natoaktual.cz

Libanon a syrská krize. Další konflikt na obzoru?

12. června 2012  17:06
V posledních několika týdnech došlo na území Libanonské republiky k několika poměrně rozsáhlým nepokojům spojeným s ozbrojenými střety, které si vyžádaly na dvě desítky životů. Podle mnohých se tak začínají naplňovat černé předpovědi naznačující, že se krvavá lázeň sužující více než rok sousední Sýrii přelije i do země s cedrem ve znaku.  

Libanon (ilustrační foto) | foto: The Velvet Rocket

Ze severu země se tak pomalu ale jistě stává důležitá tepna povstání, o níž se vede zápas, který bude mít zásadní význam pro stabilitu a budoucnost Libanonu i Sýrie. Proti-syrské síly v Libanonu cítí patrně mimořádnou příležitost na zásadní změnu mocenské konfigurace nejen v Libanonu, což ovšem naopak pro-syrská strana v čele s Hizballáhem chápe jako existencionální hrozbu. Tento náhled navíc podporuje i masivní angažmá velmi konzervativních sunnitských států Perského zálivu, které podporují syrskou opozici a patrně tak činí i skrze libanonské území. A není žádným tajemstvím, že prioritním zahraničím cílem těchto zemí je pacifikace syrského režimu i Hizballáhu za účelem zlomení moci Íránu.

Následující analýza si klade za cíl osvětlit komplexní provázanost obou zemí a nastínit, jak moc je tato hrozba reálná.

Libanon, dřívější "Švýcarsko Blízkého východu", dnešní země na hraně

Ještě ne tak zcela dávno byl Libanon kvůli svému bohatství a prosperitě nezřídka označován za "Švýcarsko Blízkého východu. Následný vývoj však tuto pozici zatím nenávratně obrátil opačným směrem.

Počátek dnešních problémů Sýrie a Libanonu lze spatřovat již v období po první světové válce, kdy Francie coby mandátní správce tohoto teritoria vysekla z území tzv. Velké Sýrie dnešní Libanon. Paříž nastavila mocenské uspořádání nábožensky nesmírně roztříštěného území ve prospěch sobě nakloněných křesťanských maronitů. Damašek nikdy toto rozdělení nepřijal a Libanon vždy považoval za neprávem odňaté území. Po osamostatnění obou zemí se politická situace Libanonu stala nesmírně křehkou, neboť se o moc muselo dělit hned několik náboženských skupin vzájemně si příliš nedůvěřujících – křesťanů několika denominací, muslimských šíitů a sunnitů a drúzů (v zemi je celkem 18 státem uznaných náboženských skupin). Systém navíc dával politickou převahu do rukou maronitských křesťanů, jejichž reálný podíl na celkovém složení populace setrvale klesal. Turbulentní vývoj poválečného Blízkého východu v souvislosti s arabsko-izraelskými válkami nakonec přivodil definitivní kolaps ekvilibria, neboť do země přišlo několik vln palestinských uprchlíků a po roce 1970 i podstatná část bojovníků OOP.

Přečtěte si další texty M. Mádla pro natoaktual.cz:

V roce 1975 nakonec vypukla nesmírně krutá občanská válka trvající patnáct let. Hned na počátku občanské války využil nastalou možnost režim Hafíze Assada, který vydal roku 1976 rozkaz ke vstupu syrské armády do země. Od tohoto momentu nad veškerým děním v Libanonu nepopiratelně visí syrský stín.

"Počátek dnešních problémů Sýrie a Libanonu lze spatřovat již v období po první světové válce, kdy Francie coby mandátní správce tohoto teritoria vysekla z území tzv. Velké Sýrie dnešní Libanon. Paříž nastavila mocenské uspořádání nábožensky nesmírně roztříštěného území ve prospěch sobě nakloněných křesťanských maronitů. Damašek nikdy toto rozdělení nepřijal a Libanon vždy považoval za neprávem odňaté území."

