Německo a střední Evropa 70 let po válce: minulost jako zkušenost, nikoli jako břemeno

Současné vztahy středoevropských států a Německa jsou výsledkem dlouhých a různé intenzívních pokusů o vzájemné pochopení a porozumění, které zdaleka neskončily, ale díky pádu Berlínské zdi dostaly nové rozměry a umožnily otevřít i ty nejbolestnější kapitoly ve vzájemných vztazích.

Německo se svým způsobem stalo vzorem. Vypořádalo se s dědictvím nacismu způsobem, který mu mohou státy stále se potýkající s následky komunismu a stalinismu jen závidět. Samo dalo také příklad, jak přistupovat i k problému postkomunismu třeba tím, jak nakládá s archivy Stasi.

Zároveň je Německo nezpochybnitelným ekonomickým motorem Evropy, která zoufale hledá v nynějších krizích i politického lídra. A ohledy na minulost, která zemi skončila před 70 lety, Němců brání tuto roli převzít. Až v poslední době se například současný prezident Joachim Gauck nebojí Němce vyzývat k tomu, aby převzali větší díl zodpovědnosti za bezpečnost celé Evropy.

A to je právě ten moment, s nímž mohou mít Středoevropané potíže. Středoevropské státy se staly dílnou a zázemím německého průmyslu, jehož fungování je dáváno za příklad od Gdaňsku po Lublaň. Federální uspořádání „zdařilé demokracie“, jak poválečné Německo nazval ve své stejnojmenné knize historik Edgar Wolfrum, je předmětem studia i obdivu. Spolkový ústavní soud je způsobem i dosahem svým rozhodnutí de facto evropskou institucí, jakou byla do zavedení eura i Bundesbanka.

Ale zatímco Němci mají o svém vztahu k dějinám jasno, Středoevropané, tedy Češi, Poláci, Slováci nebo Maďaři, jsou pozadu. Obdivují německou ekonomiku nebo školství, ale málo studují způsob, jakým se generace synů v šedesátých a sedmdesátých letech postavila generaci otců a donutila je vyrovnat se s mnohdy zapomenutou či skrývanou osobní i národní minulostí. Nejdál dosud zašel ve svém dnes již proslulém projevu bývalý polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski, když uprostřed ekonomické krize a na prahu té ukrajinské řekl, že se dnes více bojí německé nečinnosti než německé akce.

Jenže Sikorski je příslušník elity, která na věci shlíží jinak než například lidé, jejichž rodiče či prarodiče zabrali či dostali majetek v příhraničních oblastech po vyhnaných Němcích. První české přímé prezidentské volby ukázaly, jak je snadné vyvolat ducha černobílé minulosti, jako by se za posledních sedmdesát let (téměř) nic nezměnilo.

Právě z hlediska historické politiky byl zásadní novinkou pro celou střední Evropu postoj Berlína vůči Moskvě, který se přitvrzoval v průběhu ukrajinské krize. Desítky let budovaná německá Ostpolitik je v troskách a sami Němci se snaží vztah k východu politicky i ekonomicky redefinovat. Někde – jako v Polsku – tento z historického hlediska nový kurs německé politiky přivítali a podpořili, jinde – jako v Maďarsku či na Slovensku – je komplikací pro vládnoucí garnituru, která se na Kreml dívá přívětivěji než zbytek Evropy.

Páku v podobě hlubokého ekonomického propojení se středoevropskými postkomunistickými státy má Berlín poměrně silnou. Německo je tak ve vztahu k Rusku i proti své vůli jasným politickým lídrem střední Evropy.

Neznamená to, že všechno německé je skvělé a že by středoevropské národy měly ztratit svoji ostražitost, která je provázela staletími stýkání a potýkání s německým živlem, ať už měl jakoukoli podobu. Ale už zmíněný Edgar Wolfrum napsal, že v poválečném vývoji Německo poprvé ve své historii propojilo modernizaci s demokratizací – a to je něco, o co se pokoušely Polsko, Česko, Slovensko i Maďarsko přípravou na vstup do Evropské unie a prvními lety svého členství.

A při pohledu na volební výsledky, funkčnost státních institucí, zejména justice, nebo na způsob čerpání a využití evropských fondů je třeba si položit otázku, zda Středoevropané tuto historickou příležitost dostatečně využili – jako využili Němci tu po katastrofě, která vyvrcholila v roce 1945.

Německo si za základ své domácí i zahraniční politiky zvolilo evropeizaci. V tomto přístupu nachází Berlín nejsilnější spojence ve Varšavě, zatímco Slováci a Češi jsou ve vztahu k Německu spíše pragmatičtí a Maďaři přímo utilitární. Právě na příkladu současné maďarské vlády je vidět, jak je vztah k historii odlišný a vlastně nepochopený.

Minulost je třeba znát, ale interpretovat ji, nikoli konzervovat, využít jako zkušenost, nikoli zneužít jako aktuální politický nástroj. To je vedle těsných a nezpochybňovaných ekonomických vazeb nejdůležitější součást dnešních vztahů střední Evropy a Německa. Jenže tuto středně a dlouhodobou dimenzi středoevropští lídři, žijící politicky de facto ze dne za den, vnímají a chápou jen omezeně, pokud vůbec.

Martin Ehl
autor je vedoucím zahraničního zpravodajství Hospodářských novin