natoaktual.cz

Síly rychlé reakce NATO se dožily deseti let. Máme co slavit?

6. listopadu 2012  13:43
Síly rychlé reakce NATO, jeden z hlavních nástrojů přizpůsobení Severoatlantické aliance na bezpečnostní prostředí po konci studené války a po 11. září 2001, se letos v listopadu dožily desátých narozenin. V roce svých kulatin doznaly několika změn, od nichž si mnozí slibují posílení jejich role v Alianci.  
Slavnostní nástup jednotek NRF (ilustrační foto).
Slavnostní nástup jednotek NRF (ilustrační foto). | foto: NATO Photos

Síly rychlé reakce NATO

(NATO Response Force – NRF) jsou speciální mnohonárodní jednotky, které slouží Alianci v případě, když je nutné okamžitě zasáhnout kdekoli na světě. Jednotky jsou připraveny vykonávat různé druhy misí, včetně civilní ochrany, mírových operací nebo použití síly.

Koncept Sil rychlé reakce NATO byl schválen na aliančním summitu v Praze v roce 2002 a vedle historicky prvního konání summitu NATO v postkomunistické zemi a rozšíření Aliance o sedm zemí, které v Praze obdržely pozvánku, šlo o nejvýznačnější výstup tehdejší schůzky.

"Přiznávám, že bych se v době svého šéfování CIA trochu méně snažil vyhrát studenou válku, kdybych věděl, že výsledkem budou alianční schůzky, kde bude 28 ministrů obrany - a všichni budou mít právo hovořit," žertoval minulý týden bývalý americký ministr obrany Robert Gates. Lidé z jeho okolí říkají, že ministrovy vtipy nikdy nebyly prvoplánové. Podle všeho byl Gates podobně frustrován i z fungování Sil rychlé reakce NATO (NRF). Mimo jiné proto, že podle něj mohly a měly být nasazeny v Afghánistánu, ale kvůli neshodě členských zemí Aliance k tomu nikdy nedošlo.

Změna první: Konec operace v Afghánistánu

Afghánistán v desetiletém životě NRF hraje dvojakou roli. Na jedné straně byl rychlý začátek operace v Afghánistánu po 11. září 2001 jedním z impulzů proč začít jednotky "rychlé reakce" sestavovat - Aliance takové schopnosti neměla, po většinu své historie je zkrátka nepotřebovala.

Když se na jejich ustanovení NATO na summitu v Praze shodlo, asi netušilo, že následující dekáda přinese nekonečné urgování a dožadování, aby jednotlivé země konečně vyčlenily své příspěvky pro nedostatečně naplněné NRF. Většina z nich se tomu bránila a neustále opakovala stejný důvod: jsme příliš vytíženi alianční operací v Afghánistánu.

Konec ISAF spásou NRF?

Až tedy ISAF skončí, NRF se nabízí jako výhodná a zaběhnutá instituce, která formou cvičení může transformaci a interoperabilitu nadále posouvat kupředu.

Od ukončení mise ISAF v Afghánistánu v roce 2014 se proto očekává, že mnoha zemím rozváže ruce a konečně začnou vyčleňovat své jednotky pro NRF. Mise ISAF byla přitom svým rozsahem a délkou pro ozbrojené síly aliančních zemí klíčovou zkušeností: musely projít modernizací, transformací, naučily se spolupracovat. Až tedy ISAF skončí, NRF se nabízí jako výhodná a zaběhnutá instituce, která formou cvičení může transformaci a interoperabilitu nadále posouvat kupředu.

NRF jako alianční otloukánek

Faktory, které přispějí k větší naplněnosti NRF:

  • ukončení operace NATO v Afghánistánu
  • větší zapojení USA, a to nově i do fáze výcviku
  • prodloužení rotace NRF ze 6 na 12 měsíců
  • do NRF se mohou zapojit i partnerské země NATO

Síly rychlé reakce ovšem tak z dosavadní historie vycházejí poněkud zkrátka. Alianční země sice deklarují, že o NRF stojí a chtějí je, jenže v praxi jsou na druhé koleji. Jednotlivé země do nich vyčleňují své jednotky až v případě, že jim nějaké zbudou po operačních nasazeních. To zní logicky, na dobré reputaci NRF jako "klíčové schopnosti" to však nepřidá.