Situaci eskaloval vpád izraelské armády v roce 1978 a zejména takzvaná operace Mír pro Galileu zahájená roku 1982 za účelem vyhnání palestinských guerill ze země a nastolení opětovné převahy pro-izraelských křesťanských elit. Výsledkem však byla osmnáct let trvající kampaň, která přes počáteční působivé úspěchy nakonec vyústila v "izraelský Vietnam." Občanská válka pak probíhala v chaotickém duchu neustále se měnících koalic křesťanů, sunnitský a šíitských muslimů a drúzů, které dostávaly proměnlivou podporu prakticky od všech regionálních (Izrael, Sýrie, Irák, Írán) i globálních mocností (USA, Francie, SSSR). Zlom nastal v polovině osmdesátých let, kdy se na scéně objevil fenomén šíitského hnutí Hizballáh, které využilo aktivizační vlny spuštěné íránskou revolucí v roce 1979 a stalo se jakýmsi předvojem íránské politiky v Levantě. Potenciál tohoto hnutí velmi rychle pochopila i Sýrie, která uzavřela s Teheránem strategické spojenectví. Zatímco Írán měl na podpoře Hizballáhu zájem mocenský i ideologický, Sýrie v něm viděla pouze vhodný nástroj pro tlak proti Izraeli. Občanská válka nakonec skončila tzv. Taífskými dohodami v roce 1990.

Nesnadné soužití Sýrie a Libanon po válce

Ačkoli dohody ze saúdského Taífu ukončily libanonské inferno, Sýrie z nich vyšla jako jasný vládce země. Moc křesťanů byla v zemi zlomena, přičemž většina jejich proti-syrských elit zemřela, či musela odejít do exilu a zbytek byl Syřany kooptován (zde se projevil i fakt, že sami maronitští křesťané nikdy nebyli ve vztahu k Sýrii zcela jednotní, nemluvě pak o dalších křesťanských skupinách). Hlavním mocenským nástrojem Sýrie se stalo hnutí Hizballáh, které kooptovalo i Syřany dříve upřednostňovaný šíitský Amal. Syrská hegemonie se projevovala i na dalších úrovních např. masivním propojením struktur legální i šedé ekonomiky v obou zemích, faktickým ovládnutím libanonských bezpečnostních složek a v mnoha dalších aspektech.

Hizballáh po celá 90. léta vedl urputnou válku s Izraelci na jihu země. Ti nakonec museli v roce 2000 Libanon opustit, což byl velký triumf i patrony Hizballáhu. Avšak syrská přítomnost v zemi se stále více dostávala do konfliktu i se zájmy většiny sunnitské komunity v zemi, která syrskému režimu tradičně nedůvěřuje. Určující v tomto směru totiž je, že syrský režim stojí na menšině tzv. álawítů, což je velmi specifický a okrajový směr islámu na hony vzdálený hlavnímu muslimskému směru. Napětí personalizovaly zejména komplikované vztahy álawítských elit Damašku s mocným sunnitským premiérem Libanonu a podnikatelem Rafíkem Harírím. Dalším aspektem tohoto sporu byl i nárůst sunnitského islámského radikalismu, který je v libanonském kontextu ve stínu šíitského aktivismu, avšak jeho destabilizační potenciál je patrně větší. Koncentruje se zejména ve specifickém prostředí palestinských uprchlických táborů, kde došlo k vytvoření několika teroristicko-vzbouřeneckých skupin (např. Fatah al-Islám, Džund aš-Šám, Ansar aš-Šaría) sdílejících ideologické i osobní vazby na sítě al-Qáidy. Avšak k rozvoji radikálních myšlenek se už od časů občanské války dařilo i v severním Libanonu zejména okolo města Tripolis a v severním regionu Akkar, což později umocnily i finanční toky do této oblasti ze strany Saúdské Arábie. Celkově se po izraelském stažení v roce 2000 syrská přítomnost v zemi dostávala do stále větších obtíží. Proti Damašku se ozývala stále hlasitější kritika z mnoha stran (např. od maronitského patriarchy, či i mocného vůdce drúzské komunity Wálida Džumblátta). Kataklyzmatem vyhroceného politického boje o udržení syrské pozice v zemi se stal atentát na již zmiňovaného Rafíka Harírího v únoru 2005, který vedl k obrovským demonstracím po celé zemi a mezinárodnímu tlaku ze Západu. Syrský prezident Bašár Assad nakonec shledal situaci jako neudržitelnou a Syřané se museli po téměř třiceti letech okupace stáhnout.

