natoaktual.cz

Naše pozornost Libyi by neměla končit, právě naopak

31. října 2011  10:37
Severoatlantická aliance ukončí svoji operaci nad Libyí 31. října. Tohoto dne vyprší mandát Rady bezpečnosti OSN ze dne 17. března k ochraně civilistů včetně vytvoření bezletové zóny nad Libyí s cílem zabránit Kaddáfiho armádě napadání nedostatečně vyzbrojených sil rebelů a civilistů jako odvetu za to, že se nepodřídili Muammaru Kaddáfímu.  
Povstání v Libyi | foto: NATO

Bezesporu operace NATO byla rozhodující pro zastavení masakrování především neozbrojeného civilního obyvatelstva. Měla ale i jiné stránky, které je nutné vzít v úvahu a které budou mít zcela určitě vliv na vývoj v celé oblasti. Podobně i v NATO bude zdrojem hlubokých analýz. Samo o sobě zaměření úderů, po poměrně krátkém počátečním období, na mnohem širší spektrum cílů, mezi než patřily kolony aut se zásobováním, či údery na komplexy, ve kterých měl být údajně ukryt Muammar Kaddáfí, bylo zdrojem řady spekulací.

UNIFIED PROTECTOR

Speciální příloha natoaktual.cz

Široký výklad mandátu OSN způsobil rozkol mezi NATO a dvěma stálými členy Rady bezpečnosti OSN - Ruskem a Čínou. Oba státy nesouhlasily se způsobem výkladu mandátu a ostře to svými představiteli dávaly najevo. Následně tento rozpor v jiném konfliktu v Sýrii způsobil zablokování účinného postupu proti násilí používaného syrským prezidentem Bašírem Asadem.

Z hlediska vojenských schopností NATO je působení NATO nad Libyí hodně poučné. Již krátce po počátku operace, po stažení se USA z operace, se otevřeně projevil problém, o kterém se dlouho mluvilo. Vždy spíše jen jako konstatování samozřejmosti. USA vynakládají mnohem více na své ozbrojené síly než ostatní státy NATO, a proto vlastní výrazně vyšší kapacity v řadě oblastí. Tak se stalo to, co se stát muselo. Byť operaci prováděly nejsilnější evropské státy NATO, již po čtrnácti dnech nebyl k dispozici dostatek vysoce přesné munice.

„Byť operaci prováděly nejsilnější evropské státy NATO, již po čtrnácti dnech nebyl k dispozici dostatek vysoce přesné munice.“

Menší státy NATO nebyly na takové nasazení vůbec připraveny a nemají ani odpovídající vojenské schopnosti, které jsou limitované především nízkými národními rozpočty. Kdyby bylo nutné zapojit síly do mnohem delší a intenzivnější operace prováděné bez zásadní podpory USA, pravděpodobně by operace selhala. Pokud tento fakt přetransformujeme do podmínek budování vojenských kapacit Evropské unie, znamená to, že ambice EU vystavět výkonnou vojenskou strukturu, je ambicí více na papíře než skutečnou. Ostatně za tendencemi omezování obranných rozpočtů téměř všech evropských států se ani jiný výsledek nedal přepokládat.

Tento signál ovšem platí i pro NATO. Není žádným tajemstvím, že je v USA stále více slyšet hlas těch, kteří odmítají, aby USA přebíraly odpovědnost za obranyschopnost evropských států investicemi, které se téměř nikdy nevrátí. Příkladem je druhá válka v Iráku nebo nedávné odmítavé postoje Evropy k zamýšlenému projektu výstavby protiraketové obrany. I když byla presidentem Obamou koncepce změněna, postoje některých spojenců byly pro Američany hlubokým zklamáním.

Pokud se USA od Evropy odkloní, nebo lépe řečeno převládnou-li v USA izolacionistické tendence, bude velmi těžké zajistit, aby se ambice Evropy naplnily a aby NATO bylo i nadále tou jistou odstrašující silou euroatlantické komunity. Je také nutné uvést, že se zdá, že USA skutečně vidí své zájmy jinde a že Afrika je jednou z nových oblastí, vedle toho, že lze očekávat poměrně komplikovaný vývoj na Středním východě. USA již delší dobu zdůrazňuji i to, že vývoj v ambicích Číny je značně znepokojuje a že se Čína stává strategickým protivníkem nejvyšší úrovně. Připočteme-li dopady krize na ekonomiku USA, je jednoduché pochopit tvrdá slova bývalého ministra obrany USA Gatese mířená na evropské spojence NATO i to, že USA ústy svých nejvyšších představitelů oznámily omezení výdajů na bezpečnost a následně tak angažování se v zahraničí. To vše bude mít dopady do i našich – tedy českých - podmínek.

