Proč 6 let po konci občanské války Irák opět krvácí?

Status quo: Eskalace násilí

Kdyby v některé zemi světa zemřelo několik desítek civilistů za jeden den na následky teroristického útoku, jistě by se to dostalo na přední stránky novin. Když však v iráckých ulicích v důsledku bombových či sebevražedných útoků, střelby nebo ubodání zahynou tucty civilistů každý den, stanou se tyto informace přehlédnutelným stereotypem. Hledat příčinu irácké eskalace každodenního násilí ve staletí zakořeněné nenávisti mezi sunnity a šíity, či zjednodušovat problém na působení al-Káidy by bylo krátkozraké a fakticky chybné.

Ačkoliv se po konci irácké občanské války bezpečnostní situace v zemi nikdy neuklidnila a teroristické útoky si každoročně vyžádaly průměrně 3 tisíce lidských životů, za rok 2013 bylo zaznamenáno 9 475 zabití. Pokud bylo v roce 2010 registrováno deset automobilových bombových útoků do měsíce, v roce 2013 řešila irácká policie víc jak dva takové útoky denně. V roce 2010 došlo v zemi celkově ke třem koordinovaným bombovým útokům na více místech najednou, loňský rok se koordinované výbuchy objevovaly každých deset dní. Irák totiž v současnosti prochází dvěma bezpečnostními krizemi najednou. Jednou je válkou v Sýrii zesílené působení islamistických extremistických skupin v čele s ISIL (Islamic State of Iraq and the Levanta), druhou pak obnovení sektářského násilí mezi sunnity a šíity způsobeného necitlivou vládní politikou vůči sunnitské menšině.

Problém č. 1: Proti sunnitům

Irák se ve stejné situaci už jednou nacházel. Občanskou válku, která vypukla v roce 2006 a při níž zahynulo 25 tisíc lidí, se nicméně po dvou letech podařilo americkým silám ve spolupráci s iráckou vládou ukončit. Snaha o zahrnutí sunnitských reprezentantů do výkonných i legislativních orgánů země na nějaký čas přinesla uklidnění. Po pár letech se ale sektářská konfrontace rozpoutala nanovo. Podnětem tomu bylo nejprve vydání zatykače za napomáhání terorismu na sunnitského viceprezidenta Tareka al-Hashimiho, politického protivníka šíitského premiéra Nurího al-Málikího. Nedlouho poté přišla další rána v podobě zátahu proti ochrance a spolupracovníkům prominentního sunnitského reprezentanta, ministra financí Russiho al-Issawiho.

K oběma krokům došlo nedlouho poté, co se americké jednotky chápané jako garant dosavadního křehkého uspořádání na konci prosince 2011 úplně stáhly ze země. Sunnité se začali domnívat, že se šíité snaží o politickou konsolidaci moci a vyřazení sunnitů z podílení se na vládě v zemi. Poslední kapkou byl brutální zásah (převážně šíitských) policejních složek v dubnu loňského roku proti šest měsíců trvajícím protestům na severu země. Při rozehnání protestů za konec perzekuce a diskriminace sunnitské menšiny bylo zabito na 50 účastníků akce, což podnítilo představitele sunnitských kmenů k opětovnému zakládání ozbrojených skupin na obranu protestujících.

Problém č. 2: Centralizace moci

Příčiny současných problémů jsou především strukturální. Jakkoliv se USA snažily v Iráku zakořenit princip sdílení moci a správní decentralizace, současný trend jde opačným směrem. Několik let přetrvávající "supercentralizace" státní moci, přímá kontrola nad federálními soudy i centrální bankou, téměř výlučné obsazování důstojnických postů v ozbrojených silách šíity i nevyslyšení politických požadavků sunnitské menšiny (daňová decentralizace, nezávislé soudnictví, posílení role parlamentu, celonárodní smírčí proces) vyvolává sektářskou paranoiu z diskriminace a přehlížení sunnitů.

Remilitarizace sunnitských skupin a volání po odplatě za špatné zacházení se sunnity ze strany jejich politických a náboženských představitelů tak postupně rozpoutaly spirálu násilí, kterou Aliancí vycvičené ozbrojené síly ani po dvou letech nedokázaly zastavit. Nejčastěji se tak na současném sektářském násilí v Iráku podílí buď sunnitské radikální povstalecké skupiny (pravověrní neo-baathisté, členové lokální domobrany), někdy spolupracující s al-Káidou, nebo šíitské milice (Asaib Ahl Al-Haqq, Kataib Hezbollah, přívrženci radikálního duchovního Muktady al-Sadra) často napojené na íránské speciální síly.

