natoaktual.cz

Operace Serval: francouzský neokolonialismus nebo francouzský Afghánistán?

28. ledna 2013  8:42
Francouzské zapojení do konfliktu v Mali mezi islamisty a vládou přišlo v půli ledna doslova jako blesk z čistého nebe. Během několika dnů se do bojů zapojily mimo letectva i pozemní síly a pomohly odvrátit islamistickou ofenzivu ohrožující v dlouhodobém horizontu i hlavní město země. Proč zde ale Paříž vůbec intervenovala a co můžeme očekávat dále?  
Francouzské bojové stroje Rafale před začátkem operace Serval v africkém Mali | foto: Armée de l’Air

Francie v oblasti svého bývalého koloniálního impéria v západní Africe disponuje celou řadou významných zájmů a koneckonců, jak bylo vidět na nedávných dramatických událostech v Alžírsku, v Sahelu mají bezpečnostní problémy tendenci se velmi rychle přelévat mezi jednotlivými zeměmi. V sousedním Nigeru (pouze pár stovek kilometrů od hlavních základem islamistů) působí francouzská těžební společnost Areva, která zde těží uran využívaný v jaderných elektrárnách tvořících zásadní část francouzského energetického mixu. Niger je pak francouzským druhým nejvýznamnějším zdrojem této suroviny. Není tak bez zajímavosti, že mimo Mali byly dodatečné vojenské jednotky tiše rozmístěny i v této zemi. O tom, že nedaleko základen islamistů v Mali se nachází řada alžírských ropných zařízení se již světová veřejnost přesvědčila během zmíněné tragédie v In Amenas. Francie má ovšem významné ekonomické zájmy také v zemědělském sektoru. Za všechny je možné zmínit investice do pěstování bavlny v samotném Mali či do kakaa v nedalekém Pobřeží slonoviny, kde koneckonců Paříž krátce intervenovala v roce 2011. V neposlední řadě je třeba zmínit ve francouzském prostředí stále přítomný pocit odpovědnosti za vývoj ve svých bývalých koloniích.

Ze všech stran je ale slyšet, že současná operace má poměrně daleko k zákulisním neokoloniálním machinacím, které definovaly francouzskou politiku ve Francafrique po dlouhá desetiletí. Paříž se opírá o podporu mezinárodního společenství a i přes nízkou popularitu prezidenta Hollanda i o poměrně široký domácí souhlas s vedením operace. Francouzští vojenští důstojníci se sice již nechali slyšet, že jsou rádi, že intervence probíhá mimo standardní procesy Evropské unie či NATO, což jim dává větší volnost jednání, a proběhly také tradiční spory se Spojenými státy ohledně finančních příspěvků na americké vojenské výdaje, ale i přes to zatím nedošlo k větším mezinárodním rozporům ohledně intervence ve stylu, jak jsme je viděli na podzim roku 2011 v Libyi. To vše se ale může s prodlužujícím se angažmá v zemi měnit a Francouzi tak mohou zakusit trpkou zkušenost s dlouholetou snahou o budování funkčních státních institucí v zemi se silnými kmenovými strukturami a výraznými etnickými rozdíly. Francie se tak především musí rozhodnout jakým stylem chce zemi stabilizovat a kolik úsilí a prostředků je do dosažení tohoto cíle samotná ochotná investovat.

Počátek konfliktu

Počátek současného konfliktu v Mali můžeme vystopovat do ledna minulého roku, kdy se v severních regionech začaly formovat tuarežské ozbrojené skupiny sjednocené pod vlajkou Národního hnutí za osvobození Azawadu (MNLA - Mouvement National pour la Libération de l'Azawad). MNLA dokázala díky zásobám zbraní z vyrabovaných libyjských skladů a zkušeným bojovníkům, často vycvičených právě nedlouho předtím svrženým libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím, porazit nepříliš početné jednotky malijské armády a rychle obsadit některá klíčová města severu země.

Bez EU a NATO to jde líp

Francouzští vojenští důstojníci se sice již nechali slyšet, že jsou rádi, že intervence probíhá mimo standardní procesy Evropské unie či NATO, což jim dává větší volnost jednání a proběhly také tradiční spory se Spojenými státy ohledně finančních příspěvků na americké vojenské výdaje, ale i přes to zatím nedošlo k větším mezinárodním rozporům ohledně intervence ve stylu, jak jsme je viděli na podzim roku 2011 v Libyi.

