Strategické bombardéry: stále vysoká účinnost a dlouhá perspektiva, část druhá

Americké stroje B-52H, B-1B a B-2A se začaly používat spíše pro přepravu přesně naváděných konvenčních zbraní. Kromě USA ovšem rozsáhlé strategické bombardovací letectvo vybudoval také Sovětský svaz a většinu této síly zdědilo současné Rusko, které rovněž stálo před úkolem, jak s ním nejlépe naložit a využit.

Stroje ruského dálkového letectva

Celková krize, jež zasáhla Rusko po rozpadu Sovětského svazu, se samozřejmě nevyhnula ani dálkovému letectvu. Přesto lze ale říci, že ve srovnání s jinými složkami ruských ozbrojených sil ji bombardéry přečkaly v relativně dobrém stavu. Dokonce se povedlo mírně navýšit počty letounů, které Rusko po dlouhém jednání koupilo od Ukrajiny.

Rusové, stejně jako USA, mají dnes k dispozici tři typy bombardérů, ačkoliv jejich struktura je zřetelně odlišná. Nejpočetněji je zastoupen Tupolev Tu-95MS (v kódu NATO Bear-H), který díky turbovrtulovým motorům vyhlíží ještě archaičtěji než B-52H, avšak podobně jako jeho americký protějšek se vyznačuje stále velkým bojovým potenciálem.

Jednoznačně nejvýkonnějším typem ruského bombardéru je Tu-160 (v kódu NATO Blackjack), jenž ve výšce dosahuje rychlosti až Mach 1,87 a dokáže bez tankování za letu urazit skoro 15 000 km. Konstrukčně vzato je větší obdobou amerického B-1B a také je považován za největší bombardér na světě. Ruské Velení dálkového letectva dnes provozuje něco přes třicet Tu-95MS (dalších cca 60 je v záloze) a šestnáct Tu-160 (několik dalších kusů je rozestavěno a počítá se s postupným zaváděním do výzbroje).

Konečně třetím strojem je Tu-22M (kód NATO Backfire), jenž tvoří častý předmět debat, protože se nachází na spodní hranici kategorie strategických bombardérů a prakticky je tak i používán, ačkoli formálně se mezi ně obvykle neřadí. Rusko vlastní kolem 150 kusů Tu-22M různých verzí, avšak v provozu je podstatně méně, jenom asi čtyřicet strojů (prakticky výhradně nejnovější verze Tu-22M3).

Je nepochybné, že na Rusy velmi silně zapůsobily výsledky nasazení amerických bombardérů v 90. letech a na počátku nového století, resp. sám fakt, že tyto letouny nalezly vhodné uplatnění. Nejvíce je to patrné na probíhající modernizaci všech tří typů ruských bombardérů na provedení Tu-95MSM, Tu-160M a Tu-22M3M. Hlavní změnou má být zkvalitnění elektroniky a rozšíření výzbroje o naváděné konvenční protizemní zbraně. Rusové ovšem také obnovili hlídkové lety bombardérů s jadernými zbraněmi a užívají své letouny i coby "ukázku síly", zejména ve formě narušování vzdušného prostoru některých západních zemí. Ostatně při svých misích se mohli s ruskými stroji takřka pravidelně setkávat i piloti českých stíhaček JAS-39 Gripen hlídkujících nad Pobaltím.

Možnosti dalšího uplatnění jsou široké

Současné způsoby nasazení strategických bombardérů dokazují, že jde o kategorii techniky se skutečně rozsáhlým potenciálem. Právě víceúčelovost a flexibilita je vlastnost, kterou zastánci bombardérů argumentují nejčastěji, když dojde na kritiku vysokých pořizovacích i provozních nákladů těchto strojů. Kromě nukleárního odstrašování a dopravy množství konvenční munice se totiž nabízí pestrá škála rolí, vyplývající zejména z nosnosti, doletu a rychlosti bombardérů. Např. je možno je uzpůsobit pro průzkum, elektronický boj či umlčování protivzdušné obrany protivníka (Rusko dokonce vyvinulo pro tyto účely speciální verze letadla Tu-22M3). Také se čas od času vynořuje zajímavá idea vyzbrojit bombardéry protiletadlovými řízenými střelami; v USA se hovoří o možnosti, že by mohly nosit střely středního doletu AIM-120 AMRAAM.

Takové stroje by měly nejen lepší možnost vlastní obrany, ale dokonce by mohly i aktivně operovat jako jakési "létající odpalovací základny" s větším množstvím střel vzduch-vzduch, pomocí kterých by se dala z bezpečné vzdálenosti eliminovat početní převaha nepřátelského letectva (nabízí se tady třeba hypotetický scénář konfliktu s Čínou).

Některé zdroje dokonce uvádí, že letoun B-1B na svých vnějších závěsech může nosit střely AMRAAM již nyní, jen zkrátka nikdy nebyl důvod to skutečně udělat. Rychlost a nosnost bombardérů stály také u studií, podle kterých by mohly být ideálními platformami pro protiraketovou obranu (reálně už byl publikován např. koncept ze vzduchu odpalované úpravy střely Patriot PAC-3) či pro vypouštění protidružicových střel.

