natoaktual.cz

Rusko a USA ve světle krize v Sýrii

30. září 2013  14:44
Mnohasetletá zkušenost s dějinami mezinárodních vztahů nás učí, že pokud v systému existují dva hráči (alespoň přibližně) podobně mocensky disponovaní, pak jejich vzájemné vztahy jsou vždy komplikované a provázené řadou krizových momentů. Od rozpadu SSSR lze mezi Washingtonem a Moskvou identifikovat okamžiky/události, kdy byly vzájemné vztahy v zásadě dobré – nabízí se například Obamova nabídka k "resetu" (2009), nebo podpis smlouvy START v Praze (2010), ale i příklady přesně opačné – rozšiřování NATO na východ (1999, 2004, 2008), zásah NATO proti srbsko-černohorské Jugoslávii (1999), válka v Iráku (2003) nebo válka mezi Ruskem a Gruzií (2008). Jakkoli shora učiněný výčet není úplný, je evidentní, jaký typ vzájemné interakce převažoval.  

Výrazy tváří Vladimira Putina a Baracka Obamy před zasedáním G20 v Petrohradě lze jen těžko nazvat úsměvy | foto: G20

Pokud neexistuje silný společný zájem, nebo ještě "lépe" společná hrozba/nepřítel, tak s čestnou výjimkou EU (kde však minimálním společným zájmem jsou mír a prosperita, což rozhodně není málo) neexistují aktéři, kteří by se měli trvale, či alespoň dlouhodobě, rádi. V případě USA a Ruska se takovou speciální událostí stal boj proti terorismu, ale poměrně silné porozumění po útocích z 11. 9. 2001 navzdory trvající hrozbě již vyprchalo, respektive tuto hrozbu ani jedna strana nepovažuje za tak silnou, aby jí to nutilo upravovat své chování v jiných oblastech.

Vyjdeme-li z předpokladu, že vztahy mezi členy mezinárodního společenství mohou mít tři možné podoby: kooperaci – konkurenci – konfrontaci, pak lze říci, že pro rusko-americké vztahy je přirozená konkurence občasnou konfrontací s výjimečnou kooperací.

Výjimečná Sýrie

Již dva roky trvající občanská válka v Sýrii je událostí, která se nevyhnutelně musela stát předmětem intenzivního zájmu jak ve Washingtonu, tak v Moskvě, a tím pádem i příležitostí k měření sil. Zároveň se zdá, že se situace vyvíjí jinak, než tomu bylo v předchozích případech v Afghánistánu, Iráku nebo Libyi.

Již dva roky trvající občanská válka v Sýrii je událostí, která se nevyhnutelně musela stát předmětem intenzivního zájmu jak ve Washingtonu, tak v Moskvě, a tím pádem i příležitostí k měření sil. Zároveň se zdá, že se situace vyvíjí jinak, než tomu bylo v předchozích případech v Afghánistánu, Iráku nebo Libyi. Je tomu opravdu tak? Vzhledem k tomu, že se jedná o dosud neuzavřenou kapitolu, je nanejvýš problematické pokoušet se o formulování obecného závěru, ale s přihlédnutím k tomu, co je známo, se o syrské krizi a jejímu vlivu na rusko-americké vztahy dá říci především toto:

Poprvé od rozpadu SSSR je Rusko v pozici, kdy do nějakého problému může nejenom mluvit – protože to mohlo skrze svou stálou účast v RB OSN vždy – ale má i reálnou možnosti situaci ovlivňovat.

Další texty Michaela Romancova na natoaktual.cz:

Zároveň poprvé od rozpadu SSSR stojí v čele USA prezident, který si sám svázal ruce natolik pevně, že navzdory nesrovnatelně větším kapacitám "tahá" za kratší konec pomyslného provazu.

USA i Rusko jsou díky nastavení svých politických systémů silně personifikovány a tak není překvapení, že jejich soupeření o další směřování syrského konfliktu je interpretováno jako souboj mezi Obamou a Putinem. Ponechme stranou Baracka Obamu, jež za svou politiku vůči Sýrii byl, je a bude kritizován zleva i zprava, neboť jeho kritici se mohou svobodně vyjadřovat a argumenty pro i proti jsou snadno dostupné. Daleko zajímavější obraz můžeme získat, pokud se podíváme na jeho ruského konkurenta.

Rusko je od počátku 21. století nerozlučně spojeno s Putinem, a to do té míry, že jeho obdivovatelé oprášili a na veřejnosti opět s úspěchem začali používat slogan: "Říkáme Putin, myslíme Rusko, říkáme Rusko, myslíme Putin!", jenž byl v dobách SSSR vymezen pro definování vztahu mezi komunistickou stranu a Leninem. Po celou jeho éru se Rusko, s již zmíněnou výjimkou po 11. září, stavělo konkurenčně/konfrontačně ke všem důležitým americkým aktivitám ve světě a nikdy nic nezmohlo. Připomeňme, že obě Obamovy/americké aktivity s kooperačním potenciálem vznikly v době, kdy prezidentem byl Medveděv. Sýrie však na rozdíl od Afghánistánu, Iráku či Libye (byť tam hlavním iniciátorem zásahu nebyly USA, ale Británie a Francie) představuje jiný případ, respektive terén.

