natoaktual.cz

Mahsúdův nekrolog: hrozba pákistánského Tálibánu nepominula

7. září 2009  12:07
5. srpna vypálil americký nepilotovaný letoun několik střel na dům Ikramuddína Mahsúda – tchána Baitulláha Mahsúda, toho času velitele Hnutí Pákistánského Tálibánu (TTP) i Spojené Rady Mudžahidínů, tedy uznávaného vůdce pákistánského Tálibánu jako celku.  

Tento charismatický Paštún byl podle některých zpráv obětí útoku, podle samotného pákistánského Tálibánu podlehl zraněním až 23. srpna. Zda Baitulláh skutečně po ty dny bojoval se zraněními (a silnou cukrovkou) či pákistánský Tálibán potřeboval čas pro vnitřní konsolidaci, není jasné. Datum úmrtí není však až tak určující, na rozdíl od bezpečnostních implikací samotné smrti Baitulláha Mahsúda.

Baitulláh nebyl prvním kmenovým vůdcem, který se v Kmenových oblastech postavil pákistánské autoritě v nedávné době na odpor. Nek Muhammad v roce 2004 přinutil pákistánskou armádu ke stažení vojsk a podepsání příměří. Jeho osoba je v Jižním Waziristánu glorifikována i díky jeho "mučednické" smrti – ještě tentýž rok byl zabit nepilotovaným letounem. Po něm převzal pomyslné žezlo Abdulláh Mahsúd, jehož potkal stejný osud. Smrt jednoho či druhého ovšem rozhodně nevedla k očekávanému poklesu povstaleckých aktivit a operací.

Růst Mahsúdova vlivu můžeme datovat k roku 2005, když s ním pákistánská armáda jednala o míru v Jižním Waziristánu. Tím mu přiznala status nejdůležitějšího náčelníka v oblasti. Ač Mahsúdova cesta k moci nebyla jednoduchá, měl značnou výhodu mocných spojenců. S Džalaluddínem Haqqáním jej pojila společná bojová zkušenost, měl pod ním sloužit v devadesátých letech v Afghánistánu. Dostávalo se mu podpory mully Dadulláha, po mullu Umarovi nejdůležitějšího vůdce afghánského Tálibánu, propagátora sebevražedných útoků, které Baitulláh později učinil svou nejobávanější zbraní. Baitulláh se také mohl spolehnout na spojenectví s Táhirem Džaldaševem – vůdcem Islámského hnutí v Uzbekistánu. Díky těmto spojenectvím mohl Mahsúd rozšiřovat svou moc.

V prosinci 2007 založil střechovou organizaci – TTP, která měla pojmout až 40 lokálních uskupení militantních islamistů v Kmenových oblastech. Brzy na to vyhlásil spojení s Tahrík Nafáz Šarí´a Muhammad (TNSM), efektivně prodlužujíc svůj vliv i do Severozápadních příhraničních provincií. V roce 2009 se mu dokonce podařilo kvůli výhledu rozšiřování amerického angažmá v Afghánistánu přesvědčit své bývalé rivaly – Gula Bahadura a Maulvu Názira, aby uznali jeho vedení a spolupracovali v rámci Spojené Rady Mudžahidínů. Zdá se tedy, že pečlivě budovaná stavba jednotného povstalectví v Kmenových oblastech se musí bez hlavního architekta nutně rozpadnout, žel není tomu tak.

Mahsúd stál za významnými útoky
I přes počáteční nejasnosti a vnitřní rozbroje o následnictví byl Hakimulláh Mahsúd, Baitulláhův bratranec a především zástupce mající na starost vojenské operace, jednohlasně jmenován vůdcem TTP. Hakimulláh pokračuje v Baitulláhem nastolené linii operací proti pákistánským cílům, včetně sebevražedných útoků. Což jasně demonstroval čtyři dny po svém jmenování, když nařídil sebevražedný bombový útok proti stanovišti pákistánských pohraničníků ve strategicky důležité oblasti Khyber. Není náhoda, že Hakimulláh zodpovídal za útoky na hotel Mariott, policejní akademii v Lahore, ale také zásobovací trasy ISAF, které Baitulláh nařizoval.