Nabízí se též možnost odpalovat z nich malé nosné kosmické rakety; ostatně je známo, že pro ruský Tu-160 byla opravdu vyvinuta nosná raketa Burlak schopná vynést na nízkou eliptickou dráhu zhruba tunový náklad. Obrovský výkon motorů bombardérů může sloužit též jako zdroj napájení elektrických generátorů, jež by následně zásobovaly energetické zbraně, tedy lasery, mikrovlnné zářiče či plasmové projektory. Konečně lze zmínit i alternativu "létající letadlové lodě", neboli stroje vypouštějícího bezpilotní letouny s nejrůznějším účelem. Typ B-52 již byl v této úloze úspěšně provozován. Rozsáhlý potenciál bombardérů je proto i jedním z hlavních důvodů, proč jsou vyvíjeny nové typy této kategorie.

Projekty LRS-B a PAK DA

Kromě modernizace stávajících bombardérů a rozšiřování jejich arzenálu proto letectva USA i Ruska počítají i s novými letouny. Nejstarší letadla B-52H a Tu-95MS by měla dle aktuálních plánů opustit výzbroj až po roce 2030, avšak přesto se již nyní začíná pracovat na kvalitativně nových typech strategických bombardérů. V USA již bylo zahájeno (a zase ukončeno) několik projektů takových letadel a v současnosti existuje program LRS (Long Range Strike). Musí se ale zdůraznit, že LRS bude "systém systémů" pro útoky na delší vzdálenosti (de facto globální operace), v němž bude nový strategický bombardér (LRS-B) jen jedním z prvků, ačkoli patrně tím hlavním.

Konkrétních informací o tomto letounu je zatím velice málo, vlastně se ani neví, zda bude mít na palubě lidskou osádku; svého času se pro tuto úlohu velmi propagovaly stroje bezpilotní, ale podle posledních informací se zdá, že nový bombardér přece jen bude letadlem s lidskou osádkou (popř. s volitelnou možností operovat bez osádky). Vzhledem k tomu, že se bude klást důraz i na cenovou efektivitu, bude LRS-B nejspíše strojem podzvukovým, protože nadzvuková rychlost (byť by pochopitelně zvýšila šanci na průnik nepřátelskou protivzdušnou obranou) by vyžadovala daleko dražší konstrukci. US Air Force by chtělo zařadit nový letoun do služby již před rokem 2030, avšak vzhledem ke škrtům v rozpočtu Pentagonu není zdaleka jisté, zda se něco podobného může podařit.

Rusko pracuje na novém bombardéru s označením PAK DA (perspektivnyj aviacionnyj kompleks dalněj aviacii) od roku 2007. V létě 2012 bylo potvrzeno základní konstrukční uspořádání navržené kanceláří Tupolev a optimistické odhady tvrdí, že prototyp by mohl létat již v roce 2020. Také o ruském stroji je známo dosti málo, byť o bezpilotním letounu nikdy nepadla ani zmínka. Podle několika prohlášení by snad mělo jít o stroj hypersonický (tedy létající rychlostí nad Mach 3), ale to bylo zřejmě zavádějící. Samotný bombardér bude podle všeho "jen" nadzvukový a hypersonické rychlosti (perspektivně možná až Mach 12) budou dosahovat jím nesené řízené střely. S touto vlastností budoucích leteckých střel pro bombardéry ostatně počítají i Američané.

Perspektivy ve 21. století

A jaké jsou možnosti dalších velmocí? Velká Británie leteckou složku své jaderné odstrašující síly úplně zrušila, zatímco francouzské letectvo sází na řízené střely nesené úpravami stíhaček Mirage 2000 a Rafale. Jedinou další zemí s víceméně strategickými bombardéry ve službě tak zůstává Čínská lidová republika, jejíž letectvo a námořnictvo provozují přes 120 letounů Xian H-6, což jsou zdokonalené kopie sovětských Tu-16 (kód NATO Badger). Poslední verze jako H-6M a H-6K se od původního sovětského vzoru již značně odlišují a fungují především coby nosiče střel s plochou dráhou letu.

Obecně se však předpokládá, že Čína připravuje i nový typ strategického bombardéru; podle některých zdrojů půjde o komplexní evoluci H-6, kdežto dle jiných má jít o zcela odlišnou konstrukci (údajně snad samokřídlo). Je také známo, že Čína se zabývala možností koupit od Ruska stroje Tu-22M3, k čemuž ale nedošlo. Podobný záměr má i Indie, v jejímž případě se nedá vyloučit, že k tomu ještě v budoucnosti dojde (pro zajímavost je možno dodat, že Indie již provozuje námořní hlídkové letouny Tu-142M, což je odvozenina bombardéru Tu-95).

Není však známo, že by Indie projevovala jakoukoli snahu vyvíjet vlastní strategický bombardér, neboť spoléhá zejména na křižující střely nesené taktickými bojovými letadly. Eventuální čínský bombardér je patrně záležitostí časově ještě hodně vzdálenou, takže hlavní roli v tomto sektoru budou nadále sehrávat US Air Force a ruské VVS. V případě USA je zřejmé, že bombardovací letectvo plně zvládlo adaptaci na "nový svět". Dva ze tří typů jsou stále významné coby složka nukleární odstrašující síly a všechny tři mohou sloužit jako velice účinné platformy k dopravě většího množství naváděných konvenčních zbraní. Mohou se tedy uplatnit v nejširším spektru konfliktů.

Ruské letectvo se americkou adaptací jasně inspirovalo, byť v jeho případě je transformace pomalejší. O to více však nasazuje své bombardéry jakožto symbolické prostředky ke sdělení: "Jsme pořád/znovu tady, musíte s námi počítat." Jisté je, že strategické bombardéry nadále představují velice důležitou a účinnou zbraň, která pro letectva (super)velmocí nabízí mimořádný faktický i symbolický potenciál. Můžeme tedy očekávat, že si svoji roli a účinnost zachovají i v budoucnosti.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue