Separatismus, energetická bezpečnost a postupný mocenský vzestup Ruska – to jsou tři z významných témat, která se neustále opakují v bezpečnostní agendě evropských členů NATO. Hledáme-li oblast, kde všechny tři tyto problémy splynuly v jeden celek, tak dříve či později narazíme na konflikt v Podněstří.
Dlouhodobě existující napětí mezi Moldávií a secesionistickým Podněstřím na levém břehu Dněstru lze po právu charakterizovat jako jeden ze zamrzlých konfliktů v postsovětském prostoru. Po krátké a intenzivní horké fázi v roce 1992, která si vyžádala přes tisíc obětí na životech, došlo k zafixování pozic obou stran a od té doby je situace fakticky neměnná. Konfliktu nechybí téměř nic z komplexity a složitosti mediálně více reflektované Jižní Osetie či Abcházie – má však také svá specifika, mezi něž lze jednoznačně zařadit téměř absolutní nezájem mezinárodního společenství. Dočasné zvýšení pozornosti sdělovacích prostředků v souvislosti s nedávnými volbami v Moldávii lze pak přičíst spíše souboji vládnoucích komunistů a proevropské opoziční pravice – nikoliv situaci v Podněstří.
Zatímco je tedy konflikt mediálně téměř ignorován, z hlediska evropské bezpečnosti podobnou chybu udělat nelze. Se vstupem Rumunska do NATO a EU už Podněstří není "daleko" – ani geopoliticky, ani ekonomicky. Stabilita, resp. nestabilita regionu tak dnes přímo ovlivňuje situaci v členských státech Aliance a EU. Škála problematických témat je poměrně široká – od nelegální migrace, až po pašeráctví všeho druhu. A nakonec rumunská politika "jednoho národa a dvou států" směrem k Moldávii efektivně vytyčila hranice Evropy na Dněstru, s čímž ovšem v konečném důsledku není spokojen nikdo.
Situaci v Podněstří lze nahlížet buď optikou neustále se opakujících (a neustále selhávajících) návrhů a pokusů o jeho řešení, nebo se lze raději zaměřit na faktory, které se za posledních dvacet let jeho existence staly téměř symptomatickými.
Role Kremlu – regionální konotace
Naprosto fundamentálním faktorem působícím na dynamiku konfliktu je vliv Ruska. Moldávie sice nemá podobně rozsáhlé prozápadní ambice jako sousední Ukrajina, tyto tendence však především u pravicového spektra moldavské politiky nechybějí. V posledních patnácti letech však Kreml neváhal situaci vyostřit v případě, že těmto tendencím byl dán volný průchod. Některé z nástrojů, které pak Rusko použilo vůči Ukrajině nebo Gruzii, zažila Moldávie již dříve – zastavení dodávek energií a paliv či ruské odmítnutí splnit již dohodnuté stažení vojáků z území Podněstří v letech 2001 a 2003, patří mezi nejvýznamnější z nich.
Konfliktní potenciál Podněstří navíc není úzce vázán pouze na vztahy Kišiněv-Moskva. Sousedství Podněstří s Ukrajinou poskytuje Rusku nové příležitosti eskalovat tamější situaci s cílem odstrašit Kyjev. Samotná Moldávie (a tím spíše Podněstří) sice postrádá důležitost Ukrajiny – nabízí ovšem snazší cestu k ukázce ruského vlivu na separatistické regiony. Podněsterský konflikt tak již dlouho slouží Rusku jako "pokusný králík". Mediální neatraktivnost celé oblasti dává Rusku možnost demonstrovat zde své zájmy bez toho, aby mezinárodní společenství významněji protestovalo – a přitom zaručit, že zpráva, kterou tím Kreml vyšle, bude doručena adresátu (v současné době Ukrajině). V této souvislosti se opět nabízí nejen energetická krize mezi Podněstřím a Moldávií (která časově a ideově předcházela podobnému sporu mezi Ruskem a Ukrajinou), ale především pohled na Krym.
Je zajímavé, že ostatní dnešní zamrzlé konflikty v postsovětském prostoru mají původ ve Stalinově národnostní a etnické politice meziválečného období (problém levého břehu Dněstru lze datovat do roku 1940), zatímco předání Krymu Ukrajině provedl Chruščov teprve v roce 1954. Jestliže tedy konflikt v Podněstří má starší původ, a přesto nese tak silný konfliktní potenciál, jakou hrozbu pak asi představuje mnohem mladší a strategicky významnější situace na Krymu?
Na celý poloostrov má navíc Rusko velmi dobře podložený historický nárok. Válka mezi Ukrajinou a Ruskem sice patří do kategorie "spisovatelské licence", ale nezapomínejme, že konflikt nemusí mít zdaleka podobu ozbrojeného střetu. Pryč jsou doby, kdy byl silný ten, kdo držel prst na spoušti balistických raket – dnes je to spíše ten, kdo otáčí kohoutky produktovodů. A zastavení dodávek plynu nebo ropy již mezi nereálné scénáře konfliktu rozhodně nepatří – určitě ne po energetické krizi z ledna 2009. V oblasti energetické bezpečnosti tkví také asi největší význam Podněstří, přes které vede plynovod a ropovod nejen do samotné Moldávie, ale také do Bulharska a Rumunska. Na levém břehu Dněstru tak již dávno došlo k propojení obou současných silových nástrojů ruské politiky – energetické bezpečnosti a podpory proruského separatismu. Je více než pravděpodobné, že aplikace prvního z nich na Ukrajinu bude následována podporou separatistických tendencí v podněsterském stylu také na Krymu.
