natoaktual.cz

Bezpilotní letadla: futuristické, ale kontroverzní zbraně

22. července 2013  11:17
Útoky amerických bezpilotních letounů proti islámským teroristům se již dávno staly běžným tématem zpráv. Zpravidla je však doprovází i úvahy o právní či morální rovině takových akcí, to jest o tom, zda jsou takové zásahy legální (respektive zda nejde o mimosoudní "popravy" prováděné americkou vládou) a zda nasazení takových prostředků nezpůsobuje jakési "odlidštění" války.  

Bezpilotní letoun X-47B | foto: U.S. NAVY

Velký zájem získal i nový stroj amerického námořnictva X-47B, který se 10. července zapsal do historie jako vůbec první UAV, který úspěšně přistál na palubě letadlové lodě, čímž se začala psát nová kapitola jejich využitelnosti.

Letouny bez osádky představují velice rychle se rozvíjející se kategorii, která má obrovské perspektivy a jejíž význam nesporně poroste, ale současně jsou s nimi spojena různá rizika.

Důvody pro rozvoj jsou snadno pochopitelné. A to zejména v kontextu války proti terorismu, kdy jsou UAV používány k operacím v Afghánistánu či pákistánském pohraničí k provedení vzdušné podpory či přesné likvidaci cílů, kterou do té doby prováděly pilotované letouny. V případě sestřelení UAV však nehrozí ztráta nebo zajetí osádky, což je v asymetrickém konfliktu významný faktor.

Nová válka, nové zbraně

Opravdu dramatickou expanzi z hlediska množství, kvality, spektra typů a poslání přinesl až zlom tisíciletí, potažmo začátek globální války proti terorismu. Právě tento kvalitativně nový druh konfliktu přispěl k tomu, že na scénu ve větším měřítku přišly vyzbrojené UAV.

Mezi nevýhody naopak patří omezená nosnost zbraňových systémů, stejně jako stále omezené operační nasazení v případě nepříznivého počasí. Snad nejdůležitější potencionální slabinou je však možnost "dálkového nepřátelského převzetí řízení" bezpilotního prostředku, jak již se možná stalo v případě amerického stroje RQ-170 Sentinel, který za dosud oficiálně nezveřejněných okolností USA ztratily v prosinci 2011 na afghánsko-iránské hranici. Získaný UAV (nebo možná jeho kopii?) posléze Teherán využíval k prezentaci schopnosti své protivzdušné obrany a je vysoce pravděpodobné, že poskytl přístup k jeho technologiím expertům z dalších zemí, především Číny a možná i Ruska. A dalším zvyšujícím se rizikem spojeným s bezpilotními stroji je možnost, že by jejich technologie mohly být zneužity přímo k teroristickým útokům.

Několik kapitol z historie

Mezníky historického vývoje bezpilotních prostředků

  • první světová válka: příchod prvních dálkově ovládaných letounů
  • druhá světová válka: omezené nasazení "sebevražedných" bezpilotních prostředků
  • válka ve Vietnamu: rozsáhlé použití průzkumných UAV Ryan Model 147
  • Mír pro Galileu, 1982: vysoce důležitý úspěch izraelských terčových letounů
  • Perský záliv, 1991: rozsáhlé nasazení amerických taktických UAV
  • Afghánistán, 2001: první "ostrý" útok bezpilotního bojového letounu MQ-1 Predator
  • Atlantický oceán, červenec 2013: první operace UCAV X-47B z paluby letadlové lodě

Bezpilotní letadla, anglicky označovaná obvykle UAV (Unmanned Aerial Vehicles) a v české vojenské terminologii také BZP (bezpilotní prostředky), rozhodně nejsou taková novinka, jak by se snad mohlo zdát. První letadla této kategorie se totiž objevila už za první světové války, i když kvůli omezením tehdejší techniky sloužila "jen" jako terčové stroje k výcviku stíhacích pilotů a protivzdušné obrany, případně šlo o dálkově řízené "létající bomby". Stroje s druhým zmíněným účelem se omezeně uplatnily během druhé světové války; příkladem byl americký projekt Aphrodite, což byly dálkově ovládané strategické bombardéry naložené výbušninami. (Při náhodné explozi jednoho z nich zahynul Joe Kennedy, bratr pozdějšího prezidenta USA.) Podobné letouny byly nasazeny i ve válce v Koreji, ale první skutečnou "válkou bezpilotních letadel" byl až Vietnam, kde Američané rozsáhle používali průzkumné stroje značky Ryan.

