Na jižní energetické frontě opět rušno

Jednak tři evropské projekty Jižního plynového koridoru podaly ázerbájdžánské státní ropné společnosti Socar své nabídky na odběr zemního plynu, což by mělo následně zajistit životaschopnost některého z těchto alternativních plynovodů. Ovšem ještě předtím ruská strana oznámila, že tři evropské firmy získaly celkem 50% podíl v konkurenčním plynovodu South Stream, který tak výrazně posílí svoji pozici a získal ještě více na významu.

Přitom ještě na jaře roku 2010 se v souvislosti s návrhem ředitele italské energetické společnosti ENI na sjednocení obou konkurenčních projektů tj. South Streamu a Nabucca objevily informace, podle kterých ruský plynovod South Stream oslabuje svoji pozici a ztrácí důvěru v možnost realizace. Hlavními problémy plynovodu South Stream byly v té době především klesající spotřeba a poptávka po zemním plynu v EU, nízké ceny za plyn a nejistota ohledně schopnosti Ruska zajistit dostatečné množství plynu pro plánovaný plynovod. Podle Václava Trejbala si byla společnost ENI dobře vědoma těchto rizik a proto se snažila snížit význam své účasti v plynovodu South Stream a přijít s kreativním způsobem, jak se připojit k Nabuccu. Dnes se situace ovšem opět poněkud změnila a plynovod South Stream chytá "druhý dech”.

Podle oficiálního stanoviska je South Stream projektem zaměřeným na posílení energetické bezpečnosti Evropské unie eliminací rizik vyplývajících z tranzitu přes třetí země. O důležitosti plynovodu South Stream se Evropskou komisi snažil v květnu letošního roku přesvědčit ruský ministr pro energetiku Sergej Šmatko a nejvyšší vedení Gazpromu. Rusko chtělo pro plynovod South Stream dosáhnout podobného uznání ze strany EU jako získal plynovod Nord Stream. To se ovšem nepovedlo. Komisař pro energetiku Günther Oettinger sice potvrdil význam projektu, nicméně prohlásil, že "South Stream není naší nejvyšší prioritou”.

Co se Rusku nepodařilo na unijní úrovni, dosáhlo pomocí bilaterální diplomacie. Vedle Bulharska, Chorvatska, Maďarska, Řecka a Srbska se k projektu připojilo také Rakousko a Slovinsko. Prozatím nejdůležitějším krokem, kterého se ruské straně podařilo dosáhnout k realizaci plynovodu South Stream, bylo přistoupení francouzské společnosti Électricité de France (EDF) a německé společnosti Wintershall k tomuto projektu. Podle výsledné dohody ze září 2011 získá 20% podíl italský ropný a plynárenský koncern ENI. Shodně velký podíl (15 %) pak budou v projektu South Stream držet EDF a Wintershall.

50% podílem evropských firem v projektu může za prvé Rusko resp. její plynový monopol Gazprom získat silné spojence při prosazování South Streamu na půdě EU a při žádání Evropské komise o udělení výjimky z tzv. unbundlingu (vlastnické oddělení produkčních kapacit od přenosu a distribuce energií), který nařizuje třetí liberalizační balíček. Za druhé, Rusku by se tímto krokem mohlo de facto podařit dosáhnout svého strategického cíle, aby na plynovod South Stream bylo nahlíženo jako na unijní projekt evropského zájmu v naději, že tak získá půjčky od bank za daleko lepších podmínek. Za třetí, Rusko by tím mohlo posílit pozici plynovodu South Stream mezi ostatními plánovanými plynovody Evropské unie v rámci čtvrtého energetického koridoru.

Přestože Gazprom a jeho partneři neposuzují celý projekt jako alternativu či konkurenta unijnímu jižnímu/čtvrtému koridoru a naopak prezentují South Stream jako komplementární projekt, nelze podle analytika AMO Petra Binhacka s touto tezí souhlasit vzhledem k rozporu mezi zdrojovými oblastmi pro oba projekty. Nabucco by mělo být na rozdíl od South Streamu zásobováno v návaznosti na Kaspický region a Blízký východ.

Od ohlášení projektu se dlouhodobě objevují kritické hlasy zpochybňující realističnost celého projektu, a to nejen v návaznosti na technickou obtížnost realizace podmořské části, ale také ceny, která by měla být dvou až trojnásobná ve srovnání s 8 miliardami EUR, což jsou plánované investice do plynovodu Nabucco. To nepřímo potvrdilo i samotné Rusko, když v březnu letošního roku její premiér Vladimir Putin nařídil přezkoumat možnost vybudování továrny na zkapalňování zemního plynu v jižním Rusku a rentability případného exportu LNG přes Černé moře do Evropy. Je ovšem více než pravděpodobné, že Turecko, které kontroluje Bosporské úžiny, by plavbu velkých LNG tankerů nepovolilo.

Právě pozice Turecka, jako důležité tranzitní země, je dalším problémem plynovodu South Stream. Turecko sice s Ruskem podepsalo předběžnou dohodu, podle které by část projektu South Stream měla vést po dnu Černého moře v tureckých teritoriálních vodách, ale definitivní souhlas s výstavbou podmořské části plynovodu Ankara zatím odkládá. Turecko si velmi dobře uvědomuje svoji strategickou pozici v plánovaném projektu, který v této fázi již Rusko nemůže zrušit a zdržovací taktikou se snaží dosáhnout lepších cen za ruský plyn.

