Bezpečnostní strategie: není důležité, kdo co říká, ale jaká je realita

Kromě často opakované oprávněné kritiky, že ve 21. století je nepřípustné, aby byly hranice států měněny vojenskou silou, hybridní operace přinesla negativní precedens, jehož dopad a význam do budoucnosti je enormně negativní. Dnes už nikdo smlouvami garantujícími bezpečnost a neměnnost hranic nepřesvědčí například Pákistán, Indii či jiné státy, aby se vzdaly vlastního jaderného arsenálu, tak jak to učinila tehdy Ukrajina.

Nedávno vláda aktualizovanou bezpečnostní strategii projednala, co důležitého přináší? Premiér Sobotka, stejně jako jeho předchůdce Petr Nečas, si pro své úvodní slovo vypůjčil citát, tentokrát z dílny Alberta Einsteina: „Svět je nebezpečné místo k žití; ne kvůli lidem, kteří jsou zlí, ale kvůli lidem, kteří s tím vůbec nic nedělají.“ Slova, která nemohou lépe vystihnout přístup minulých vlád k bezpečnosti a zároveň jeho vlastní závazek zastavit rozpad státu a reagovat na stávající hrozby a z nich plynoucí míru rizika adekvátně.

Pokud jde o formální stránku dokumentu, nezbývá než se opakovat. Je napsán jazykem, který odpovídá všem požadavkům na normu strategického charakteru. Je zřejmé, že ministrům nedělá větší problém souhlasit s textací, jejíž přípravu tradičně zastřešuje ministerstvo zahraničí. To konec konců platilo i v případě minulé strategie. Nevím, do jaké míry byli ministři jednotní v kapitole „Nejvýznamnější trendy a faktory“, ve kterých Rusko, sice jako takové správně nebylo jmenováno, ale lze jej tam spatřit. Odpovídá skutečnosti, ne mediálně politickému mainstreamu, následující tvrzení: „Na stabilitu bezpečnostního prostředí mají zásadní vliv rostoucí ambice některých aktérů, kteří jsou připraveni k prosazení svých zájmů použít i vojenskou sílu či hrozbu jejím použitím“?

Nejde však spíše o udržení svých zájmů než prosazení? Zaregistrovali zpracovatelé strategie lednové vyjádření náčelníka generálního štábu Ukrajiny Muženka, že jeho armáda nebojuje s pravidelnými jednotkami ruské armády? Bylo by jistě naivní čekat, že v dokumentu zazní kritika neuvážené politiky EU, pokud jde o rozšiřování o Ukrajinu, bez ohledu na postoj Ruska. Muselo by být jistě krásné, žít ve světě, ve kterém velké země neprosazují vlastní zájmy na úkor druhých menších, kdy si každá může zvolit svůj osud a cestu, po které jít. Či očekávat konstataci, že hrozbou bezpečnosti v Evropě je změna vlád v demokratických zemích pomocí státního převratu. OBSE v roce 2010 ocenila demokratický průběh prezidentských voleb, kdy ukrajinští voliči „odměnili“ Juščenka, dosavadního proevropského prezidenta, necelými 6 % hlasů. Proč si vybrali Janukovyče, který byl v letech 1967 a 1970 dvakrát odsouzen za násilí, a nezvolili ani prozápadně vystupující Tymošenkovou? Únorový (2014) pokus legálně odstranit Janukovyče v parlamentu nevyšel, když 328 poslanců ze 477 hlasovalo proti. Ani nebylo nasbíráno potřebných 2 miliony hlasů k jeho demisi. To jen na okraj.

Navenek jednotný postoj Evropské unie, pokud jde o sankce vůči Rusku, nemůže být důkazem toho, že v reálu skutečně existuje Společná zahraniční, bezpečnostní a obranná politika. Proto lze akcentaci této téměř fakticky neexistující politické mantry považovat spíše za formalitu a brát ji, že jde asi o úlitbu Bruselu.

