Česko a NATO před 15 lety: opatrné námluvy a strach, co řekne Moskva

Vezmou nás, nevezmou, vezmou, nevezmou... Jako na houpačce se v polovině devadesátých let minulého století tvořil v českých médiích obraz o Severoatlanické alianci. Dříve "nenáviděném démonickém nepříteli", který se rázem stal jedinou alternativou a slibovanou zárukou, jak se už nikdy nevrátit do područí Moskvy. Od té doby uplynulo dvacet let. Je ale pozoruhodné, jaká témata týkající se obrany a NATO česká veřejnost tehdy někdy velmi bouřlivě řešila. Novinové zprávy předních českých deníků ukazují, že se vlastně navenek "nic moc" nezměnilo - tedy až na jednu zásadní věc, a to že nás spojenci nakonec mezi sebe přibrali.

Není to nic proti Rusku

Kromě první zahraniční mise českých vojáků pod velením NATO v Bosně a účasti na několika aliančních cvičeních pochopitelně nejzásadnějším tématem bylo, jestli se vůbec Aliance odhodlá k tomu, aby nové země mezi sebe přijala.

Ukázalo se totiž, že tehdejší "šestnáctka" členských zemí na to nebyla vůbec připravena a bouřlivými vnitřními změnami a rozpadem Sovětského svazu oslabené nástupnické Rusko důrazně odmítalo možnost, že by se NATO přiblížilo k jeho hranicím.

V letech 1995 a 1996 proto české deníky chrlily rozhovory a citáty politiků a státníků z členských zemí NATO, kteří v jednu chvíli "pevně věřili", že k rošíření určitě dojde a Česká republika patří mezi favority, aby o pár týdnů později hlasitě volali raději po opatrnosti. Zajímavostí je, že mezi nejváhavější se řadil, o mnoho později podobnou politikou pověstný, tandem Francie a Německo.

"Rozšíření NATO je nevyhnutelné, avšak představuje politický problém ve vztahu k Rusku," řekl například francouzský prezident Jacques Chirac. "Musíme postupovat rozvážně a diplomaticky, abychom Rusy nevystrašili nebo neponížili. A ostatní východní země si to uvědomují," přemítal. Podobně váhavě tehdy hovořil německý kancléř Helmut Kohl, který označil "přání východních sousedů vstoupit do NATO za legitimní", ale zároveň zdůraznil potřebu brát ohled na bezpečnostní zájmy Ruska a Ukrajiny.

Moskva stupňovala výhrůžky

Stejně jako dnes v souvislosti s protiraketovou obranou NATO, i před dvaceti lety Moskva neváhala rozšiřování Aliance bránit stůj to stůj. Stejně jako nedávno při úvahách o umístění amerického radaru v Brdech nebo antiraktách v Polsku a Rumunsku, i tehdy Kreml v čele s Borisem Jelcinem hrozil namířením jaderných raket na území potenciálních nových členů NATO.

"NATO patří do minulosti," citovaly agentury i deníky Jelcina na jaře 1996. Ruský generál Alexandr Lebeď zase přímo v Bruselu navrhl, aby rozšíření NATO bylo odloženo "až na příští generaci", protože ta dnešní je "příliš zatížena komplexy" z doby studené války.

Noviny byly "přestřelek" ruských generálů a politiků s aliančními představiteli plné. Nejhlasitěji byl u nás slyšet šéf ruské diplomacie Jevgenij Primakov. Vyzýval k vytvoření neutrálního pásma v oblasti střední Evropy, která by oddělovala Rusko od států NATO a zabránila nebezpečí případných konfrontací, a vyžadoval, aby "Rusko mělo ohledně rozšiřování NATO právo veta" a podmíňoval přijetí zemí střední a východní Evropy tím, že na nich nebudou vojenské struktury NATO.

A přestože Aliance Moskvu nesčetněkrát ubezpečila, že přijetí nových členů z východu není v žádném případě namířeno proti ní a že Evropa tím v žádném případě nebude rozdělena, ale naopak dojde k posílení stability starého kontinentu, Rusko zůstalo neoblomné.

Rozdělena však byla i samotná Aliance včetně jinak pevných Spojených států, které na jednu stranu chtěly přijímaní nových členů Rusku navzdory velmi urychlit, na druhou ale pochybovaly, zda rodící se evropské demokracie mají politickou vůli a stabilitu, aby dokončily těžké a zásadní reformy, které jsou nutné ke vstupu do NATO. "Myslím, že ještě dlouho nebudou zralé," zraňoval v českých médiích přílišné naděje například uznávaný americký profesor Edward Kolodziej.

Důvěra v armádu se pomalu zvedala

Samostanou kapitolou, které česká média věnovala velkou pozornost, byla otázka, zda bude na tehdy ještě nejasný vstup do NATO vůbec připravena česká armáda.

Poprvé se objevila otázka, zda nebude česká armáda pro spojence přijatelnější s malou armádou profesionálů než s houfem špatně vycvičených vojáků a nemohoucích důstojníků.

Podobně jako dnes Česko řešilo, že na obranu vynakládá příliš málo a že to možná bude vážná překážka, aby nás spojenci mezi sebe vůbec pustili.

"Třebaže dnešní podíl vojenských výdajů nedosahuje dvou procent hrubého domácího produktu, jsem přesvědčen, že v budoucnu se tento podíl postupně přiblíží ke třem procentům," uklidňoval tehdejší předseda parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost Petr Nečas. Tehdy byl rozpočet ministerstva obrany zhruba 32 miliard korun. Armáda podle médií nejvíce utrácela za modernizaci na úroveň NATO, především ve spojovacích, informačních a velitelských systémech.

Skloňován ve všech směrech začínal být nový bitevní letoun L-159 a projekt modernizace tanku T-72. Deníky v té době přinášely odhady, že modernizací by mělo projít 100 až 300 kusů za více než 14 miliard korun.

Objevily se ale také první skandály. Propíraný byl například případ dvou českých vojáků v Bosně, kteří měli údajně znásilnit americkou kolegyni. Kauza nakonec vyústila do překvapivých rozměrů, kdy například ministr obrany Vilém Holáň v reakci zcela vážně navrhoval, aby vojáci dostávali do misí speciální antikoncepci.

A nebo krátce před summitem NATO v Madridu v roce 1997, kde bylo Česko spolu s Polskem a Maďarskem oficiálně do Aliance pozváno, plnila stránky novin kauza na ministerstvu obrany ohledně ztráty důležitých dokumentů NATO, bez jejichž znalosti údajně nebylo možné připravit českou armádu na spolupráci s vojsky Aliance.

Lubomír Světnička
autor je redaktorem natoaktual.cz