Organizovaný zločin
Bylo by iluzorní předpokládat, že situace v Podněstří je determinována výhradně externími faktory. Jakkoliv je vliv Ruska nesporný a absence mezinárodního uznání (alespoň v takové míře, jaké se dostalo Kosovu) ovlivňuje fakticky všechny oblasti fungování země, existují i nezanedbatelné vnitropolitické aspekty. V Evropě lze nalézt pouze dvě země, jejichž nejvyšší představitelé jsou nepopiratelně významnými představiteli organizovaného zločinu. Kromě Kosova se jedná právě o Podněstří.
Spojení se světem Tiraspol tradičně obstarával přes ukrajinský přístav Oděsa – díky rozšířené korupci je tento kanál využíván také k ilegálnímu transportu nejrůznějších komodit. Zatímco v kosovském případě se běžně jednalo o drogy či kradená auta, Podněstří disponuje jinou lukrativní komoditou – zbraněmi. Ty jsou v zemi vyráběny minimálně od roku 1996, a to v továrnách ovládaných nejmocnějšími členy vládnoucích elit včetně prezidenta Igora Smirnova. Další vydatný zdroj představují obrovské sklady munice patřící ještě někdejší sovětské armádě. V době svého vrcholu v roce 2004 dosáhla hodnota pašovaných zbraní stěží představitelné hodnoty 20 miliard dolarů. Hlavní položku přirozeně představují ruční palné zbraně, munice a součástky pro nástražné výbušné systémy. Výjimkou nejsou však ani protiletadlové komplety nebo obrněná vozidla, která byla dodávána do Sýrie a Libanonu. Nejzávažnější (avšak nepotvrzené) jsou zprávy a pašování štěpného a radioaktivního materiálu vhodného k výrobě špinavé bomby. Mezi hlavní zákazníky patří celá řada organizací typu Hizballáhu nebo Hamásu – ovšem i teroristé či povstalci v Kosovu a Čečensku, což do jisté míry popírá argumenty o Rusku stojícím v pozadí těchto aktivit (naopak je téměř jasné, že přes Podněstří realizuje Moskva dodávky vojenské techniky do některých kontroverzních států).
Nedostatek mezinárodního uznání a konec ukrajinské podpory v roce 2005 dohnal Podněstří k obrovské závislosti na ilegálním obchodu. Paradoxně je tak možno říct, že ignorování Tiraspolu vede k bezprecedentnímu ohrožení evropské bezpečnosti – je jistě velkým luxusem mít na hranicích EU zemi, která dodává zbraně teroristům. Navíc nedostatek koherence v evropské zahraniční politice činí Evropskou unii poměrně nevhodným formátem pro řešení tohoto problému. NATO, které disponuje americkými zdroji, ale také tureckými zkušenostmi s podobnými konflikty na Kavkaze, pak zase neprojevuje o problematiku dostatečný zájem. Za takové situace je každé řešení závislé pouze na Rusku – jemuž ovšem dosavadní stav vyhovuje.
Postsovětský skanzen – "Frozen variations"
"Zamrzlost" se v případě Podněstří nevztahuje pouze na samotný konflikt. Tímto slovem je možno charakterizovat celkovou ustrnulost tamějších poměrů. Při jeho návštěvě se lze stěží ubránit dojmu jakési cesty časem. Celá země se tak více než čemu jinému podobá kulise z "béčkového" špionážního thrilleru, jejichž děj je občas do Podněstří skutečně zasazen. Tomu odpovídá vše, od státní symboliky vycházející ze sovětského vzoru až po personální propojenost současných a bývalých sovětských elit.
|
Přečtěte si další příspěvek Lukáše Dyčky pro natoaktual.cz: |
"Zamrzlost režimu" – v personální oblasti zosobněná prvním a jediným prezidentem Igorem Smirnovem – je také největší brzdou jakéhokoliv pokroku v řešení konfliktu. Úzké kontakty na organizovaný zločin činí z hlavy státu člověka nepřijatelného jak pro Západ, tak pro většinou politiků v Kišiněvě, a to bez ohledu na jejich politickou orientaci. Je možno se domnívat, že především tato skutečnost v minulosti zabránila Moldávii akceptovat plány na federalizaci země. Pokud by totiž k takovému kroku došlo, zkorumpované tiraspolské elity by se dostaly k podílu na moci v celé zemi.
Po téměř dvaceti letech své existence tak Podněsterská moldavská republika stále zůstává "státem de facto", tedy mezinárodně neuznanou entitou, v níž své zastupitelské úřady otevřela jen Abcházie a Jižní Osetie – a to ke zvýšení prestiže zjevně nestačí. Její samotná existence povyšuje pojem "zamrzlý konflikt" z pouhého popisu daného stavu na svébytnou ideologii. Jestliže u některého z klíčových politiků nedojde ke "zkratu" po vzoru gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, zůstane udržení "statu quo" samotnou podstatou "bytí" této separatistické republiky.
Lukáš Dyčka
Autor je studentem bezpečnostních a strategických studií
Masarykovy univerzity v Brně
tisknout