natoaktual.cz

Budoucnost NATO leží v rukou evropské odpovědnosti

18. května 2009  14:08
Ekonomická krize již přinejmenším dva roky prostupuje globalizovaný svět a s většími či menšími důsledky postihuje spojenectví na celém světě. Následné vcelku přirozené tendence států k protekcionismu nejrůznějších podob pak jsou strašákem pro integrační snahy i prohlubující se mezinárodní spolupráci. Buď jak buď - současný stav věcí poukazuje také na mnohé neduhy transatlantických vztahů.  

Hospodářské podmínky pro bezpečnostní partnerství
Veškeré vztahy mezi státy mají především dva rozměry: bezpečnostně-politický a hospodářský. Obecně platí, že obě tyto roviny jsou spolu úzce provázány a zřídkakdy se odvíjejí rozdílně. Podstata a kořeny spojenectví také mezi Evropou a Severní Amerikou leží v oblasti hospodářské. Silné, tradiční a prosperující ekonomické transatlantické vazbě byla nejpozději se vznikem NATO dána jasná a institucionální vazba vojenská, bezpečnostní a politická. Pokud existují jakékoliv náznaky eroze tohoto spojenectví, měly by pramenit z hospodářské vazby a jejích proměn.

Skutečně, význam transatlantické hospodářské vazby relativně klesá a lze vypozorovat přímou souvislost mezi rostoucí obchodní výměnou napříč Tichým oceánem, dále relativně klesajícím obchodem přes Atlantik a současným permanentním rozšiřováním NATO a „transformací“.

Mezi největšími obchodními partnery USA je ale stále větší počet států ležících na březích Pacifiku – v Asii, Severní a Jižní Americe (Kanada, Mexiko, Čína, Japonsko, Malajsie, Brazílie, Thajsko, Singapur, a další státy sdružené v rámci APEC – organizace Asijsko-tichomořské hospodářské spolupráce) a Indii. Jakkoliv je v souladu s pokračující ekonomickou globalizací patrný trvalý růst mezinárodního obchodu přes Atlantik, jeho relativní význam ve srovnání zejména s výše uvedenými zeměmi je pro USA klesající. Evropská unie jako celek představuje přibližně pětinu z celkového zahraničního obchodu USA. Konkrétně to bylo 19,7 % v roce 2007.

Dle údajů Mezinárodního měnového fondu jsou dalšími státy Kanada (18,2 %), Čína (13 %), Mexiko (11,2 %), Japonsko (6,8 %), Korea (2,7 %) a Brazílie (1,7 %). Stejně tak je například postavení Číny patrné i z hlediska evropského importu ve srovnání s importem z USA. Coby obchodní partner jsou USA pro Evropu dle Eurostatu nadále na prvním místě (16,6 %), stíhá je Čína (11,4 %), Rusko (8,7 %), Švýcarsko (6,4 %), Japonsko (4,6 %), Norsko (4,5 %), Turecko (3,7 %), Korea (2,4 %) a další.

Současně je klíčovým faktorem politická emancipace Evropské unie na poli bezpečnostním a obranném a vytváření de facto konkurence vůči dosud akceschopnějšímu NATO. A to i přes proklamované zřeknutí se vytváření duplicitních bezpečnostních struktur.

Nevyřešené důsledky studené války
V době studené války NATO fungovalo obstojně při ochraně nejdůležitější ekonomické vazby před společným nepřítelem. USA byly rozpadem bipolárního světového řádu vojensky favorizovány. Avšak s odchodem společného nepřítele, který v podobě Sovětského svazu působil jako nejlepší motivační faktor, s růstem jiných než evropských ekonomik – zejména východoasijských a jihoamerických, naložila studená válka další neblahé dědictví hlavně na bedra Evropanů. Jejich ozbrojené síly orientované na teritoriální obranu byly v novém bezpečnostním prostředí nevhodné. K tomu rapidně klesla a dosud stále klesá ochota evropských spojenců investovat do obrany a transformace ozbrojených sil. Politicky došlo k rozštěpení alespoň relativní jednoty, byla posílena bezpečnostní dimenze evropské integrace bez předem daných limitů. Spolu s růstem transpacifické obchodní výměny a s neexistujícím společným nepřítelem se transatlantická vazba nachází ve všech ohledech v konkurenční nevýhodě.