K nacionalisticky orientovaným Tuaregům se v prvních měsících povstání připojily i lokální islamistické bojůvky, z nichž je nutné zmínit především Ansar Dine (česky Obránci víry) a skupiny napojené na organizaci al-Káidy v islámském Maghrebu (AQMI - Al-Qaida au Maghreb islamique). Do dubna loňského roku tak dokázala tato stále se rozšiřující koalice obsadit prakticky celou severní polovinu země, kde vyhlásila nezávislý (a nikým neuznaný) stát s názvem Azawad.

Přečtěte si související materiály Jana Daniela pro natoaktual.cz:

V hlavním městě Bamaku mezitím v březnu proběhl puč, který sesadil prezidenta Tourého a armádní důstojníci se vzdali moci ve prospěch předsedy parlamentu Traorého až zhruba po měsíci intenzivního nátlaku mezinárodního společenství. Politický chaos tak ještě posílil pozice rebelů v severních regionech, kteří dokázali úspěšně konsolidovat své pozice. I mezi nimi se ovšem začaly loni v květnu objevovat první spory, když se nacionalisticky orientovaní bojovníci MNLA střetli s islamisty z Ansar Dine a AQMI požadujícími zavedení striktního výkladu islámského práva šaría.

Vzájemný konflikt se vyhrotil na konci června při protituarežských demonstracích ve městě Gao, jichž islamisté z Hnutí za jedinost Boha (tawhíd) a džihád v západní Africe (MUJAO - Mouvement pour l'unicité et le jihad en Afrique de l'Ouest) využili k útoku na členy MNLA. To byla během následujících dní vytlačena i z dalších hlavních měst na Tuaregy dobytých územích (Kidal, Timbuktu ad.). I přes pokračující vzájemné boje se tak dominantní silou na severu Mali stali islamisté, kteří údajně navázali vztahy i s dalšími džihádistickými organizacemi v Nigérii (Boko Haram) či Somálsku (aš-Šabáb).

Ofenziva na jih a francouzská reakce

Mezinárodní společenství sledovalo vývoj v Mali s rostoucím znepokojením již od jara loňského roku a na různých platformách probíhaly diskuze o žádoucí podobě reakce. V říjnu pak Rada bezpečnosti OSN jednohlasně schválila francouzskou rezoluci volající po přípravě rozmístění mezinárodních afrických jednotek v zemi, které by maliské armádě poskytly pomoc v boji proti povstalcům. Organizování intervence se mělo ujmout s pomocí OSN Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS), které bylo v prosinci zmocněno další rezolucí Rady bezpečnosti k vyslání vojáků do země. Mise měla podle původních plánů ovšem v Mali začít působit až v září roku 2013.

Během prvních lednových dnů se ovšem nanovo rozhořely ozbrojené střety na linii oddělující vládou kontrolované území od toho, kde vládnou islamisté. Šarvátky a vzájemné přestřelky v okolí města Konna vyústily v ofenzivu islamistických povstalců, kteří 10. ledna tento strategicky důležitý opěrný bod dobyli a pokračovali v postupu na jih. Dalšího dne se rychle dostali až do vzdálenosti několika desítek kilometrů od posádkového města Mopti a především vojenského letiště Sevaré, jež je pro pozice maliské armády ve středu země naprosto zásadní.

Do konfliktu se tak rychle vložila Francie, jejíž vzdušné síly ze základen v Čadu a Burkině Faso zaútočily na postupující islamisty a zahnaly je na sever. Během 12. ledna pak maliská armáda s podporou francouzských jednotek znovu dobyla město Konna. Rychlost francouzské reakce velmi dobře ukazuje fakt, že francouzská bezpečností komunita situaci v zemi pozorně sledovala a pečlivě si připravila krizové plány pro případ nutné rychlé intervence. Například helikoptéry typu Gazelle byly do regionu diskrétně přesunuty již před několika měsíci.

Související materiál na nato.idnes.cz:

Během následujících dní se k podpoře francouzské operace s kódovým názvem Serval připojily i další evropské země, které poskytly své transportní letouny a Spojené státy, jež mimo svých leteckých kapacit daly k dispozici i své výzvědné bezpilotní letouny. Do akce se následně zapojily v omezeném počtu i jednotky zemí ECOWAS. Mimo pozemních bojů Francouzi také v polovině ledna provedli řadu relativně přesně zacílených leteckých úderů na klíčové opěrné body islamistů na severu země. Francouzské zapojení do konfliktu se setkalo také s poměrně pozitivní odezvou v samotném Mali, jehož obyvatelé angažmá bývalé koloniální velmoci přijali jako lepší variantu oproti nadvládě islamistů. Také představitelé MNLA uvedli, že se vzdávají snahy o nezávislost, uzavírají s maliskou vládou příměří a jsou ochotní jí pomoci v boji proti islamistům. Negativně se naproti tomu vyjádřily například některé alžírské listy.