Stažení dokonáno, vliv přetrvává

Fakt, že Sýrie ukončila fyzickou přítomnost v Libanonu, ani v nejmenším neznamenal konec jejího vlivu v zemi. Ačkoli se po volbách v roce 2005 dostala k moci Koalice 14. března zastřešující proti-syrské strany (tj. křesťanské Falangisty a Libanonské síly, sunnitský Mustaqbal rodiny Harírí a drúzskou Progresivní socialistickou stranu) tábor Koalice 8. března (politická křídla Hizballáhu, Amalu a křesťanské Svobodné vlastenecké hnutí Michaela Aúna) zachovával pevné pozice. Do vývoje v zemi fatálně zasáhly události jako krutá válka Izraele s Hizballáhem v roce 2006, boje se radikální skupinou Fatah al-Islám v roce 2007 a přetrvávající politická krize vrcholící v květnu 2008, kdy jednotky Hizballáhu provedly masivní demonstraci síly spojenou s ozbrojenými střety s rivaly. Tyto střety ukázaly, že Hizballáh se svými íránskými a syrskými patrony má v Libanonu naprostou převahu, čímž rozbil soudržnost Koalice 14. března zejména díky odloučení drúzů z jejich řad. Ačkoli volby v roce 2009 opět vyhrály strany tohoto hnutí, Hizballáh se na vládě nakonec také podílel a nedlouho poté dal drúzský vůdce Džumbllát oficiálně najevo, že řady Koalice 14. března opouští. Definitivní konec vlády Koalice 14. března přišel počátkem roku 2011, kdy byla provedena odchodem ministrů spjatých s Hizballáhem provedena vládní rošáda a premiérem se stal spíše pro-syrsky orientovaný politik Mikátí. Damašek se tak alespoň na chvíli opět získal nezpochybnitelnou převahu v zemi.

Vlna se obrací

Nicméně záhy poté přišel revoluční výbuch, který nemohl nemít vliv na situaci v Libanonu. Nejpatrněji to bylo možné pozorovat na syrských spojencích, kteří jednotně začali vystupovat na obranu Assadova režimu. Hizballáh, který jinak hlasitě podporoval vlnu revolucí, ostře odsoudil syrskou opozici a poměrně záhy se začaly vynořovat informace o jeho příslušnících pomáhajících při potlačování opozičních aktivit. Tento krok je veskrze pochopitelný, neboť možnost ztráty podpory v Sýrii staví Hizballáh před největší problém za dobu jeho existence. Zcela reálně se navíc jeví možnost, že by se v Sýrii dostali k moci většinoví sunnité, kteří by mohli chtít šíitské hnutí odstranit definitivně. Na stranu Sýrie samozřejmě vystoupily i ostatní strany Koalice 8. března a další osoby, jejichž politické, či ekonomické zájmy jsou bytostně spjaty s Assadovým přežitím. Naopak opoziční tábor vycítil příležitost. Představitelé Koalice 14. března začali Assadův režim verbálně odsuzovat, podstatnější však jsou zprávy o materiální podpoře některých jeho členů (zejména z řad sunnitského Mustaqbalu) syrským vzbouřencům.

