Ženevská jednání v poločase

Syrská občanská válka letos završí třetí rok svého trvání a prozatím za sebou zanechala obrovské materiální škody, přes 130 000 mrtvých a přes 7 milionů uprchlíků, tedy bezmála třetinu předválečného obyvatelstva země. Konflikt, zpočátku inspirovaný vlnou arabských revolucí,  postupně nabral sektářský rozměr a přilákal do Sýrie vlnu džihádistických bojovníků z okolních zemí, Kavkazu a v menším počtu i z Evropy. 

Opozice se tak během třech let povstání rozpadla do několika vzájemně soupeřících více či méně islamistických a nacionalistických frakcí, které kontrolují jednotlivá „osvobozená území“, zatímco Asadovu režimu se stále daří držet zhruba polovinu země s většinou zbylé syrské populace.

To vše se děje v kontextu stále se zhoršující humanitární situace charakterizované masovým násilím vůči civilistům a porušováním lidských práv ze strany režimu, i opozice a akutně hrozícího hladomoru. Syrský režim sice v září loňského roku přistoupil na likvidaci svého chemického arzenálu, který byl předtím (nejspíše) využitý proti civilistům na předměstí Damašku, ale letecké útoky na civilisty obydlené městské čtvrti v oblastech kontrolovaných povstalci pokračují neomezeně dále. Dokáží tedy současná jednání přinést do série špatných zpráv přicházejících ze Sýrie alespoň nějakou pozitivní změnu?

Ženevská platforma

Současné rozhovory označované jako Ženeva II vychází z výsledků předchozí konference z června 2012 známých jako Ženevské komuniké. Tento dokument představuje nejširší (a proto poměrně vágní) sadu principů pro řešení syrské krize, na kterých se byly zainteresované mocnosti, především pak Rusko a Spojené státy (konference se konala bez syrské účasti), schopni dohodnout. V komuniké se tak mluví o ukončení násilí, propuštění politických vězňů, umožnění přístupu mezinárodních humanitárních organizací do krizových oblastí a především o samotnými Syřany provedené politické tranzici směřující k demokratičtějšímu režimu.

Ačkoli s těmito závěry souhlasil jak syrský režim, tak i zástupci opozice, obě strany se zásadně rozcházejí ve způsobech, jakými by zmíněných výsledků mělo být dosaženo a především jak konkrétně by měly být naplněny. Podobné rozpory se však objevují i mezi mocnostmi, které jednotlivé strany podporují jako Írán, Saudská Arábie, Rusko, Spojené státy. Od července 2012 tak nebyly podniknuty žádné konkrétní kroky, které by vedly k realizaci dříve odsouhlasených principů.

Konference Ženeva II je tak následkem zhoršující se situace v samotné Sýrii (především posilování radikálních džihádistických bojůvek), snahy velmocí na ni nějakým způsobem reagovat a zároveň předchozích jednání ohledně zničení syrských chemických zbraní. 

Obnovení přímých rozhovorů  tak zaštítily jak Rusko, tak Spojené státy, což se projevilo mimo jiné i v jednomyslně přijaté rezoluci 2118 RB OSN reagující na syrské rozhodnutí vzdát se chemických zbraní ze září 2013. Jejich rozpory ohledně data konání pak ale odsunuly datum konání konference z podzimu 2013 na začátek roku 2014.

Dosavadní průběh jednání

Již před zahájením setkání se ale objevily první problémy v podobě otázek, zda bude přizván k jednání také Írán a kdo se bude účastnit jakožto zástupce syrské opozice. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun Íránce v samý předvečer konference pozval, aby toto pozvání o necelý den později stáhl poté, co vyslanci syrské opozice pohrozili svým odchodem. 

Vztahy k Íránu nicméně zůstávají významným tématem, které rozděluje jednotlivé státy podporující syrské povstalce. Zatímco Spojené státy jsou díky nedávnému pokroku při jednáních o íránském jaderném programu nejspíše ochotné učinit vůči Teheránu drobné ústupky výměnou za kroky vedoucí ke stabilizaci regionu, pro Saudskou Arábii a další státy Perského zálivu ovšem představuje nadále principiálního soupeře, proti kterému je třeba bojovat všemi prostředky.