Další známou epizodou z dějin UAV byla izraelská operace Mír pro Galileu v roce 1982, kdy bezpilotní stroje židovského státu naprosto zmátly syrskou protivzdušnou obranu v Libanonu; ta proti nim vystřílela většinu raket a následně byla zničena útokem izraelských vzdušných sil. Velké úspěchy zaznamenaly americké UAV v Perském zálivu v roce 1991, kde působily jako výborný nástroj pro sledování situace na bojišti a navádění dělostřeleckých a leteckých útoků; legendární byl případ, kdy se bezpilotnímu letounu US Navy vzdala skupina iráckých vojáků. UAV se uplatnily i v konfliktech na Balkáně v 90. letech, avšak opravdu dramatickou expanzi z hlediska množství, kvality, spektra typů a poslání přinesl až zlom tisíciletí, potažmo začátek globální války proti terorismu. Právě tento kvalitativně nový druh konfliktu přispěl k tomu, že na scénu ve větším měřítku přišly vyzbrojené UAV.

Dělení bezpilotních strojů

Na tomto místě bude asi vhodné stručně nastínit některé typologie bezpilotních letadel. Velice časté je členění podle velikosti, resp. s ní související vytrvalosti. Nejnižší třídu tak představují tzv. Micro-UAV, skutečně miniaturní prostředky s rozměry nepřesahujícími 15 cm. Výše stojí zdaleka nejrozšířenější kategorie, označovaná jako taktické bezpilotní prostředky, popř. UAV pro nasazení nad bojištěm (Battlefield UAV). Jak napovídá jméno, jedná se o letadla, jež mají za úkol pohybovat se nad bojištěm, pomocí senzorů sledovat taktickou situaci, zaměřovat cíle, hodnotit škody atd., samozřejmě s tím, že zjištěné údaje jsou předávány na velitelství, ideálně v reálném čase.

Základní dělení bezpilotních prostředků:

  1. Miniaturní: Micro-UAV, rozměry menší než 15 cm
  2. Taktické: Battlefield UAV, operace nad bojištěm
  3. Strategické: Long Endurance UAV, více než 1000 km / 24 hodin
    3.1 Strategické pro střední výšky: Medium Altitude Long Endurance UAV
    3.2 Strategické pro velké výšky: High Altitude Long Endurance UAV

Do této kategorie spadá rozsáhlé spektrum typů, z nichž nejmenší se podobají velkým leteckým modelům a dají se vypouštět doslova "z ruky" (ukázkou je americký RQ-11 Raven, zavedený i v Armádě ČR), kdežto ty největší taktické UAV se rozměrově blíží malým pilotovaným letadlům. Nejvíce typů se ale nalézá někde uprostřed této kategorie, kam ostatně spadá i (dnes již vyřazený) známý český letoun Sojka III. Nejvyšší stupeň představují letouny, jež se označují jako strategické či vytrvalostní (Long Endurance). Zpravidla mívají dolet přes 1000 km (a)nebo vytrvalost přes 24 hodin a ještě se dále rozdělují podle toho, zda operují spíš ve výškách malých či středních (MALE, Medium Altitude Long Endurance), nebo zda působí ve velkých výškách (HALE, High Altitude Long Endurance). Nejznámějším zástupcem první podskupiny je RQ-1 Predator (a jeho větší pokračovatel MQ-9 Reaper), kdežto do druhé patří především typ RQ-4 Global Hawk. Kromě rozměrů a velikostí lze UAV dělit dle jejich účelů; nejrozšířenější jsou stroje průzkumné a terčové, ale přibývá též typů bojových (tj. UCAV, Unmanned Combat Aerial Vehicles) a objevují se také např. bezpilotní letadla určená pro zásobování (jako Kaman K-MAX UMMH).