Francouzský postup na sever

Konflikt v Mali na stránkách světových médií na několik dní ale překryl vpravdě spektakulární nájezd skupiny ozbrojenců napojených na AQMI na těžební stanici v alžírském In Aménas. Zde se jim 16. ledna povedlo zajmout přes 800 zaměstnanců, z nichž bylo více než 100 cizinců. Únosci žádali přerušení francouzských akcí v Mali a propuštění vězněných islamistů, ale alžírská vláda zvolila silové řešení. Po třech dnech obléhání tak 19. ledna alžírské bezpečnostní jednotky zaútočily na těžební komplex a podařilo se jim teroristy zneškodnit. Při této "záchranné operaci" ovšem zahynulo bezmála čtyřicet zahraničních zaměstnanců a dodnes blíže neupřesněný počet Alžířanů.

Jak podotýkají někteří komentátoři, motivem pro provedení nájezdu na In Amenas byl nejspíše stejně tak odpor k zapojení Francie do bojů proti islamistům, jako vnitřní spory v AQMI a snaha vůdce skupiny Mochtára Belmochtára znovu na sebe upozornit a získat ztracenou vůdčí pozici. V každém případě jeho akce upozornila na výši sázek, o které se v regionu s důležitými zásobami nerostných surovin hraje a ukázala, jak snadno se v oblasti s prakticky neexistujícími hranicemi mohou bezpečnostní problémy přelévat z jednoho státu do druhého.

Souběžně s dramatem v In Amenas ovšem pokračovaly i boje ve středním Mali. Islamisté totiž sice byli vytlačeni z Konna, ale jiné jejich bojůvky podnikly 14. ledna útok na západněji položené Diabaly, jež se jim rychle povedlo dobýt. Již o tři dny později z něj ale byli po útoku francouzských a maliských sil nuceni se stáhnout, přičemž tato oblast pak byla podle dostupných zpráv plně zajištěna až 21. ledna. Během několika minulých dní pak maliské, francouzské a africké jednotky dosáhly dalších významných zisků ve středu země a z linie statu quo z konce minulého roku postoupili o několik stovek kilometrů do nitra islamisty ovládaného území.

V současnosti je mimo maliské armády čítající přes 7000 mužů v zemi nasazeno kolem 2400 Francouzů (a očekává se další navýšení tohoto počtu) a 1750 vojáků z celkem sedmi afrických zemí. Největší zahraniční kontingent mimo Francii, celkem přes tisícovku mužů, včetně dvou bojových letadel, prozatím poskytla operaci Nigérie. Mimo to by se do bojů měly zapojit i jednotky ze sousedního Čadu a Nigeru, jejichž úkolem je zabránit úniku islamistů do okolních států a případně zaútočit na jejich týl. V polovině února by mělo do Mali přicestovat také několik stovek vojenských poradců z různých zemí Evropské unie, kteří by se měli podílet na výcviku maliských ozbrojených sil. Snaha o spoluúčast široké koalice států na dominantně Francouzi vedené operaci tak velmi dobře naplňuje priority vymezené v hlavních strategických dokumentech. Francouzská armáda tak má svou volnost jednání a může prosazovat primárně své národní zájmy, ale zároveň je její působení v konfliktní zóně legitimizováno zapojením ostatních.

Související analýzy a komentáře na natoaktual.cz:

S postupujícím časem se ale začínají ukazovat některé závažné problémy vedení konfliktu v etnicky a klanově velmi fragmentovaném prostředí. Jednotky maliské armády byly při postupu na východ země obviněny z porušování lidských práv – hromadných poprav osob bez identifikačních průkazů a dalších excesů. Hrozí tak stav, kdy si jednotlivé maliské skupiny (ať již v rámci armády či nestátních milicí) začnou "vyřizovat účty" se svými klanovými nepřáteli, což by výrazně snížilo šance na tolik potřebnou úspěšnou postkonfliktní rekonstrukci. Výrazná frakcionalizace se ovšem začala projevovat i na straně islamistů a jedna ze skupin odštěpených od Ansar Dine již požádala o jednání s vládou a vyjádřila ochotu k boji proti svým bývalým islamistickým kolegům.