Samotná syrská opozice pak přijela do Ženevy (respektive do Montreux, kde konference začínala) značně oslabená tím, že setkání se byl ochotný účastnit jen její zlomek. Ze zastřešujícího orgánu opozice – Syrské národní koalice - odešli na začátku ledna zástupci Syrské národní rady, kteří odmítali přímé jednání s Asadem a samotná koalice tak schválila svou účast na konferenci pouhými 58 hlasy z celkových 121. Islamistické a džihádistické skupiny dominující na bitevních polích v samotné Sýrii pak jakékoli jednání s režimem rovnou odmítly. Účastníci tak představují umírněné křídlo opozice, které sice je ochotné se diplomaticky angažovat, ale jeho reálný význam je přes jeho intenzivní jednání se zbytkem opozice značně diskutabilní.

Zástupci syrského režimu přijeli oproti tomu do Ženevy posíleni nejen dohodou o likvidaci chemických zbraní a podporou Ruska a Íránu, ale také relativními úspěchy v bojích proti rozděleným povstalcům. Podle vyjádření Lachdara Brahímího, zmocněnce OSN a Ligy arabských států pro Sýrii, Asad stále věří, že dokáže nad povstalci vojensky zvítězit a nemá proto příliš mnoho důvodů k výrazným ústupkům. Účast vyslanců jeho režimu na jednáních je pak vedena spíše snahou o úlitbu Rusku, které tak posiluje svůj status na mezinárodním poli a také snahou o další rozštěpení opozice (což zástupci syrského režimu ve své komunikaci hojně akcentovali). 

První kolo jednání nicméně nepřineslo žádný hmatatelný výsledek mimo fakt, že obě strany byly ochotny se spolu setkat. Ve vzájemných rozhovorech poté souhlasily se závěry Ženevského komuniké jako východiska pro rozhovory, ale tím vzájemná shoda skončila. Zatímco zástupci režimu se snažili prosadit agendu boje proti terorismu, opozice se zaměřovala na politickou tranzici a Asadovo odstoupení. 

Obě strany pak nebyly schopné najít shodu ani na méně elementárních otázkách, jakými bylo lokální příměří a evakuace civilistů z obléhaného města Homs (to bylo dosaženo až o týden později na základě jednání mezi místním guvernérem a pověřencem OSN). Lachdar Brahímí tak uzavřel první kolo rozhovorů s tím, že byly nalezeny určité body, na kterých se dá v druhém kole stavět, ale rozdíly mezi pozicemi obou stran zůstávají zásadní. V druhém kole se pak hodlá soustředit na jednání o možné politické tranzici.

Džihádisté a chemické zbraně

Poslední vývoj v samotné Sýrii nicméně mnoho nadějí na rychlé zlepšení situace neposkytuje a dohoda v Homsu se zdá být spíše výjimkou než první vlaštovkou otevřenějšího přístupu opozice i režimu. Vzájemné boje mezi jednotlivými islamistickými a džihádistickými skupinami (především Islámského státu v Iráku a Levantě proti Islámské frontě a Frontě al-Nusra) ukazují na rozštěpenost nejmilitantnější části povstalců.

Rozšiřování bojů do západního Iráku a sebevražedné útoky džihádistů v Libanonu poté naznačují, jakým směrem se může neregulovaný konflikt dále rozvíjet. To si uvědomují čím dál více i Saudská Arábie, která začala silněji zasahovat proti svým občanům podporujícím nejradikálnější džihádisty napojené na Al-Kájdu (sama pak preferuje a podporuje islamistickou Islámskou frontu).