Dokument rovněž, tak jako řada jiných prohlášení, zdůrazňuje roli zpravodajských služeb a výměnu informací. Výsledky jejich činnosti mohou být flagrantním zklamáním, pokud jde o hodnocení konfliktu na Ukrajině. Když už i USA, v devíti z deseti případů, při hodnocení situace začínají „podle informací z Ukrajiny“, pak je něco opravdu špatně. A nebože by závěry zpravodajců byly „upozaděny“ jiným vyšším zájmem? Právě ukrajinský konflikt je ukázkou toho, že se nejen válčící strany, ale ani některé ostatní země, nezastaví před jakoukoli lží a nepravdou. Tvrzení polského ministra zahraničí Sikorského, že mu Putin v telefonu oznámil, že když bude chtít, bude do dvou týdnů ve Varšavě, což po té veřejně přiznal, že si to vymyslel, je neakceptovatelným faulem mající dopad již na dosti vyhrocených hysterických postojích Poláků k Rusku.

Vzhledem k tomu, že, pokud jde o Armádu ČR, se nic podstatného neudálo, nebudu se jí zabývat a podívám se na některá tvrzení dokumentu a porovnám je s praktickou realitou.

Bezpečnostní strategie se kromě řady hrozeb rovněž věnuje otázce narušení dodávek ropy, plynu a elektrické energie. Dovolím si na příkladu loňského cvičení v Praze poukázat, jak jsou některé složky Integrovaného záchranného systému v Praze připraveny čelit dopadům dlouhodobějšího výpadku elektrické energie bez akcentace důvodů vzniku této krize. Hodnocený dokument říká: „Klíčovou roli při zajišťování vnitřní bezpečnosti a ochrany obyvatelstva hrají bezpečnostní sbory, zejména pak Policie ČR a Hasičský záchranný sbor ČR“. Pokud dojde k výpadku elektrické energie v 8 hodin ráno, tak ve všech vlacích metra zůstane uvězněno na 140 tisíc cestujících, a to nepočítám lidi ve vestibulech a výtazích v metru. Na jeden tisíc lidí na život podporujících přístrojích, o nichž nikdo neví, kde jsou, bude potřebovat okamžitou pomoc. Velké množství lidí bez pomoci bude podle hrubého odhadu asi v 10 tisících výtahů. Na silnicích v Praze dojde k nárůstu dopravních nehod, neboť nepůjdou semafory. Minimálně 600 tisíc lidí bude bez pitné vody, bude docházet k nenadálým požárům. A této hrůze má úspěšně čelit na dvě stě velmi dobře připravených hasičů ve službě. I kdyby měli nadpozemské dovednosti, takový úkol nemůžou zvládnout.

Dále: „Podíl na zajištění individuální bezpečnosti mají soukromé bezpečnostní služby, které zajišťují zejména ostrahu a ochranu majetku a osob“. Bylo by dobře, kdyby to tak bylo. Jenomže to by platy, které lidé v těchto službách berou, nesměly být 50 – 70 korun hrubého na hodinu. Takto mizerně placenou, jinak však důležitou práci, vykonávají jen ti, kteří bohužel na víc, z řady důvodů, nedosáhnou. Nejde samozřejmě o všechny agentury, ale takových je poměrně dost.

V dokumentu se dále říká: „Nezastupitelná je role zdravotnické záchranné služby a zdravotnických zařízení, která zabezpečují poskytování neodkladné zdravotní péče a zajišťování ochrany veřejného zdraví příslušnými orgány“. K převozu novorozeňat je v hlavním městě vyčleněno pouze jedno vozidlo záchranné služby, které parkuje na nádvoří VFN na Karlově náměstí. V Praze je i nemocnice, která nemá vůbec náhradní zdroj elektrické energie, a některé na velmi omezenou dobu. Nemocnice, tlačené pojišťovnami generovat zisk, nebudou mít dostatek volných lůžek k tomu, aby bylo všem potřebným pomoženo. Problémy s umísťováním nemocných, které má ZZS HMP, byly dostatečně medializovány. V každou chvíli je v Praze na 13 tisíc pacientů v nemocničních zařízeních.

Zbývá věřit, že vláda poté, co zcela správně řekla A, bude hledat to B, tzn. odpověď na to, jak za existujících rozpočtových omezení, zlepšit praktickou sílu státu chránit životy, zdraví a majetek občanů.

Andor Šándor

autor je bezpečnostní poradce a bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby