Jemen – dokonalá bouře, část druhá

 Toto úsilí nakonec přineslo svoje ovoce v dopadení, či zabití většiny osnovatelů útoku na západní plavidla a ve formě narušení struktur Adensko-abijanské armády.

Americká pozornost se posléze soustředila jinam, avšak nastíněné socio-ekonomické problémy začaly Jemen stále pevněji svírat. Narůstající krizi postupně urychlily poklesy výnosů z ropy, které tvořily hlavní životní tepnu celého Sálihova systému. Současně se začaly opět probouzet separatistické tendence jihu, jehož obyvatelé stále hůře snášeli bezskrupulózní zacházení ze strany severních elit. Nicméně první kameny laviny se začaly paradoxně uvolňovat právě na severu země v oblasti obtížně prostupné saúdsko-jemenské hranice. Zde v roce 2004 vypuklo povstání tzv. Hútijů, větve zajdíjských šíitů, která si ovšem udržuje svoji šíitskou identitu, což má za následek tenze se zbytkem země. Za jejich vzpourou však lze spatřovat mix faktorů zahrnující jak určitý náboženský útlak, tak i kmenovou nevraživost a naprostou separaci i od toho mála veřejných statků, které jemenská vláda poskytuje. Od roku 2004 tedy probíhají tzv. války v Saadě, kam byla přesunuta i značná část sil jemenské armády. V boji proti šíitským rebelům Sálih opět podpořil sunnitské radikály a velení operací převzal kontroverzní generál Alí Mušín al-Ahmar, mocná a známá figura, která si svoje "ostruhy" vysloužila už za občanské války, kdy al-Ahmar zaštitoval operace islamistických bojůvek. Al-Ahmar se však postupně začal Sálihovi poněkud vymykat z rukou a bylo jen otázkou času, kdy se proti němu přímo postaví. Do válek v Saadě zasáhla i Saúdská Arábie skrze letecké údery proti hútijským rebelům, kteří podle nepotvrzených informací získávají podporu z Íránu.

Návrat al-Káidy a povstání na jihu

Aby tlaků na kolabující centrum nebylo málo, v roce 2006 došlo za velmi podivných okolností k masivnímu útěku asi dvou desítek vězněných radikálů. Část z nich tvořili zkušení příslušníci al-Káidy zapletení do útoku na USS Cole a dalších operací nejen v Jemenu. Ti vytvořili tvrdé jádro okolo Násira al-Wahajšího, čímž obnovili činnost al-Káidy v Jemenu. Velmi rychle začaly organizovat teroristické útoky, které nesly jasné znaky sofistikovanosti operací této organizace. V roce 2009 vypustila al-Káida do světa video zobrazující al-Wahajšího a jeho "vojenského velitele" al-Rajmího spolu se saúdskými radikály Muhhamadem Harbím a Sajídem aš-Širím. Tato čtveřice oznámila vznik organizace Al-Káida na Arabském poloostrově alias AQAP.

Slova byla brzo následována činy, kdy AQAP spáchala neúspěšný atentát na náměstka saúdského ministra vnitra zodpovědného za protiteroristické operace Muhammada ibn Najífa, což způsobilo značné pozdvižení. Ještě větší následovalo několik měsíců poté, kdy na Vánoce 2009 selhal útok na linku Northwest Airlines č. 253, přičemž v roce 2010 následoval pokus propašovat výbušninu na palubu nákladního letounu společnosti UPS. Ačkoli žádná z těchto akcí nebyla úspěšná, AQAP prokázala kapacity zaútočit daleko za hranicemi Jemenu. Avšak ještě zajímavější je její činnost v zemi samotné. Organizace se snaží maximálně využít chaotické situace v Jemenu a značné autonomie místních kmenových struktur, skrze navazovaní oficiálního spojenectví přijetím jejich ochrany (zejména v provinciích Maarib, Sabwah, v omezené míře al-Džawf, Hadramawt). To budí značné obavy jak v regionu, tak i na Západě, neboť mnohým to nebezpečně připomíná situaci na afghánsko-pákistánském pomezí. Navzdory těmto obavám umocňovaným pompézními prohlášeními AQAP je nutné zdůraznit, že se podle všeho nedostalo bojovníkům al-Káidy spojenectví nejvýznamnějších kmenových šejchů, což je vysoce komplexní záležitost zahrnující vícero aspektů. Avšak zcela jistě se podařilo navázat množství vazeb na osobní úrovni a získat nové přívržence.