Baitulláhovi se podařilo vtisknout části kmenových vůdců myšlenku ozbrojeného odporu proti Islamabádu, ideu, která bude následována i po jeho smrti. Baitulláh tyto vůdce nikdy nekontroloval, spoléhal na širokou alianční síť, kterou postupně budoval vyjednáváním či zabíjením odpůrců. Hakimulláh sice bude muset tato spojenectví znovu potvrdit, ale má mnohem jednodušší pozici než onehdy Baitulláh. Již nyní se Hakimulláh netají plány o expanzi vlivu TTP. Operační schopnosti pákistánského Tálibánu nejsou nijak ohroženy jednoduše proto, že jeho aktivity byly značně decentralizované a lokální vůdci disponovali velkou mírou autonomie.

Útoky na jednotky spojenecké a afgánské ozbrojené síly ze strany Gula Bahadura, Maulvi Názira, ale i části TTP, budou pokračovat i nadále. Stejně tak však bude zřejmě TTP tříštit své síly bojem proti pákistánské vládě. Metodika útoků zůstane beze změny – Hakimulláh byl v mnoha směrech Baitulláhovou pravou rukou. Pákistán úmrtím hlavního vůdce pákistánského Tálibánu, které muselo nutně následovat po intenzivní spolupráci CIA a pákistánské tajné služby, odpovídá západním kritikům ohledně svého přístupu ke vzbouřenectví. Zároveň tak Zardárího vláda může odůvodnit odkládání ofenzívy do Jižního a Severního Waziristánu poukazem na tento úspěch. Islamabád pokračuje ve své nebezpečné hře, která spočívá v podpoře některých islamistických elementů, které označuje za umírněné či prozápadní, ačkoli napadají síly Aliance.

Jen likvidovat vůdce nestačí
NATO úmrtím Mahsúda nic nezískalo, spíše naopak – to kvůli pravděpodobné pasivitě Pákistánu. To je jen dalším důkazem neefektivity americké strategie dekapitace, kterou pod Obamovým vedením nadále stupňuje. Zatímco v roce 2007 bylo podniknuto pět útoků nepilotovanými prostředky, v následujícím roku to již bylo 36 a v půli tohoto roku jich je již přes třicet. Ačkoli se obvykle daří zasáhnout kádry afghánského či pákistánského Tálibánu, ty jsou bez větších obtížích doplňovány. Snad žádný útok se navíc neobejde bez civilních obětí, kterých je většinou více než úmrtí legitimních cílů. Tím dochází k další radikalizaci obyvatel v oblasti. Obamova administrativa tak sleduje dva nekompatibilní cíle – boj o srdce a mysl obyvatel, které ztělesňuje nedávno jmenovaný McChrystal, velitel mise ISAF, a selektivní útoky nepilotovanými prostředky, které má na starost CIA. Washington i nadále může pokračovat v těchto útocích, ale úmrtí jejich cílů nebudou představovat nic než velmi krátkodobé úspěchy, pokud vůbec.

Přečtěte si na natoaktual.cz další materiály Petra Zelinky související s tímto tématem:
Operace pákistánské armády "Černá bouře" – jaké politické a bezpečnostní implikace přinesla?
Novátorská Obamova strategie pro Afghánistán a Pákistán – cesta správným směrem?

Kmenové povstalectví totiž není problémem jednoho charismatického vůdce, ale přetrhaného sociálního přediva. Kmenové oblasti byly dříve spravovány triumvirátem kmenových náčelníků, náboženských autorit a tzv. politických agentů – představitelů státu. Ty ovšem Mušarraf odvolal a dosadil namísto nich armádní pohlaváry, čímž institut politického agenta značně poškodil. O degeneraci zbylých dvou autorit se postaral pákistánský Tálibán.

Pákistán má před sebou nutnost znovu nastolit politickou rovnováhu či odvrhnout speciální status Kmenových oblastí – starší více než sto let – a učinit z Kmenových oblastí řádnou součást Pákistánu. V obou případech bude nutný ekonomický a sociální rozvoj. Obojí vyžaduje dlouhodobý, koherentní přístup, který neponese tak jednoznačné, počitatelné výsledky jako zabití Mahsúda či rozbombardování pozic TTP, včetně okolních civilních obydlí, pákistánským letectvem. Ale pokud nám jde o zklidnění situace v Kmenových oblastech a v Afghánistánu, protože obě oblasti jsou propojeny, není možné spoléhat na selektivní útoky a bombardování; boj o srdce a mysl musí být veden i v Kmenových oblastech.

Petr Zelinka
Autor je studentem bezpečnostních a strategických studií
Masarykovy univerzity v Brně
a redaktorem Journal of Security Issues

natoaktual.cz
zpět na článek