Změna druhá: Prodloužení doby rotace

Od doby svého vzniku až do loňska byly jednotky do NRF vyčleňovány pro půlroční pohotovost, během které musí být připraveny k rychlému zásahu kdekoli na světě. Pro účastnické země to ovšem neznamená tyto jednotky vyčlenit na onoho půl roku, ale - kvůli vysokým nárokům na schopnosti a standardizaci - rovnou obvykle na celých osmnáct měsíců. Půl roku zaberou národní cvičení, další půlrok cvičení alianční a certifikace a konečně půlrok jsou jednotky v samotné pohotovosti. To v praxi znamenalo, že procesem modernizace a alianční certifikace prošlo relativně velké množství jednotek (což je i jeden z hlavních smyslů NRF - hybatel transformace). Zároveň to ovšem pro členské země znamenalo požadavek vygenerovat takové množství jednotek, které jednoduše vzhledem ke svým možnostem a operačním závazkům nebyly schopné poskytnout.

Od roku 2012 Aliance přistoupila ke změně: doba rotace pohotovosti se prodloužila na dvanáct měsíců, což sice teoreticky oslabí zmíněný transformační efekt NRF (rotacemi NRF projde o polovinu méně jednotek), ale pozitiva zdá se převažují. Zaprvé se zvýší kontinuita a dlouhá příprava se více využije (navíc do NRF se nyní stejně začínají jednotky vysílat opakovaně, čili jednou certifikací již prošly). Zadruhé se cyklus generování sil pro NRF sjednotí s aliančním cyklem a přirozeným jednoročním národním plánovacím cyklem většiny zemí. A zatřetí to vyjde levněji: prodloužení rotace ušetří náklady na výcvik a certifikaci, přičemž schopnosti zůstanou zachovány.

To by také mělo vést k lepší naplněnosti požadavků složení NRF, byť se poslední rotace daří z většiny naplňovat - systém zavedení dvou úrovní pohotovosti v roce 2010 se tak osvědčuje (Immediate Response Force o síle 13 000 vojáků s vysokou pohotovostí a záložní Response Forces Pool).

Změna třetí: Viditelnost NRF a článek 5 Washingtonské smlouvy

10. výročí summitu NATO v Praze

Série natoaktual.cz

Konec první dekády nového tisíciletí přinesl další dvě události, které se do života NRF promítly, a to ekonomickou krizi a válku v Gruzii. Tlak na snižování vojenských rozpočtů přirozeně vedl i ke snaze přehodnotit podporu NRF. Jejich problém, o to výraznější v době škrtů, tkví v tom, že vlastně nejsou vidět a veřejnost o nich neví: operací se neúčastní a jejich plánovací a generační proces mnoho příležitostí ke zviditelnění nenabízel, což přiznával i bývalý šéf vojenského výboru NATO Giampaolo di Paola. Bez těchto aspektů prostě důvěryhodnou sílu vybudujete jen těžko.

Navíc nejde jen o veřejnosti domácí, NRF mají mít i odstrašovací funkci. Čím lépe je na síly vidět, tím je větší šance, že případného agresora odradí. Právě v souvislosti s válkou v Gruzii v roce 2008 logicky zesílila debata o efektivnějších zárukách ochrany (a aliančních kontingenčních plánech) Pobaltí, které se cítí ze strany Ruska ohroženo. Byla to přirozeně i debata o možnostech zviditelnění článku 5 Washingtonské smlouvy.