Nelze přehlédnout ani dlouhodobou kritiku projektu jako nástroje ruské zahraniční politiky vůči Evropské unii, za kterým stojí pouze politická motivace a snaha odradit ji od realizace Nabucca. Na tuto skutečnost upozornil v polovině září ve svém vystoupení v Kolíně nad Rýnem komisař pro energetiku Günther Oettinger, který South Stream odhadl jako ruský pokus odvrátit Nabucco. Posledním příkladem snahy Ruska oslabit pozici konkurenčního projektu bylo oznámení Gazpromu z července 2011 o vytvoření strategického partnerství s německou společností RWE, která drží 16,6% podíl v konsorciu Nabucco, přičemž obě společnosti plánují výstavbu několika nových plynových elektráren v Německu, Velké Británii a zemích Beneluxu. V neposlední řadě se stále častěji ozývají kritické hlasy, které upozorňují na skutečnost, že vybudováním plynovodu South Stream se EU stane ještě více závislá na ruském plynu.

Jižní energetický koridor
Téměř souběžně s posilováním pozice Ruska a jeho projektu South Stream, předalo začátkem října letošního roku vedení tří konkurenčních konsorcií: Nabucco, TAP a ITGI, ázerbájdžánské straně své nabídky na odběr zemního plynu v ročním objemu 10 mld. m³. Zemní plyn by měl do Evropy přicházet některým z těchto projektů v rámci druhé fáze těžby ázerbájdžánského pole Šah Deniz (Šah Deniz II), které bude plně v provozu v roce 2017 a jehož zásoby jsou odhadovány ve výši 1, 2 bil. m³ zemního plynu.

Přestože představitelé v Baku naznačili, že možná nevsadí vše na jednu kartu a kontrakt rozdělí mezi víc projektů, podle některých odhadů mají největší šanci na získání požadovaného objemu plynu spíše dva malé projekty. Především ITGI (propojení Turecko-Řecko-Itálie) a jeho podmořská část IGI Poseidon (propojení Řecka a Itálie) a Transjadranský plynovod (TAP), jejichž kapacita je v první fázi provozu plánována shodně asi na 10 mld. m³ plynu ročně. V případě plynovodu Nabucco, který má podporu Evropské komise, by se došlo k naplnění kapacity jen jednou třetinou zemního plynu z plánovaného objemu 31 mld. m³ plynu ročně.

Všechny tři projekty jsou součástí tzv. čtvrtého/jižního energetického koridoru, který představuje prioritní energetický projekt EU zaměřený na diverzifikaci zdrojů a přepravních tras. Jižní energetický koridor, který má do členských států EU přivést plyn z Blízkého východu, regionu Kaspického moře a Střední Asie, je doplněn ještě dalšími projekty různého strategického významu a možností realizace; těmito plánovanými projekty jsou:

1. propojení mezi Ázerbájdžánem, Gruzií a Rumunskem (AGRI) s roční propustností až 8 mld. m³ plynu ve formě LNG,
2. plynovod White Stream, který by měl přivádět až 8 mld. m³ zemního plynu ročně z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Rumunska a dále na evropský trh, 
3. Transkaspický plynovod by měl přivádět plyn z Kazachstánu a Turkmenistánu do Baku a odtud prostřednictvím již existujícího plynovodu BTE a plánovaného evropského plynovodu Nabucco do střední Evropy. Roční kapacita je plánována okolo 30 mld. m³ plynu, 
4. Jihovýchodní evropský plynovod (SEEP), který je zatím posledním projektem navrženým BP v září letošního roku, by měl ročně přivádět kolem 10 mld. m³ zemního plynu z Ázerbájdžánu přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do Rakouska.

Výhody a nevýhody plánovaných projektů
Realizace výše zmíněných projektů v rámci tzv. Jižního energetického koridoru představuje bezesporu jeden z nejdůležitějších kroků EU jak přispět ke zvýšení energetické bezpečnosti a snížení závislosti na ruském plynu. Na druhou stranu hlavním problémem těchto projektů v současné době je především dojednání a zajištění dostačeného objemu plynu pro naplnění jejich kapacity. Například zásoby plynu v Ázerbájdžánu, se kterým počítá většina projektů, jsou odhadovány jen kolem 1,31 bil. m³. S Irákem (se zásobami plynu kolem 3,17 bil. m³) a Íránem (jehož zásoby plynu jsou druhé největší na světě, asi 29, 61 bil. m³) jako s možnými exportéry zemního plynu do EU nelze, především z bezpečnostních, politických a ekonomických důvodů, v nejbližší době také počítat. Stejně tak zatím nelze počítat ani se zemním plynem z Turkmenistánu, jehož zásoby jsou sice odhadovány až na 8,10 bil. m³, ale z této země v současnosti nevede do Evropy žádný plynovod.

Naproti tomu v případě projektu South Stream s roční kapacitou až 63 mld. m

³

plynu, by i přes pochybnosti o dostatečném množství ruského plynu v důsledku poklesu produkce na hlavních těžebních polích na západní Sibiři a naopak zvyšující se domácí spotřebě, která vyžaduje přibližně 2/3 celkové produkce, mělo být Rusko schopno zajistit dostatečný objem plynu pro tento plánovaný plynovod. Tím by mohl být částečně vyřešen i problém budoucího nárůstu spotřeby zemního plynu v Evropské unii z důvodu plánovaného uzavření jaderných elektráren v některých evropských státech (např. Itálii a Německu) a posílení významu plynových elektráren v těchto zemích. Problémem celého projektu South Stream je ovšem jeho ekonomická stránka, resp. vysoká cena, kterou by měla jeho výstavba stát. Zároveň realizací plynovodu South Stream dojde k dalšímu zvýšení závislosti Evropské unie na ruském zemním plynu umocněné již existujícím plynovodem Nord Stream, který má také přivádět zemní plyn z Ruska do Evropy.

Lukáš Tichý
autor je interní doktorand Ústavu mezinárodních vztahů