V Sýrii zároveň dochází ke fragmentaci teritoriální kontroly, kdy si jednotlivé opoziční ozbrojené skupiny drží raději dlouhodoběji kontrolu nad „svým“ územím a jeho obyvatelstvem, spíše než aby se zapojovaly do bojů s režimem, nebo diskutovali o podobě budoucího politického uspořádání (mimo některých islamistických skupin se to týká také kurdských Lidových obranných jednotek). Dostat tyto víceméně autonomní skupiny pod kontrolu bude zásadní výzvou pro kohokoli, kdo se bude pokoušet o vyřešení syrského konfliktu a následnou stabilizaci země. O tom, že je to běh na velmi dlouhou trať, je možné se koneckonců nyní přesvědčit v Libyi. 

Mnoho otazníků s sebou také nese postup syrského režimu při zbavování se jeho chemického arzenálu. Zatímco první část dohody o zničení chemických zbraní a zařízení proběhla bez větších problémů, minulou středu uplynul již jednou prodloužený termín pro odevzdání nejnebezpečnějších   chemických materiálů. Asadův režim prozatím odevzdal jen pouhých 4.1 % rizikových toxinů a posledních několik týdnů nevyvíjel v této oblasti naprosto žádnou aktivitu. Hrozí tak, že i přes ujištění ruských diplomatů o opaku, nebude možné stihnout zničit veškeré chemické materiály do 30. června letošního roku. To by pro celou logisticky velmi komplikovanou akci, do které je zapojeno několik zemí z celého světa, znamenalo velké problémy. 

Na otázku, zda Syřané zdržují dodávky schválně (jak tvrdí Američané), či ne (jak oponují Rusové a někteří inspektoři OSN na místě) je těžké odpovědět. Faktem nicméně je, že proces likvidace chemických zbraní pro ně představuje významný diplomatický kapitál, který je možné využít (nejen) při současných jednáních v Ženevě. 

Zároveň díky spolupráci v této oblasti (pokud tedy bude v nějaké formě pokračovat) je Asad pro Spojené státy nadále nutným zlem a je tak nepravděpodobné, že by do doby, než bude akce ukončena, proti jeho režimu tvrději zasáhly. Asad je zároveň v podobné logice nuceným partnerem i pro humanitární organizace, které se pouze díky spolupráci se syrským režimem mohou dostat do těch válkou nejvíce postižených míst. A jak ukázala jednání o Homsu, i toho dokáže Asad efektivně využít na diplomatickém poli.  

Vyhlídky do budoucna

Co tak lze čekat od dalšího kola jednání? Příliš nejspíše ne. Zatímco zástupci syrské opozice mají rozsáhlé požadavky, ale jen málo co nabídnout, Asad nemá k výraznějším ústupkům důvod. Koneckonců nebyl jich ochoten ani když byl jeho režim vojensky, či politicky v mnohem komplikovanější situaci, než je nyní. Jeho podpora ze strany Íránu a Ruska jej pak v této pozici pouze utvrzuje. Oba jeho patroni zároveň nemají potřebu se ho vzdát do doby, dokud slouží jejich zájmům, byť ruský ministr zahraničí Lavrov již zmínil, že Rusko na něm jako syrském prezidentu bezpodmínečně netrvá.

O budoucím osudu Sýrie se tak bohužel bude přes nesporný diplomatický um Lachdara Brahímího rozhodovat spíše mimo Ženevu. Asada dokáží k ústupkům přinutit nejspíše pouze jeho zahraniční spojenci, bez jejichž podpory nedokáže svou nadvládu nad zbytkem Sýrie dlouho udržet. Míč je tak nyní spíše na americké straně hřiště. Spojené státy musí při jednání s Ruskem a Íránem přijít s takovými nabídkami, které by je přiměli ke změně jejich pozice, nebo se smířit se současným stavem a pokusit se alespoň co nejvíce minimalizovat následky syrského chaosu. 

Jak nicméně poznamenal jeden cynický komentář, současná jednání v Ženevě jsou pro Západ spíše příležitostí vypadat, že se o nějaké řešení syrské krize pokouší a má v této oblasti koherentní plán. Ve skutečnosti jsou Ženevská jednání však pouze zástěrkou pro bezradnost a neaktivitu, která si vybírá krvavou daň mezi syrskými civilisty.

Jan Daniel
autor je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK