Uplynulo 43 let a šestý prezident 5. francouzské republiky Nicolas Sarkozy oznamuje návrat Francie do vojenské organizace NATO. Stejně jako v roce 1966 to je iniciativa nejvyššího politického činitele, který rozhoduje o dalším směřování zahraniční a bezpečnostní politiky země galského kohouta. První otázka tedy zní, do jaké míry je přehodnoceno de Gaullovo rozhodnutí z roku 1966. Odpověď je docela jednoduchá: nejde o žádný nečekaný zvrat, jde o návaznost na předchozí vývoj.
Proces návratu začal již za Chiraca
Mnohé se od základu změnilo už po rychlém zániku studené války. Proto se již v 90. letech začala rozšiřovat a prohlubovat spolupráce mezi Francií a NATO. V závěru onoho desetiletí tehdejší prezident Jacques Chirac dokonce jako první přišel s myšlenkou na návrat do vojenských struktur NATO. Vše se ale zaseklo na tom, že Američané nepřistoupili na jeho požadavky, zejména pak nesouhlasili s tím, aby místo velitele v Neapoli zaujal evropský generál nebo admirál.
Ale francouzská spolupráce s NATO se i nadále rozšiřovala, a to především v rámci misí mimo území Aliance - v současné době je takto zapojeno více než čtyři tisíce francouzských vojáků. A tak se stále více rozevíraly ony pomyslné nůžky mezi sílícím podílem Francie na bezpečnostních rizicích NATO a velmi omezeným vlivem na její rozhodování a vojenskou strategii.
Proto také současný prezident Sarkozy zdůrazňuje, že podmínkou francouzského návratu do NATO je, aby v něm měla náležité místo a vliv. Podle posledních informací dostal Sarkozy od svých amerických partnerů příslib dvou velitelských postů pro francouzské generály. První z nich by měl být Norfolk (Allied Command Transformation), jehož velitel je ve vojenské alianční struktuře po SACEUR (tradičně obsazovaným americkým čtyřhvězdičkovým generálem) druhým nejvyšším strategickým velitelem, a druhým pak Lisabon, kde se nachází velitelství sil rychlého nasazení. To by znamenalo rozšíření prostoru pro uplatňování francouzských názorů a přístupů v rámci Aliance.
NATO získá silného hráče
A co získá NATO? Do jeho vojenské struktury se vrátí země, která je z hlediska vojensko - strategického spolu s Velkou Británií mezi nejvýznamnějšími evropskými členskými státy. Má vlastní odstrašovací jaderný potenciál, silné a zkušené pozemní vojsko, vojenské letectvo i námořnictvo, velmi těsnou vojenskou spolupráci se SRN, mnoho cenných poznatků ze zásahů na Balkáně, ale také v Africe a v Afghánistánu.
Na druhou stranu je třeba uznat, že Francie nikdy nebyla a ani v budoucnu nebude jednoduchým a bezproblémovým spojencem. Zejména v roce 2003 se ukázalo, že má výhrady k rozsáhlým vojenským operacím, které nemají mandát RB OSN, že je kritická k unilateralismu a k militarismu a že v tomto smyslu dokáže ovlivnit rozhodování i v jiných zemích - v daném případě to byla SRN, Belgie a Lucembursko. Tehdejší americký ministr obrany je označil za "bandu čtyř", přičemž nejsilnější výhrady měl právě na adresu Francie.
Ale na zároveň s tím je třeba vzít v úvahu, že dnes je ve Washingtonu jiná administrativa, že Francie patří k těm zemím, které nejsilněji zasáhla tzv. Obamomanie. Její nejvyšší představitelé mají zájem na zlepšení vztahů s USA a na dalším zdokonalení činnosti NATO. Následující měsíce a roky ukáží, do jaké míry se jim to podaří.
Jan Eichler
Autor je analytikem Ústavu mezinárodních vztahů
tisknout