Americký a izraelský arzenál

Není náhodou, že v předchozích odstavcích byly nejvíce zmiňovány typy americké a izraelské výroby, protože tyto dvě země dnes ve vývoji UAV nepochybně hrají vedoucí úlohu. Izraelce k této orientaci vedl mj. mimořádný důraz, který izraelská vojenská doktrína klade na ochranu životů a zdraví vlastních vojáků (tváří v tvář mnohonásobné početní přesile arabských armád). Tento faktor se nepochybně uplatňuje i v případě USA, kde navíc bezpilotní prostředky dobře zapadají i do amerického pojetí taktiky a strategie, která zdůrazňuje např. špičkový průzkum a povědomí o situaci, vzdušnou převahu a precizní letecké údery pokročilých zbraní. A všechno to mohou UAV zajistit nebo k tomu přispět. Je zajímavé, že řada typů UAV začínala původně coby průzkumné stroje, ale po doplnění zbraní se změnily na UCAV. Takovou změnou prošel i zmíněný Predator, jenž byl vůbec prvním bezpilotním bojovým letounem použitým v "ostré" akci. V listopadu 2001 vypustil protitankovou raketu Hellfire, která zabila jednoho z hlavních organizátorů útoků z 11. září, Mohammeda Atefa. Právě vyzbrojené Predatory a Reapery dnes provádějí ony kontroverzní údery proti islamistům např. v Afghánistánu, Pákistánu, Jemenu či Somálsku. Z dalších amerických UAV lze uvést např. RQ-5 Hunter, jenž je typickou ukázkou taktických UAV, nebo bezpilotní vrtulník MQ-8 FireScout. Mezi vyvíjenými letadly vzbuzuje asi nejvíc zájmu X-47B čili UCAS, demonstrátor obtížně zjistitelného bojového letounu, který 14. května 2013 vzlétnul z katapultu na letadlové lodi USS CVN 77 George H. W. Bush a dne 11. července přistál, čímž se stal prvním bezpilotním bojovým strojem, který celý tento proces zvládl.

Pokud jde o negativní incidenty okolo amerických UAV, je nutno uvést stále záhadnou ztrátu strategického průzkumného letadla RQ-170 Sentinel, ke které došlo v prosinci 2011 nad Íránem. Z úspěšných izraelských bezpilotních letadel si zasluhují zmínit např. Elbit Hermes či IAI Heron. Mezi velmi úspěšné akce izraelských UAV se řadí útok na konvoj se zbraněmi pro hnutí Hamás, provedený v lednu 2009 v Súdánu.

Bezpilotní stroje dalších zemí

K trendu zavádění bezpilotních prostředků se záhy připojily další země. Mezi rozšířené stroje patří mj. kanadský Canadair CL-289, francouzský Sperwer, mezinárodní KZO či britský BAE Systems Phoenix. Vesměs jde o taktické UAV pro průzkum bojiště, evropské země již ovšem pracují i na strategických UAV a běží i ambiciózní program bezpilotního bojového prostředku s obtížnou zjistitelností, který nese označení nEUROn.

Přečtete si další materiály Lukáše Visingra pro natoaktual.cz:

Ve velmi zvláštní a problémové situaci se dnes z hlediska bezpilotních letadel nalézá Rusko. Sovětský svaz totiž soustředil pozornost na rychlé kvazi-strategické UAV pro dálkový průzkum, v nichž vynikala značka Tupolev (její typ Tu-143 alias VR-3 Rejs byl zaveden i v československé armádě), taktické UAV však byly zanedbány. Ruské armádě se pak dostalo trpkého poučení v roce 2008, když Gruzínci použili špičkové bezpilotní stroje izraelské výroby. Na ruské velení opravdu mimořádně zapůsobily a okamžitě se rozběhla iniciativa s cílem vybavit ruské pozemní síly adekvátní technikou, jenže domácí výrobci zjevně nebyli schopni ji dodat.