Snahu posílit "viditelné záruky" ministři obrany NATO podpořili v roce 2009 a výsledkem byla deklarace ze summitu NATO v Lisabonu v roce 2010, kde se v textu výslovně hovoří o posílení role NRF v rámci kolektivní obrany.

V praktické rovině se přistoupilo k posílení role NRF ve veřejné diplomacii formou zviditelnění cvičení. Byť se kvůli financím do jejich přípravy mnohým členským zemím nechce, existují silné důvody, proč je konat. Konání cvičení zvyšuje politickou relevanci a legitimitu NATO v očích veřejnosti, protože posiluje vnímané záruky a ujištění o kolektivní obraně. Takovým bude příští rok rozsáhlé cvičení Steadfast Jazz v Polsku, kam pošle svůj příspěvek i ČR.

Změna čtvrtá: USA poprvé do cvičení NRF

Vzhledem ke svému vytížení v globálních operacích USA nikdy dopředu nevyčleňovaly jednotky pro NRF, což platilo i pro cvičení. Jevilo se to logické i z hlediska výcviku. Byly to totiž zejména evropské země, kdo potřeboval modernizovat a transformovat své jednotky, a NRF byl jako původně americký projekt i takto na Evropu namířen.

Další očekávání USA

Očekávání Spojených států je jasně čitelné: Evropané budou také více cvičit a vyčleňovat jednotky pro NRF, což má opět pomoci jak interoperabilitě, tak viditelnosti Aliance.

Začátkem letošního roku se tato politika změnila, když ministr obrany USA Leon Panetta na konferenci v Mnichově oznámil, že jako jistou kompenzaci za stahování amerických jednotek z Evropy se budou USA pravidelně zapojovat do společného výcviku NRF právě na starém kontinentu. Očekávání Spojených států je jasně čitelné: Evropané budou také více cvičit a vyčleňovat jednotky pro NRF, což má opět pomoci jak interoperabilitě, tak viditelnosti Aliance. Obloukem tak NRF mají rovněž posílit transatlantickou vazbu.

NRF v roce 2012: Úspěch, či neúspěch?

Jedním z největších úspěchů v historii NRF je fakt, že se je vůbec podařilo vybudovat, a to poměrně rychle – čtyři roky po jejich schválení na summitu v Praze ohlásila Aliance, že jsou NRF (na summitu v Rize v roce 2006) připraveny k nasazení. I když nasazeny v bojové misi nikdy nebyly (fakt, že nikdy nenastala taková krize, kdy by byly potřeba, je možná úlevou), lze říci, že svůj smysl pojistky a hybatele transformace v rámci možností plní.

Přečtěte si další související text P. Zlatohlávka na natoaktual.cz:

Z hlediska ČR lze jejich funkci považovat za efektivní. Rotace v NRF sehrály pro jednotky české armády zásadní roli v modernizaci a transformaci. Jako na fungující nástroj na NRF nahlíží i alianční velitelství.

Hlasy bruselských kuloárů ohledně výhledu NRF přesto nevyznívají nijak jednoznačně. Ač někteří tvrdí, že NRF nejsou žádnou "Potěmkinovou vesnicí", jiní přiznávají, že NRF před sebou zářnou budoucnost nemají. Stejně jako další osud Aliance bude využití jejich potenciálu záviset na politickém rozhodování a prioritách členských zemí.

Faktem nicméně zůstává, že Aliance, a zvláště Evropa, nástroj typu NRF potřebuje. Ano, realizace konceptu není ideální a řeší se v něm nedostatky, ale je to živý proces. Všechny země jej stále podporují, nikdo NRF nebojkotuje.

S ukončením operací v Afghánistánu, ekonomickou krizí a nástupem konceptu "chytré obrany" v NATO mají NRF šanci posílit svou roli. Zdají se být ideální platformou pro secvičení fungování nových technologií a pevnější spolupráci s USA. A bez toho nemohou fungovat nejen NRF, ale ani NATO.

Petr Zlatohlávek
Informační centrum o NATO

natoaktual.cz
zpět na článek