Po některých akcích vznikal názor, že se vlastně jedná o pokus zabít Kaddáfího. Vždy po útocích na komplexy budov, které patřily Kaddáfímu, nebo v nichž se mohl Kaddáfí skrývat, tyto spekulace posilovaly. Do té míry, že vedení NATO považovalo za nutné opakovat a čím dál tím více zdůrazňovat, jak se blížil Kaddáfího konec, že Kaddáfí není cílem útoků letadel NATO. Jenomže jeho konec tyto spekulace ještě posílil. Předně, podle dostupných informací ve sdělovacích prostředcích (i výpověď Mansúr Dhao Ibrahima, šéfa obávaných Lidových gard, který byl v blízkosti Kaddáfího až do jeho konce), v poslední fázi bojů v Syrtě poměrně hodně telefonoval jak s příbuznými, tak se spřátelenými sdělovacími prostředky.

Není možné, aby kvalitní prostředky elektronického boje nezjistily hovory uskutečňované satelitním telefonem z obležené Syrty. Lokalizace tohoto telefonu musela být hračka. I kdyby jen přibližně, trvalý přehled Syrty a jejího okolí prováděný letadly a bezpilotními prostředky by měl lokalizovat Kaddáfího pohyb.

„Kaddáfí byl krutý vládce své země a zanechal za sebou mnoho mrtvých, ale měl být souzen.“

Úder údajně francouzského letadla patrolujícího nad Syrtou, přímo na kolonu, ve které se přepravoval Kaddáfí a to téměř přesně na auto ve kterém byl, tyto pochybnosti ještě prohlubují. Podstatné je, že existuje zásadní rozdíl mezi dopadením S. Husejna a M. Kaddáfího. S. Husejn byl zajat americkými vojáky a předán iráckému soudu, M. Kaddáfí byl „zadržen po úderu letadla NATO“ a lynčován k smrti rebely. Kaddáfí byl krutý vládce své země a zanechal za sebou mnoho mrtvých, ale měl být souzen. Už jen pro 259 obětí z letadla nad Lockerbie měl být postaven před soud v Haagu. V Libyi by určitě skončil na popravišti. Takto se ale vznáší otázka nad jeho smrtí a zda to vlastně nebylo přání řady představitelů předních evropských států, kteří se ještě nedávno s Kaddáfím objímali a „něco“ naslibovali za přátelství s ním. Následující otázka musí znít i tak - jak závazné a spolehlivé je přátelství evropských politiků, když se po krátkém období může diametrálně změnit.

Ani po svržení diktátora Kaddáfího není jasné, kdo povede Libyi v době zásadních společenských změn. V čele Přechodné národní rady stojí Mustafá Džalíl, bývalý ministr spravedlnosti Kaddáfího vlády, který je podepsán pod řadou rozsudků smrti, či stíhání Kaddáfího odpůrců. Po celou dobu povstání probleskovaly zprávy o neshodách mezi povstalci. Se znalostí výsledku posledních voleb v Tunisku, kde zvítězila s více než 40 % umírněná islamistická Strana obnovy, vyznívá sdělení M. Džalíla, které bylo uděláno krátce po Kaddáfího smrti a porážce jeho režimu, že základem státu bude islámské právo šaría jako velké varování. I když bylo zmírněno ujištěním, že Libyjci jsou umírnění muslimové, může to být zásadní problém do budoucnosti. Podobně jako to platí pro Tunisko, není nezbytně nutné, aby vše skončilo uplatňováním krajních metod „šarií“, je to ovšem další tikající bomba v Severní Africe (stejně jako v Egyptě Muslimské bratrstvo). Nejenom rozpory mezi rebely, ale i fakt, že se dařilo Kaddáfího armádě tak dlouho vzdorovat i za absolutní podpory Severoatlantickou aliancí ukazuje na to, že ani vlastní společnost nebyla jednotná proti diktátorovu režimu, jak se vždy prezentovalo. Kdyby tomu tak bylo, zhroutil by se odpor za několik málo týdnů.

Pokud se nepodaří najít řešení pro celou Libyi, tedy pro všechny kmeny na jejím území, přijde zákonitě období neshod, které mohou vyústit ve velmi nestabilní období. To spolu s možnou nižší životní úrovní a problémy s obnovením chodu národního hospodářství může vytvořit pocit neúspěchu a podpořit další neshody uvnitř společnosti, ale i vlnu migrace do Evropy.

Už dnes má řada států značné problémy se zvládáním současné imigrace. Je znám spor mezi Itálií a Francií jako důsledek nedůslednosti italských úřadů v řešení situace utečenců ze severní Afriky. Významným varováním by měly být nepokoje ve Francii i Velké Británii, jejichž aktéry byly z velké části současní imigranti nebo jejich potomci. Proto svrhnutím režimu Muammara Kaddáfího nemůže končit úsilí Severoatlantické aliance a Evropy o obnovení řádu ve státech, ve kterých proběhly „arabské revoluce“. Protože jsme se ovšem podíleli na libyjském řešení, máme o to větší odpovědnost, že procesy budou probíhat v duchu zásad demokracie.

Jiří Šedivý
autor byl náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky

natoaktual.cz
zpět na článek