Namísto skutečných kroků směřujících k hmatatelnému zlepšení se Evropa utápí v nepřeberném množství plánů, strategií a duplicit. Potenciál společného trhu EU je v zásadě omezen na vnitřní trh, jeho vnější dimenze je skutečné konkurenci v mnoha ohledech uzavřena. Není to pevnost Evropa v jakémkoliv smyslu, nejde ani o jakékoliv hodnotové rozpory, příčiny eroze a pokračujícího rozmělňování NATO jsou v neochotě a neschopnosti Evropanů. Evropa již nemusí nepředstavovat pro USA natolik perspektivního partnera jako v minulosti. Také bezpečnost a politika jsou přeci řízeny racionálními postupy a důvody. Jestliže transatlantické spojenectví pozbude racionálních důvodů, přestane fungovat. Míra fungování Severoatlantické aliance přímo odpovídá její potřebnosti.

Evropa stojí na pokraji propasti, vyhne se jí?
Mají-li si evropští spojenci udržet svůj význam a potřebnost, mají-li zůstat relevantním hráčem na světové scéně a partnerem pro Severní Ameriku, musejí provést zásadní pokrok v pěti oblastech.

V prvé řadě se musí Evropa posílit ekonomicky, liberalizovat se a zvýšit svou konkurenceschopnost v globálním měřítku. Protekcionismus a zvyšování státních výdajů virtuálním kapitálem jsou jen krátkodobými řešeními. Zadruhé by Evropa měla reálně převzít svůj díl odpovědnosti. Evropané by měli jasně obhajovat společné zájmy, stát jako skuteční „bratři ve zbrani“ po boku Spojených států, nikoliv se vyhýbat vojenským akcím a nasazení vojenských jednotek, s hrdou výjimkou států jakými je Velká Británie, Polsko, Nizozemí či Dánsko. S tím souvisí třetí oblast – Evropa musí eliminovat propast, která existuje v oblasti interoperability evropských a amerických ozbrojených sil. Není to rozdílný žebříček hodnot, je to prostá neschopnost společné vojenské akce. Náklady a komplikace plynoucí ze společného nasazení evropských a amerických armád jsou natolik značné, že přímo zamezují plánování skutečně společných velkých bojových operací.

Čtvrtou oblastí, kde by měly Evropané po boku USA aktivně jednat, je proměna mezinárodního prostředí. Chtě nechtě se proaktivně musí spojenci postavit k (staro)novým strategickým hráčům, především Rusku, Číně, Brazílii Indii a Japonsku. V případech těchto zemí nejde o vztah nepřátelský, ale vztah rovnocenných partnerů prosazujích své ekonomické a geopolitické zájmy. Ohleduplný, uctivý a věcný přístup v těchto vztazích, oproštěný od prázdných ideologických frází, se zdá být konstruktivní cestou k tomu, aby náklady na překonávání turbulencí budoucího globalizovaného světa byly rozloženy na více stran než jen na americkou a evropskou.

Cílevědomé vzdělávání, výchova a příprava vlastních obyvatel směrem k soběstačnosti, uvážlivosti a vlastenectví je pátou oblastí, v níž má Evropa co dohánět. Většina Evropanů má o otázky bezpečnosti a zahraniční politiky jen pramalý zájem, není dostatečně formován jejich postoj k vlastní zemi ani ke světu, v němž se nachází. Samotnou kapitolou je např. problematika branné výchovy a přežití, kdy elementární návyky chování v krizových situacích jsou spíše námětem pro filmová zpracování nejrůznějších katastrofických scénářů, než aby byly cílevědomě pěstovány mezi občany. Vždyť sebemenší výpadek elektrického proudu, odstavení dodávek tepla nebo vody, krátkodobý nedostatek potravin či jejich náznaky vyvolávají až hysterické reakce.

Budoucnost NATO v rukou evropské odpovědnosti
Známé rčení o tom, „kde se obchoduje, tam se neválčí“, zůstává v platnosti. Evropa nepředstavuje pro USA nepřítele, ale hrozí jí, že se stane pouze periferní oblastí bez zvláštního významu. Nenajdou-li Evropané v sobě dostatek rozhodnosti, odvahy, trpělivosti a odpovědnosti, mohou se negativní předpovědi vyplnit velmi rychle. NATO je osvědčeným nástrojem společného zájmu, stále se těší prestiži a důvěře, které mohou být rychle ztraceny. Jedno je jisté, budoucnost NATO je v rukou evropských spojenců více než kdy dříve.

Jan Závěšický
Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity
Autor se zabývá evropskou integrací a bezpečnostní a obrannou politikou

natoaktual.cz
zpět na článek