Nejenom v rámci skupiny států, kde USA/Západ v posledních letech zasahovaly, ale na celém světě se (s výjimkou značné části bývalého postsovětského prostoru) jedná o jediné místo, kde Rusko může samostatně a nezávisle jednat. Jeho vstupní branou do Sýrie je námořní základna v Tartúsu, která prochází rozsáhlou modernizací. Až dosud se takové výhodě těšily jen USA, jejich světová dominance historicky vznikla na základě kombinace tří vzájemně se podporujících faktorů: nedotknutelnost vlastního území – mimořádně silná ekonomika – schopnost dálkového silového působení (power projection) díky největšímu a nejmodernějšímu námořnictvu a letectvu. Kdyby mělo dojít k fyzické konfrontaci, tak by se velice rychle ukázalo, že ruské kapacity jsou řádově menší než americké, ale protože takový scénář je krajně nepravděpodobný, Rusko se poprvé – a dost možná naposledy – ocitlo v situaci, kdy je na místě ukotveno silněji než USA.

USA jsou nejenom nejsilnější fyzickou mocností současného světa, ale zároveň normativním aktérem, jehož aktivity jsou, nebo být měly být svázány s aktivní podporou demokracie, lidských práv, atd. Ani v jednom ze států, kde USA/Západ v posledních letech zasáhly a kde proti vůli významných členů mezinárodního společenství došlo k tzv. "regime change", se žádnou funkční demokracii vybudovat nepodařilo (a asi to ani nebylo možné). Tento zjevný neúspěch pak výrazně posiluje pozici Ruska (nebo Číny), neboť jejich normativní pozice stojí na jediném argumentu – svrchovaná rovnost členů mezinárodního společenství a nevměšování se do vnitřních záležitostí. Z historického hlediska je to paradox, protože svrchovaná rovnost je původně americký ideál, jehož celosvětovou akceptaci – o niž se zasadila OSN - umožnil jen Stalinův souhlas vykoupený americkým souhlasem s nevměšováním se do vnitřních záležitostí. V Sýrii (přinejmenším zatím) neexistuje sjednocená opozice a její jednotlivé složky mají takové "kvality", že nalezení alespoň minimálně schopného (proto)demokratického aktéra se jeví být zhola nemožné.

Přečtěte si související texty na natoaktual.cz:

Putin, jemuž nelze upřít značnou politickou/diplomatickou obratnost, se rozhodl svých výhod a amerických problémů využít. Z pozice hostitele určujícího program se pokusil summit ekonomické platformy G-20 v Sankt Petěrburku změnit na "plebiscit" mocných o Sýrii. Podoben kancléři Metternichovi, jenž se díky roli hostitele konference vítězů nad Napoleonem stal opticky důležitějším, než jaký byl reálný přínos Rakouska, se v kulisách Konstantinovského paláce pokusil o "převrat" – a neuspěl. Jeho další krok byl do jisté míry ještě obratnější. 11. září – a stěží si lze představit datum, na které by Američané byli citlivější, se prostřednictvím názorové stránky The New York Times obrátil dopisem k americké veřejnosti. Text dopisu je velmi profesionální ukázkou cynické politické manipulace, která sice v daný okamžik nevyšla, ale výzva k naslouchání hlasu zdravého rozumu pravděpodobně bude dál žít svým vlastním životem.

Vše při starém

Syrská krize, střízlivě nahlíženo, nepřinesla vůbec nic nového. I nadále je zřejmá zásadní propast v kapacitách, které obě mocnosti mají k dispozici, kdy USA zůstávají jedinou širokospektrální globální mocností. Relativnímu ruskému úspěchu nahrálo to, že tentokrát – zcela výjimečně, Rusko bylo rovněž "insiderem", takže jeho vždy silný hlas byl podpořen reálnou přítomností "na bojišti".

Možný průlom v Sýrii snad přinese, a to je třeba zdůraznit, teprve společná iniciativa Kerryho a Lavrova, kdy obě mocnosti vystupují v roli, ve které si je mezinárodní společenství zvyklo a do jisté míry stále přeje vidět: jako tvůrce nových vojensko-bezpečnostních standardů. Syrská krize tedy, střízlivě nahlíženo, nepřinesla vůbec nic nového. I nadále je zřejmá zásadní propast v kapacitách, které obě mocnosti mají k dispozici, kdy USA zůstávají jedinou širokospektrální globální mocností. Relativnímu ruskému úspěchu nahrálo to, že tentokrát – zcela výjimečně, Rusko bylo rovněž "insiderem", takže jeho vždy silný hlas byl podpořen reálnou přítomností "na bojišti". Druhým důvodem pak byl fakt, že USA, oplývající "hard power", "soft power" i tzv. "smart power", se v již zmíněných případech chovaly natolik hloupě, že jim – pokud nechtěly nasadit jen svou "hard power" tentokrát nic dalšího v rukávu nezbylo.

Michael Romancov
autor působí na Institutu politologických studií FSV UK a Metropolitní univerzitě Praha

natoaktual.cz
zpět na článek