Moskva se tedy odhodlala k bezprecedentnímu kroku, když navázala partnerství s Izraelem a koupila jistý počet UAV od izraelské firmy IAI, na jejichž bázi jsou již vyráběny první taktické bezpilotní letouny pro armádu Ruské federace. Ruské firmy pracují na řadě dalších strojů domácí konstrukce, a to včetně bojových. Jestli ale sektor bezpilotních letadel v nějaké zemi zažívá zcela výjimečnou expanzi, pak je to zaručeně Čína. Její armáda již provozuje několik typů taktických UAV a probíhá i vývoj nebo zkoušky několika strategických bezpilotních letadel, a to včetně stroje, který (údajně) nese jméno Soar Dragon a představuje ekvivalent amerického Global Hawku. Zatím nejnovějším "přírůstkem" je obtížně zjistitelný bezpilotní bojový prostředek, který se prý jmenuje Sharp Sword a má být podle všeho ekvivalentem amerického X-47.

Rychlé šíření technologie

Jestliže strategické bezpilotní letouny a stroje s obtížnou zjistitelností zůstávají ještě doménou jenom nejvyspělejších zemí světa, o taktických UAV platí skoro přesný opak. Do vývoje typů tohoto druhu se pouští stále více států, a to včetně některých zemí třetího světa. Faktem prostě je, že veškeré součástky nutné pro taktický UAV (ať už jde o motory, senzory či komunikační přístroje) se dnes dají bez problémů pořídit i na civilním trhu jako "technologie dvojího užití". Výsledkem je, že se za posledních několik let po světě "vyrojily" doslovně desítky typů UAV, které lze srovnat s českou Sojkou. Tento vývoj samozřejmě nutně vzbuzuje i obavy, jelikož se zákonitě objevuje nebezpečí zneužití této technologie. Některé teroristické organizace mají už dnes k dispozici výkonné UAV. Nejznámější z nich je libanonský Hizballáh, který často svoje stroje íránské výroby (zejména typu Ababil) vysílá nad území židovského státu (a několik jich bylo izraelským letectvem sestřeleno, naposledy letos 25. dubna).

Je známo, že menší dálkově ovládané letouny má také např. kolumbijská narkoteroristická skupina FARC. Problém ovšem nespočívá jen v průzkumné roli těchto strojů, protože poměrně reálně hrozí jejich využití i pro bojové účely. Bezpilotní prostředek přepravující nálož trhaviny (či dokonce chemických nebo biologických bojových látek) by docela dobře mohl fungovat jako "křižující střela pro chudé". Masový útok desítek takových letadel v malé výšce by pro protivzdušnou obranu většiny zemí světa představoval zásadní problém. A zabránit šíření UAV je (právě kvůli snadné dostupnosti součástí) takřka nemožné, byť v případě velkých strojů existují jisté snahy o to pomocí režimu MTCR (Missile Technology Control Régime), který má bránit šíření nepilotovaných létajících prostředků s nosností nad 500 kg a doletem přes 300 km.

Morální a právní dilemata

Většina médií se ovšem nevěnuje ani tak riziku, že by bezpilotní prostředky zneužili teroristé, jako spíše otázkám kolem nasazení bezpilotních bojových letounů proti teroristům. UAV byly v boji proti islamistům využívány již od podzimu 2001 (viz likvidace Mohammeda Atefa), ale v posledním roce prezidentství George W. Bushe nabrala tato metoda výrazně vzestupný směr a za prezidenta Baracka Obamy expandovala ještě víc. Obamova administrativa se soustředila na ukončení nákladných a nepopulárních "okupačních" operací v Afghánistánu a Iráku, avšak o to větší důraz klade na boj proti terorismu pomocí speciálních jednotek a právě bezpilotních letounů. Jen v Pákistánu byly takových úderů provedeny přes tři stovky, k tomu lze připočítat desítky dalších v různých arabských a afrických zemích. Jde ovšem o nesmírně problematické téma, jež vzbuzuje ostré diskuse.

