi dostupnými prostředky napadenému státu. Není asi náhodou, že nebyl evokován článek 5 Washingtonské smlouvy, který dnes slouží jako pečeť solidarity mezi státy NATO vůči expanzivnímu a asertivnímu Rusku na východě. Pro Evropskou unii je to příležitost prokázat, nakolik jsou její členové s to generovat účinnou pomoc Francii a jak rychle se dokážou sjednotit na dalším postupu.

Lisabonskou smlouvou je vázána také Česká republika. Dnes již není čas radit světovým mocnostem, co mají dělat a kde by mohli bombardovat. Tato chvíle zavazuje k akci a solidaritě i nás. Očekávají se od nás konkrétní činy. Jak na to Česká republika odpoví?

Pavel Fischer
autor je bývalý velvyslanec České republiky