Přečtěte si související texty na natoaktual.cz:

Ještě významnější se však stala živelná podpora na sunnitském severu země. Libanon se začal postupně víc a víc stávat útočištěm pro odpůrce syrského režimu, kteří zde navíc mají i značné neformální vazby na bázi rodinné, či klanové. Pašerácké trasy povětšinou sloužící k pašování kontrabandu ze Sýrie do Libanonu (např. v Sýrii subvencované nafty) se nyní jakoby otočily a do Sýrie začal proudit materiál pro podporu povstání. Významným je v tomto ohledu i fakt, že v libanonské společnosti stále koluje značné množství zbraní a munice častokrát i překvapivě velkých ráží. V Bejrútu samotném se s železnou pravidelností konají protesty u syrské ambasády. Vzhledem k tomu, že existuje naprosto reálné riziko přelití konfliktu do Libanonu, všechny strany se snažily alespoň na jeho území zdržet ozbrojených vystoupení. I tak je dosavadní relativní stabilitu možno považovat za malý zázrak.

"Celkově se v této spojitosti hovoří o jakémsi "sunnitském obrození." Jedná se o parafrázi na názor, který byl populární v polovině minulé dekády a předpovídal "šíitské obrození," tedy mocenský vzestup této větve islámu v té době symbolizovaný zejména asertivitou šíitů v Libanonu, Iráku a posilujícím Íránem. Nyní se ovšem zdá, že se situace vyrovnává. Arabské jaro přineslo posílení sunnitských islamistických stran a tím i zemí, které k nim mají dlouhodobě blízko jako např. Saúdská Arábie."

Nicméně určité části země ozbrojené násilí zažily. Týkalo se to zejména Tripolisu, konkrétně velmi problémových čtvrtí Džabal Mušín a Bab al-Tabaneh, které obývá álawítská respektive sunnitská náboženská skupina. Střety bývaly v těchto čtvrtích časté i před nástupem syrské krize. Avšak po jejím vypuknutí vše dostalo nový rozměr. V okolí Tripolisu se navíc stupňovaly střety s libanonskými bezpečnostními složkami, které místní obyvatelé (vzhledem k současné politické konstelaci ne zcela neoprávněně) považují za spojence Sýrie. Syrská armáda navíc několikrát provedla sama výpady na území svého souseda za účelem stíhání ukrývajících se povstalců. Podezření o zapojení sunnitský radikálů do podpory povstání v Sýrii potvrdilo i zabití jednoho z vrcholných představitelů skupiny Fatah al-Islám a v Libanonu intenzivně hledaného teroristy Abdula Džawhara. Zemřel při nastražování nálože u města Homs.

Na pokraji dalšího konfliktu

Nestabilní situace došla ke zlomovému bodu během uplynulého května. V polovině tohoto měsíce totiž došlo k zatčení sunnitského islamisty Šadího Mawlawího, který je znám ostrými proti-syrskými výpady, po čemž následovalo dosud nevysvětlené zabití sunnitského duchovního na vojenském kontrolním bodě. Tyto události měly za následek několikadenní erupci násilí. Ta započala ve výše zmiňovaných problémových čtvrtích Tripolisu, avšak postupem času se rozšířila nejen po severních oblastech země, ale i do sunnitských částí Bejrútu. Nepokoje zahrnovaly násilné demonstrace, blokády silnic, otevřenou střelbu a vyžádaly si několik mrtvých. Přímé násilí sice v posledních dnech poněkud utichlo, v určitém momentu se však situace zdála být skutečně vážnou a hrozící přerůst v nový občanský konflikt.

Celkově se v této spojitosti hovoří o jakémsi "sunnitském obrození." Jedná se o parafrázi na názor, který byl populární v polovině minulé dekády a předpovídal "šíitské obrození," tedy mocenský vzestup této větve islámu v té době symbolizovaný zejména asertivitou šíitů v Libanonu, Iráku a posilujícím Íránem. Nyní se ovšem zdá, že se situace vyrovnává. Arabské jaro přineslo posílení sunnitských islamistických stran a tím i zemí, které k nim mají dlouhodobě blízko jako např. Saúdská Arábie. Na konflikt v Libanonu a Sýrii tak lze pohlížet jako na klíčovou část gambitu o to, kdo bude určující silou oblasti Blízkého a Středního východu.

Michal Mádl
autor je studentem Bezpečnostních a strategických studií na Masarykově univerzitě v Brně

natoaktual.cz
zpět na článek