Piloti bez práce nebudou

Sebelepší technika zatím není schopna zajistit takové "povědomí o situaci" (situation awareness), jakému se těší pilot přímo na palubě letadla, a vlastně už samo dálkově ovládání způsobuje prodloužení reakčního času o několik sekund. Při některých druzích misí to zase tolik nevadí, jenže ve vzdušném souboji by to jistě bylo fatální.

Zastánci UCAV tvrdí, že jde o vysoce účinnou metodu, proti níž se teroristé mohou jen obtížně bránit a která současně šetří životy vlastních vojáků (jelikož operátoři Predatorů sedí v bezpečí v týlu, někdy dokonce přímo na území USA). Proti útokům UCAV ale existuje i sílící opozice, která poukazuje na četné vedlejší ztráty mezi civilisty a na právní problematičnost takových úderů, protože jde (dle jejího názoru) o jakési "popravy", jež bez soudního dohledu nařizuje a provádí výkonná moc v podobě prezidenta a zpravodajských služeb. Z širšího pohledu se zvedá též kritika bezpilotních prostředků obecně, která míří právě na jejich největší výhodu, a sice neexistenci ohrožení lidské osádky. Podle těchto kritiků hrozí jakési "odlidštění" války, protože "zabíjení na dálku" prostřednictvím UCAV připomíná spíše počítačovou hru než usmrcování skutečných lidí. Existují dokonce i pokusy zakázat používání bezpilotních bojových strojů pomocí OSN.

Perspektivy "války robotů"

Historie však nabízí více než dostatek důkazů pro tvrzení, že žádné morální či právní námitky nemohou zastavit technický vývoj či překonat strategické a taktické požadavky. Můžeme tedy očekávat, že navzdory kritice všeho druhu bude role UAV nadále vzrůstat. V některých rolích (typicky sledování bojiště nebo "vytrvalostní" strategický průzkum) zřejmě pilotovaná letadla úplně zmizí a budou zcela nahrazena bezpilotními, která poté získají velký význam i v dalších sektorech vojenství, mj. v elektronickém boji a umlčování protivzdušné obrany. Obecně půjde o činnosti, jež kladou enormní nároky na vytrvalost člověka nebo přinášejí pro lidskou osádku nepřijatelně vysoké riziko. Zároveň je ale nutno zdůraznit, že předpovědi blížícího se úplného konce pilotovaných letadel jsou nereálně optimistické. (O něčem ostatně svědčí skutečnost, že se první takové prognózy objevily již před padesáti lety…)

Sebelepší technika totiž zatím není schopna zajistit takové "povědomí o situaci" (situation awareness), jakému se těší pilot přímo na palubě letadla, a vlastně už samo dálkově ovládání způsobuje prodloužení reakčního času o několik sekund. Při některých druzích misí to zase tolik nevadí, jenže ve vzdušném souboji by to jistě bylo fatální. A ani optimistické předpovědi vývoje technologií od největších zbrojovek nepředpokládají, že by se to mohlo v horizontu 20 až 30 let změnit, což znamená, že náhradou dnešních nejlepších bojových letounů 4,5. a 5. generace budou ve většině rolí asi opět letouny s lidskou osádkou na palubě (ačkoliv zvyšující se autonomie UAV umožní, aby část bojových úkolů převzaly). Můžeme si jen přát, aby nasazení bezpilotních letadel (jako ostatně jakékoliv zbraně) vždy provázel i morální a etický úsudek.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue

natoaktual.cz
zpět na článek