Podle posledních zpráv se pak islamisté začali stahovat do hornatého regionu na východě země, méně otevřeného útokům francouzských vzdušných sil. Maliské a francouzské jednotky díky tomu obsadily některá z hlavních měst severu země, které dříve sloužily jako základny povstalců a během víkendu se jim otevřela cesta k samotnému Timbuktu. Velmi rychlý postup ovšem může v budoucnu přinést řadu komplikací a Francouzi tak nyní mluví o nutnosti konsolidovat prozatím obsazená území před konečným úderem proti stahujícím se islamistům.

Budoucnost operace

Prozatím byl tedy francouzský postup velmi úspěšný – s minimem ztrát se jim podařilo odrazit ofenzivu islamistů, postoupit do hloubi jejich teritoria a ještě za pomoci leteckých úderů rozvrátit jejich základny. Zásadní otázkou je, co přijde dále. Ještě loni na podzim preferovali francouzští představitelé pouze tichou pomoc maliským a africkým jednotkám a nasazení nejvýše speciálních jednotek, po začátku operace pak její trvání vymezili několika týdny, později nejméně měsícem a v současnosti již prezident Hollande otevřeně mluví o tom, že Francouzi budou muset zůstat tak dlouho, jak jen to bude nutné. Rychlé vycouvání po vojenském poražení protivníka se stále více zdá jako jedna z nejhorších variant. Maliská armáda postrádá důvěru Tuaregů a svými násilnými excesy proti domnělým islamistům přichází o legitimitu i mezi dalšími etniky. Africké jednotky jsou prozatím většinou příliš slabé, nemají příliš zkušeností z působení v pouštním prostředí a jak je vidět například na nigerijském postupu proti radikálům z Boko Haram nejsou vycvičené ve vedení protipovstaleckého boje (byť je jinak nigerijská armáda jednou z nejkvalitnějších v regionu). Částečnou výjimkou je zde Čad, který ale z řady důvodů na roli vedoucí země nestačí. Čeká tak Francii "její Afghánistán" a zapojení do dlouhodobého budování státu a jeho institucí?

Co bude dál?

Nejde jen o obnovu zničené fyzické infrastruktury, či vytvoření nové tam, kde vůbec neexistuje, ale především o vybudování efektivních státních institucí, které by dokázaly dlouhodobě usměrnit konflikt mezi Tuaregy a jižními etniky a přinést severu země nutný ekonomický a sociální rozvoj. I ve střednědobém horizontu také není pravděpodobné, že by samotná maliská armáda dokázala přinést zemi bezpečnost a stabilitu.

Ačkoli mezi Američany vedenou kampaní v Afghánistánu a situací v současném Mali existuje celá řada lákavých paralel, při bližším pohledu se (zatím) situace jeví odlišně. Asi hlavním rozdílem je geopolitická situace – sousední státy s Francouzi více či méně kooperují a ačkoli se čas od času vyskytují zprávy o působení alžírských tajných služeb v severním Mali a jejich stycích s jednotlivými ozbrojenými skupinami, tato spolupráce se jen těžko může rovnat vztahům pákistánských zpravodajských složek s jednotlivými částmi Talibanu a dalšími islamistickými militanty. Rozdílná je také úroveň spolupráce maliské armády s Francouzi a jejich akceptace místním obyvatelstvem, byť to se může velmi rychle změnit a Paříž může začít být opět viděna jako nový kolonizátor. Je také třeba mít na paměti, že i když v obou zemích existují rozsáhlé státem nekontrolované prostory, při současné úrovni sledovací a vzdušné techniky přestává být rovná a pustá poušť tak výhodným úkrytem, jako tomu bylo dříve.

Co ale zůstává obdobné je právě zmíněná nutnost dlouhodobé mezinárodní asistence při poválečné rekonstrukci Mali. Nejde jen o obnovu zničené fyzické infrastruktury, či vytvoření nové tam, kde vůbec neexistuje, ale především o vybudování efektivních státních institucí, které by dokázaly dlouhodobě usměrnit konflikt mezi Tuaregy a jižními etniky a přinést severu země nutný ekonomický a sociální rozvoj. I ve střednědobém horizontu také není pravděpodobné, že by samotná maliská armáda dokázala přinést zemi bezpečnost a stabilitu. Po úspěšné porážce islamistických povstalců tak čeká Francouze a jejich spojence ještě velmi dlouhá cesta, která bude mnohem obtížnější než současné vojenské operace.

Jan Daniel
autor je doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK

natoaktual.cz
zpět na článek