Vzpomínám si, jak jsme rovněž v tomto sále a rovněž v roce 1991 s tehdejším generálním tajemníkem NATO Manfredem Wörnerem probírali jednu nelehkou záležitost. A to, jak by NATO mohlo či mělo ujistit země střední a východní Evropy, že jejich bezpečnost nebude v nejistých dobách provázejících počátek devadesátých let opomenuta.
Tento úkol byl rozšířením NATO úspěšně vyřešen a nyní před námi stojí další, neméně významný – musíme připravit novou strategickou koncepci NATO, abychom tak společně vytvořili co nejsilnější základ pro pokračování úspěšné historie Severoatlantické aliance. Jenže revize něčeho, co se v minulosti osvědčilo, v sobě vždy skrývá nejen příležitost, ale zároveň i určité riziko.
V již probíhající diskusi můžeme narazit argumenty, které hovoří stejně silně jak pro neprovádění nijak zásadních změn, tak i naopak pro změny radikální. Na jednu stranu se nejspíše všichni shodneme na tom, že NATO v minulosti prostřednictvím své vojenské síly a politického vlivu zajišťovalo obyvatelům a politikům svých členských zemí pocit bezpečí a jistoty. To jsou velmi dobré důvody pro zachování stávající koncepce a odmítnutí hlubších změn.
|
Přečtěte si další příspěvky týkající se strategické koncepce NATO od bezpečnostního analytika Radka Khola, bývalého ministra obrany a velvyslance v Rusku Luboše Dobrovského, programového ředitele PSSI Jiřího Schneidera, náměstka generálního tajemníka NATO Jiřího Šedivého a bývalého náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého ve speciální příloze na natoaktual.cz. |
Všichni si dále uvědomujeme neshody mezi některými spojenci ohledně některých cílů a misí NATO. A tohle všechno jsou zkrátka velmi dobré důvody k tomu, abychom se znovu zamysleli nad rolí NATO a rozhodně je potřeba NATO revitalizovat.
Jistě není žádným tajemstvím, že ve střední a východní Evropě nyní panuje jisté znepokojení dané jednak stávající náladou uvnitř Aliance a současně jistými otazníky ohledně toho, jaké může mít práce na nové strategické koncepci pro tento region následky.
Z mého pohledu proto zde jsou tři důležité body, o kterých bychom měli jak hovořit, tak k nim zaujmout společné stanovisko:
Bod číslo jedna – vztahy s Ruskem
Za prvé je třeba reagovat na vývoj vztahů s Ruskem. Loňský rok s sebou přinesl debatu o tzv. "resetu" ve vztazích mezi Západem a Moskvou. Samozřejmě rozumíme snaze nalézt lepší a efektivnější vzájemnou spolupráci a zapojit Rusko do řešení naléhavých hrozeb, kterým společně čelíme - jako je šíření jaderných zbraní a terorismus radikálních islamistů v regionu širšího Blízkého východu (tzv. Greater Middle East). Zároveň ale nelze zavírat oči před znepokojujícími tendencemi ve směřování dnešní ruské politiky.
Rusko si stále činí nárok na sféru vlivu za svými hranicemi – což je v rozporu s jeho závazky obsažené v Pařížské chartě OBSE. Rusko je stále připraveno napadnout své sousedy, což demonstrovalo ve válce s Gruzií před necelými dvěma lety. Rusko stále vnímá NATO a jeho snahy o řešení bezpečnostních rizik šíření balistických a jaderných zbraní z regionu širšího Blízkého Východu jako nepřátelský akt.
Rusko zvyšuje své výdaje na obranu a své modernizační programy, které velmi dobře doplňují jeho asertivní a dokonce agresivní rétoriku namířenou směrem k takzvanému "blízkému příhraničí". A v neposlední řadě je Rusko ochotno používat svých zdrojů nerostných surovin jako politického nástroje k vydírání evropských zemí, které jsou z hlediska energetické bezpečnosti zranitelné.
Výše uvedené samozřejmě automaticky neznamená, že bychom se měli obávat nebezpečí vojenského útoku ze strany Ruska proti NATO jako takovému. Měli bychom ale přemýšlet o uměle vyvolávaných konfliktech a provokacích vůči některým aliančním členským zemím, které se nacházejí na okraji aliančního území, a také o konfliktech v zemích s Ruskem sousedících – jako je Ukrajina nebo Moldavsko – které by mohly eskalovat a rozšířit se do dalších oblastí.
Existuje tak několik velmi dobrých důvodů nejen pro "reset" našich vztahů s Ruskem, ale současně také pro opětovné ujištění nových členských zemí, že obdobné provokace budou efektivně odstrašeny. Není nutné dodávat, že zvláště pro nové členské země tímto významné vzrůstá váha článku V.
Bod číslo dva – obrana aliančního území
Za druhé bychom se měli věnovat alianční slabině, která se potenciálně nachází mezi našimi politickými závazky obsaženými v článku V a naší reálnou schopností jednat v případě potřeby.