Možnosti AQAP rozšířilo zhroucení pořádku na jihu země. V roce 2006 se zformovalo tzv. Hnutí jihu zahrnující nesmírně pestrou směs lidí, které však spojovalo totální rozhořčení z poměrů a požadavek na obnovení samostatnosti. V roce 2009 se od Sáliha odklonil i výše zmiňovaný islamista Táriq al Fadhlí, který v 90. letech pomáhal ovládnout nepokojnou bývalou JLDR. AQAP samozřejmě využila nových možností a začala do této části země s velmi silným radikálním podhoubím pronikat. Jejímu úsilí nahrálo propuknutí všeobecné nespokojenosti v roce 2011, kdy se Sálih musel začít zabývat existencionálním přežitím poté, co mu mocní generálové (jako již zmíněný Alí al-Ahmar), kmenoví vůdci (Sádiq al Ahmar, vůdce nejvýznamnějšího kmenového uskupení Hašíd) spolu s dalšími autoritami dali sbohem a jeho systém se definitivně rozpadl. V poslední době se navíc na scéně objevilo další poměrně těžko uchopitelné hnutí Ansár aš-Šaría, o kterém představitelé AQAP tvrdí, že představuje její odnož mající za cíl podpořit ovládnutí těch částí jihu země (zejména regionů Abiján a Aden), kde dříve nebyla AQAP tak silná. Nicméně podle nezávislých expertů je Ansár aš-Šaría podobně jako mnoho dalších jemu předcházejících skupin spíše jakýmsi heterogenním uskupením zahrnujícím vícero frakcí, které mohou, ale nutně nemusí mít vazby na AQAP. Avšak některé násilné akce z poslední doby v oblasti dávají napovědět, že minimálně modus operandi al-Káidy je přítomen.

Definitivní kolaps?

Poslední události v Jemenu rozhodně na přehlednosti a stabilitě nepřidávají. K již tak dost komplikované situaci souběžných bojů na severu proti šíitským povstalcům, vzpouře na jihu země a subverzivní činnosti al-Káidy se přidaly faktory všelidového povstání a nyní i frakčních bojů mezi odpůrci a prominenty bývalého režimu. Tato kombinace hrozí, že pošle zemi definitivně do kategorie "padlých" států, což by mělo enormní důsledky jak pro stabilitu v Africkém rohu (obzvláště ve vztahu k Somálsku), tak i na Arabském poloostrově, nemluvě o přímém ohrožení jednoho z hlavních globálních uzlů námořní přepravy. Úsilí USA a jeho spojenců se nyní evidentně soustředí na zastavení postupu AQAP skrze kinematické protiteroristické operace. Na tomto poli bylo dosaženo několika úspěchů zahrnující likvidaci Anwara al-Awlákího, prominentního klerika, který měl ovšem především význam pro ideologickou dimenzi operací AQAP v zahraničí, nikoli v samotném Jemenu. Informace o zabití vůdce AQAP Násira Wahajšího v polovině roku 2011 jsou zatím nepotvrzené a asi i nepravdivé.

Jistou se nicméně zdá být nemálo dní stará informace o likvidaci Muhamada al-Umry, jedné z důležitých postav AQAP. Současně by se však hrozba AQAP neměla generalizovat a přepínat. Bývalý prezident v duchu "nejlepších" tradic autoritářů Blízkého východu označoval za al-Káidu prakticky veškerou (nejen) islamistickou opozici, aby tak vytvořil zdání svojí nepostradatelnosti. Současný stav blízký totálnímu chaosu nepochybně nesmírně nahrává možnostem rozvoje AQAP. Nicméně Jemen je v současnosti doslova vláčen všemi směry a činnost AQAP je jen jedním z těchto problémů, byť neoddiskutovatelně závažným. Země proto bude v následujících letech potřebovat komplexní pomoc a asistenci dbající na její velmi specifické lokální podmínky.

Je vcelku pochopitelné, že se Jemen nezdá být na čele agendy Západu. Nestálá situace v Egyptě a Libyi, nemilosrdná řež v Sýrii, post-americký Irák a krize okolo íránského jaderného programu dávají podnětů více než dostatek. Je pravdou, že v určitém ohledu se Jemen může zdát i jako geopoliticky odříznutý, což vede k úvahám o jeho sníženém významu v souvislosti s výše nastíněnými problémy. Avšak bylo by chybou při tomto hodnocení zůstat. Jemen prokázal nad veškerou pochybnost, že je v mnoha ohledech významným polem na blízkovýchodní šachovnici, byť ne zcela z vlastní vůle. Jeho definitivní pád spojený se zvýšenou možností působení radikálních elementů by zajisté ovlivnil situaci ve výše zmiňovaných regionech, neboť transnacionální konexe v tomto ohledu existují (někteří členové AQAP byli například prokazatelně zapojeni do aktivit sunnitských extrémistických skupin v Libanonu).

Takže vše nasvědčuje tomu, že Jemen ani v budoucnu nebude zproštěn ze zřetele bezpečnostní komunity.

Michal Mádl
autor je studentem Bezpečnostních a strategických studií na Masarykově univerzitě v Brně