Nová strategická koncepce NATO a vztahy EU-NATO

Nutno přiznat, že na jaře 1999 se teprve rodila konečná podoba strategického přerodu EU v komplexního bezpečnostního aktéra. Tuto ambici (schválenou všemi členskými státy Unie a posléze podepsanou i všemi kandidátskými státy, včetně České republiky) schválil až evropský summit v Kolíně nad Rýnem v červnu 1999.

Jeho výsledkem bylo poměrně rychlé vybudování struktur prostředků Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP). Ty byly následně otestovány během sedmi let operačního nasazení ve více jak dvaceti operacích ke zvládání krizí, z nichž většina byla civilní či civilně-vojenské povahy. Evropská unie se také během těchto let postupně posunula směrem k operacím v bezpečnostně nejobtížnějších regionech či v politicky nelehké konstelaci (Afghánistán, Kosovo, Irák, subsaharská Afrika). Na konci první dekády 21. století se tak etablovala jako komplexní bezpečnostní aktér, který je schopen vyslat do krizové oblasti k prevenci či zvládnutí konfliktu vojenskou či civilní operaci, nasadit politické a nezanedbatelné ekonomické nástroje. Tato široká škála prostředků činí z EU jednoho z nejkomplexnějších bezpečnostních organizací v současném mezinárodním systému, ale zároveň hledání konsenzu 27 členských států při strategickém řízení těchto operací představuje nezanedbatelnou výzvu.

Přečtěte si další příspěvky týkající se strategické koncepce NATO od bývalého ministra obrany a velvyslance v Rusku Luboše Dobrovského, programového ředitele PSSI Jiřího Schneidera, náměstka generálního tajemníka NATO Jiřího Šedivého a bývalého náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého ve speciální příloze na natoaktual.cz.

Z tohoto pohledu je tedy anachronismem sekce stávající Strategické koncepce NATO, která hovoří o budování Evropské bezpečnostní a obranné identity uvnitř NATO a o roli Západoevropské unie. Nová Strategická koncepce NATO, která je momentálně v procesu tvorby a měla by být následně schválena na konci roku 2010 v Lisabonu, se může jasně a přímo vyjádřit ke vztahu dvou nejdůležitějších bezpečnostních organizací působících na evropském kontinentně a v jeho nejbližším prostoru, a to tím spíše, když se jejich členské základny významně překrývají (bohužel tento překryv není úplný, což se naplno projevuje při diskuzích mezi EU-NATO u některých států, které jsou plnoprávně reprezentovány pouze v jedné z nich – ilustrativním příkladem je Kypr a Turecko).

Nová Strategická koncepce NATO by se měla jasně ke vztahům EU-NATO a jejich případné adaptaci vyjádřit z několika důvodů:

1. NATO a EU jsou komplementárními bezpečnostními aktéry, z nichž každý má určité unikátní komparativní výhody v oblasti zvládání krizí, mezinárodních operací, mezistátní spolupráce při plánování a rozvoji vojenských (či šířeji definovaných bezpečnostně-stabilizačních) schopností. 
2. Obě organizace jsou či byly v posledních letech aktivní ve stejném teritoriu a musely tudíž spolu formálně či neformálně spolupracovat – čerstvými příklady jsou Kosovo, Afghánistán či Somálsko (resp. přilehlé mořské prostory a navigační trasy od Adenského zálivu po Maledivy a Komory). Formální spolupráce obou organizací a využití mechanismu Berlín Plus (použití části plánovacích a velících struktur Aliance, nebo jiných jejích schopností, pro vedení vojenské operace EU) se ovšem udála prozatím pouze v jediném teritoriu, konkrétně v Bosně a Hercegovině, kde EU převzala v roce 2004 pod hlavičkou operace Althea dosavadní alianční operaci SFOR.
3. Aliance si uvědomuje, že její charakter coby politicko-vojenské organizace má svoje limity, zvláště pokud jde o řešení dlouhodobých krizových situací (jako např. v Afghánistánu), kde účinná stabilizace a vyvedení země z krizové spirály může být dosaženou pouze za použití celé škály nevojenských nástrojů – politických, ekonomických a finančních. V Afghánistánu se NATO přesvědčilo, že dosažení krátkodobého vojenského vítězství (či jeho zdání) je neúčinné, pokud není velmi rychle následováno komplexní politickou strategií za použití rozvojových programů a prostředků cílených na obnovení či vybudování fungující místní či regionální samosprávy a tímto způsobem také pozitivního vnímání mezinárodní bezpečnostní operace místním obyvatelstvem (v spoledních letech byly tyto aktivity prováděny především v rámci provinčních rekonstrukčních týmů operace ISAF). V těchto aktivitách je ovšem Aliance nováčkem a její možnosti jsou velmi omezené. Naopak EU je v této oblasti etablovaným aktérem s dlouholetými zkušenostmi, prověřeným aparátem a často také "přijatelnější" image primárně civilního aktéra. Cílem posílených vztahů EU-NATO v této sféře by ovšem mělo být lepší využití stávajících unijních schopností, nikoliv nutně budování civilních stabilizačních schopností a struktur uvnitř Aliance. Takový postup by byl kontraproduktivní a nápadně by se blížil duplikaci, což byl obávaný termín aliančního žargonu konce 90. let (ovšem v opačném gardu, kdy se NATO obávalo vytváření duplicitních vojenských schopností a struktur uvnitř EU) 
4. NATO by mělo také uznat a umět konstruktivně využít podstatně silnější pravomoci, které má Unie k dispozici při stanovení pravidel a jejich následném vynucení v oblasti vnitřního trhu, včetně donedávna velmi omezené možnosti aplikovat tato jasná pravidla na oblast vojenských akvizic. To se ovšem v posledních třech letech výrazně mění a Evropská komise je mnohem silnějším a aktivnějším hráčem i v této doméně tradičně vyhrazené vládám jednotlivých členských zemí a jejich "národním šampiónům". V době radikálního omezení obranných rozpočtů je klíčové, aby se i oblasti vojenských akvizic či obranného výzkumu a vývoje řídily v rozumné míře pravidly EU, které zaručují transparentnost výběrových řízení, jejich přiměřenou otevřenost konkurenci a následně tedy také omezení plýtvání penězi daňových poplatníků na předražené nákupy (až příliš často uzavřené za nevýhodných podmínek či s odkazem na "národní bezpečnostní zájmy" nebo "naléhavou operační potřebu"). V této oblasti je záslužná také práce Evropské obranné agentury, jejíž role by měla nadále růst a skrze operační rozpočet má poskytnout členským státům odpovídající výsledky vzešlé z mnohonárodních kooperačních programů.

Přečtěte si další texty Radka Khola psané pro natoaktual.cz: Lisabonská smlouva a oblast bezpečnostní a obranné politiky - možnost lepší integrace Lisabonská smlouva a oblast vnějších vztahů EU – kontinuita, flexibilita a inovace Evropská bezpečnostní a obranná politika – kosovské a afghánské výzvy EBOP – výhled na francouzské a české předsednictví Rady EU

Vztahy EU-NATO budou každopádně jedním z důležitých faktorů fungování obou organizací v příštích letech či desetiletích. Zatímco NATO bude i nadále primárně mezivládní mezinárodní organizací, kterou budou její členské státy využívat tam, kde to budou považovat za přínosné, EU se s přijetím Lisabonské smlouvy mění. Již nyní se jedná o mezinárodního aktéra sui genesis a tyto vlastnosti společně s širokou paletou nástrojů k prevenci konfliktů, zvládání krizí i následnou post-konfliktní stabilizaci budou v nejbližších letech nabývat na důležitosti, podobně jako propojování civilní a vojenské dimenze bezpečnostní politiky. Spolupráce obou organizací na všech odpovídajících úrovních a využití jejich silných stránek by v každém případě měly mít čelné místo ve strategických koncepčních dokumentech obou organizací. Přesně takovou příležitost teď nabízí revize Strategické koncepce NATO.

Radek Khol
autor je bezpečnostní analytik