Právě tohle vidím jako zcela zásadní otázku pro důvěryhodnost naší organizace. Jak bylo uvedeno v jedné studii: staré dilema znělo "out of area" nebo "out of business". Nyní jsme však jak "out of area", tak "in the business", ale zároveň se musíme vrátit k "in the area" nebo rychle budeme "in troubles". Původní význam článku V - obrana spojeneckého území – musí zůstat základní funkcí NATO a musí být podepřen naším odhodláním a schopností jednat.
Rozšířili jsme Alianci, ale zapomněli jsme její rozšíření podpořit odpovídajícím obranným plánováním spolu s vytvořením příslušných plánů, jak jednat a co dělat v mimořádných situacích na území nových členských zemí. Fakt, že tyto plány nemáme, znamená, že je něco špatně.
Modernizovali jsme naše expediční jednotky působící v Afghánistánu a všude jinde, avšak spolu s tím jsme adekvátně neposílili naše jednotky a vojenská zařízení působící u nás doma. Přestali jsme organizovat pravidelná vojenská cvičení – tedy to, co musí být nedílnou součástí naší každodenní práce bez ohledu na bezpečnostní hrozby. Rusko naopak dnes organizuje rozsáhlá vojenská cvičení na hranicích s Polskem a Pobaltím a ospravedlňuje je argumentem, že právě to armády dělají, aby se udržely v dobrém stavu.
Potřebujeme moderní integrovaný systém protivzdušné obrany a ochrany proti balistickým hrozbám, který by pokrýval země střední a východní Evropy, avšak žádný takový dodnes nemáme. To je jen jeden příklad velmi akutního deficitu naší obranné infrastruktury.
Reorganizovali jsme alianční struktury velení, avšak současně s tím jsme nezmodernizovali systém a schopnosti krizového řízení, abychom měli jistotu, že se nestaneme obětí politických rozepří v případě potřeby opravdu rychlé reakce. Jsem přesvědčen, že pro posílení vzájemné politické solidarity mezi spojenci potřebujeme kvalitnější strategickou komunikační strategii. Také musíme velmi urgentně vyřešit efektivní dělbu práce mezi NATO a EU a současně také nemůžeme do nekonečna čekat na rozhodnutí ohledně členství Turecka v Evropské unii.
Potenciální slabost NATO však netkví pouze v deficitu plánování obrany nových členských zemí. Další silnou výzvou je udržení silné a funkční transatlantické vazby. Proslýchá se, že by NATO také mělo přehodnotit své kapacity jaderného odstrašení. V této souvislosti bychom určitě neměli zapomenout, že právě jaderné odstrašení vždy drželo USA s Evropu pohromadě a že NATO zůstane silné pouze tehdy, pokud jeho členové na obou stranách Atlantiku budou odpovědnost a rizika sdílet rovnoměrně a pokud budou na stejné úrovni zajišťovat ochranu svých obyvatel.
Bod číslo tři – vyváženost mezi zahraničními misemi a domácím působením
Tímto bych přešel k třetímu a závěrečnému tématu. Musíme najít správnou rovnováhu mezi působením Aliance doma a v zahraničních misích. Mise za hranicemi Aliance jsou bez jakýchkoliv pochyb velmi důležité, poněvadž jsou mimo jiné klíčovou vojenskou odpovědí na nejakutnější bezpečnostní hrozby, které přicházejí zejména z regionu širšího Blízkého východu. Mise za hranicemi členských zemí NATO navíc vždy byly součástí tradiční transatlantické dohody, jak udržet americké vojenské angažmá v Evropě – výměnou za podporu globální role USA za hranicemi Evropy.
Ale nesmíme zapomínat, že i to je obousměrná cesta. Pokud máme vysílat své nejlepší vojáky do bojů po boku našich spojenců za hranicemi NATO, musíme se cítit bezpečně u sebe doma. Tohle však není pouze koncepční, nýbrž rovněž politická záležitost. Mezi schopností NATO splnit svůj úkol doma a veřejnou podporou jeho misí v zahraničí existuje přímá souvislost. Dnes však bohužel sledujeme spíše opačný proces, kdy slabší zájem NATO o působení na území svých členských zemí vyvolává otázky i o aliančních misích v zahraničí, například v Afghánistánu.
NATO dosud v Evropě vždy bylo a je klíčovým krizovým manažerem a já stále věřím, že jím zůstane. Současně zde ale zůstává nezodpovězená otázka, zda tuto roli může plnit, pokud nebude vybaveno odpovídajícími svaly a mozkem. NATO sehrálo klíčovou roli při zajišťování stability ve Střední Evropě a Balkánu v devadesátých letech. Stalo se však bohužel irelevantním, když šlo o Gruzii. Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že musíme udělat vše, co je v našich silách, pro revitalizaci NATO jakožto fungující organizace kolektivní obrany, nežli NATO transformovat do jakési neurčité organizace kolektivní bezpečnosti.
Alexandr Vondra
autor je senátor a prezident České euroatlantické rady
tisknout