Problém č. 3: Válka v Sýrii a ISIL

Krev na rukou nemají pouze lokální povstalecké skupiny a ozbrojené milice. Naopak nejvíce životů si vyžádaly masové bombové útoky ze strany extremistických skupin, v jejichž čele stojí ISIL, místní pobočka al-Káidy (která se od ní nicméně před nedávnem distancovala). V případě ISIL nejde o nějaký nedávný zrod, al-Káida operuje na území Iráku již mnoho let, nejprve jako AQI (Al Qaida in Iraq), následně jako ISI (Islamic State of Iraq). Americké speciální jednotky ve spolupráci se sunnitskými ozbrojenými milicemi (tzv. Sunnitské probuzení, arabsky Sahwa) v roce 2008 úspěšně eliminovaly operační schopnosti ISI, skupinu však nevymýtily úplně. Ta se tak přesunula na sever země, kde využila jako záminku k útokům konflikt mezi sunnity a Kurdy.

ISI nicméně zažila vzkříšení po osvobození svých současných velitelů Abú Bakra al-Bagdádího a Shakera Wahiba z vězení a zároveň s vypuknutím občanské války v Sýrii. Té skupina využívá k rekrutování nových bojovníků, jejich výcviku i hledání a získávání sponzorů pro svůj boj. ISIL v současnosti působí především na západě země v provincii Anbar, z níž má přímý přístup právě do Sýrie. V lednu ISIL dokonce obsadila hlavní město provincie Fallúdža. Po pár týdnech vyčkávání se nicméně s představiteli místních kmenů a domobrany dohodla, že se z města raději stáhne.

Kde hledat řešení?

Jak bylo řečeno, Irák se už jednou ve stavu sektářského násilí a pravidelných teroristických útoků nacházel. K řešení však tehdy dopomohly faktory, které jsou v současnosti nedostupné. Irák tak může ze své nedávné zkušenosti čerpat jen částečně. Dnes nemůže k potlačení terorismu využít masové přítomnosti amerických vojáků, jejich schopností, technologií či zpravodajských informací.

Toho, co irácká vláda dělat může, aby nastolila v zemi klid, je stále dost. Měla by se snažit o integraci sunnitské menšiny do bezpečnostního i správního aparátu země, konstruktivně angažovat obnovené milice sunnitské domobrany Sahwa v boji proti extremistickým skupinám (stejně jako to učinily v roce 2008 americké jednotky), decentralizovat moc na jednotlivé regiony a zavést důvěryhodnou politiku směřující proti (domnělé?) diskriminaci sunnitské menšiny, případně zahájit celonárodní smírčí proces.

Samozřejmě nezanedbatelnou otázkou zůstává nastolení správné strategie v boji proti terorismu, která nebude upřednostňovat princip kolektivní viny a bude se snažit dostat možné viníky před soud, místo toho, aby se na ně pořádal hon na život a na smrt. K neschopnosti zajistit klid v zemi pak přispívá i nedostatečná kvalita a nedostatek iráckých speciálních sil, které oficiálně nejsou ani právně zakotvené, a jejich finanční i materiální prostředky pro efektivní boj s povstalci a teroristy jsou silně pod úrovní dostatečnosti.

Předvečer rozpadu země

Bohužel v Iráku nejde jen o nastolení podmínek nezbytných k zajištění bezpečnosti v zemi, ale o existenci státu Irák jako takového. Kurdové již nějakou dobu disponují autonomií ve správě svých energetických zdrojů, zahraničních styků i bezpečnosti. Je možné, že si sunnité, kterým je jasné, že s nimi pravděpodobně nikdy nebude zacházeno jako s rovnými, budou chtít v šíitsky-nacionalizujícím se státě vymoct minimálně stejně autonomní status jako mají Kurdové. V jedné sunnitské provincii její představitelé již podepsali kontrakty o těžbě ropy bez souhlasu z Bagdádu. Naopak Kurdové by mohli v blízké budoucnosti vyhlásit nezávislost, aby zabránili přelití násilí a nestability i do jejich prosperujícího regionu.

Právě federalizace země by mohla být klíčem k zachování Iráku v podobě, v jaké ho známe dnes, i k uklidnění násilí, které v současnosti v Iráku panuje. Politika pevné ruky Bagdádu nejen že nedokáže zajistit klid a bezpečnost v zemi, ale sama ji paradoxně rozdmýchává. V první řadě by se však současná vláda měla snažit vzít sunnitským povstalcům motivaci k boji proti vládě, která ji přibližuje k důvodům působení extremistů v čele s ISIL. Pokračující konvergencí těchto dvou skupin by mohlo být totiž vytvořeno smrtící spojenectví sunnitského odboje proti jednotnému státu Irák a jeho obyvatelům.

Martin Dunaj
autor je stážistou v Informačním centru o NATO v Praze