natoaktual.cz

Geopolitické důsledky rozšíření NATO do prostoru Střední a Východní Evropy

26. ledna 2009  9:53
Postupné rozšiřování členské základny NATO na úkor bývalých členských států Varšavské smlouvy, a dokonce i o bývalé sovětské republiky v Pobaltí, je v Rusku vnímán zcela jinou optikou, než jakou používáme u nás.  

Z Kremlu zní „silný“ hlas, že rozšiřování NATO na východ je zbytečné, neboť v Evropě v éře po skončení studené války již Aliance nemá své místo, neboť Rusko není Sovětským svazem. Vedle tohoto hlasu je však slyšet i „slabý“ hlas, který vychází nicméně z řady „vlivných úst“, která proces rozšiřování považují za zjevné porušení mezinárodního práva – negace dohod z Helsink a Malty. Rozšíření NATO je interpretováno jako získávání nástupiště k agresi, která nejprve dopadla na Srbsko (1999), aby se následně cílem, stejně jako v případě Napoleona a Hitlera, stalo samo Rusko. Lze za této situace nějak Moskvu uklidnit?


Ruská území a sféry vlivu v Evropě
Historie nám dvě řešení nabízí: roku 1807 se na rozdělení Evropy na západ a východ dohodl Napoleon a car Alexandr, o sto třicet dva let později Hitler a Stalin. V obou případech se sáhlo po osvědčené metodě sfér vlivu, kdy účet za „klid“ Paříže/Berlína a Petrohradu/Moskvy zaplatili ti malí mezi nimi. NATO (respektive EU), nelze srovnávat s Napoleonem a už vůbec ne s Hitlerem; dnešní Rusko má hodně daleko k Rusku Alexandra I. a naštěstí je i zcela jiné, než byl Sovětský svaz za Stalina, to však neznamená, že by se zcela změnily i potřeby, které Západ a Moskva mají.

Obě strany deklarují, že jim jde v prvé řadě o stabilitu, jež je nezbytným předpokladem míru a nejlepší platformou pro spolupráci. Proč by jí – opět – nemohlo být dosaženo díky vymezení sfér vlivu? Nedá se předpokládat, že by Moskva v tento okamžik považovala za reálné, že by se její bezpečnostní perimetr mohl opět vysunout na linii Magdeburg – Praha, ale proč ne Bělorusko – levobřežní Ukrajina (a ještě přidat Krym a Podněstří)? Jakkoli cynicky tato slova znějí, pohled na mapu (viz níže) každému ukáže, že něco takového je možné a bylo by nerozumné nevzít tuto alternativu v potaz jen proto, že se nám nelíbí, nebo proto, že není demokratická.

Západ vs. Východ
Severoatlantická aliance představovala nejdůležitější článek bezpečnostní a vojensko-strategické dimenze politického spojenectví západních států euro-atlantického prostoru v jejich čtyři desítky let trvající konfrontaci se Sovětským svazem. Z geopolitického hlediska je třeba zdůraznit, že se jednalo o střet dvou klasických teoretických konceptů, kdy proti sobě na straně jedné stál reprezentant pružného námořního „thallasokratického“ přístupu – NATO a na straně druhé sovětský blok, reprezentovaný Varšavskou smlouvou, jež se opírala o tradiční „tellurokratickou“ představu o kontinentální „pevnosti“.

O podobě jejich teritoriálního záběru se rozhodlo poměrně brzy po ukončení II. světové války. Navzdory dobře znějícím politickým proklamacím, jejichž jednotícím motivem byla snaha po realizaci lepšího a spravedlivějšího světa, se záhy ukázalo, že vznešené ideje budou muset ustoupit reálpolitice, jejímž nejviditelnějším geopolitickým projevem jsou sféry vlivu, realizované v podobě blokového uspořádání Evropy.

Hlavním oficiálně deklarovaným cílem Západu se stalo udržet Sověty v tom prostoru, kterého se „legitimně“ zmocnili na základě nezadatelného práva vítězů II. světové války. Jediným regionem, který v období 1945 – 1989 sovětská vojska vyklidila, se roku 1955 stala sovětská okupační zóna Rakouska, které však ještě předtím bylo politicky zneutralizováno. Sověti se ve své sféře „opevnili“ a symbolickými mezníky dokládajícími jejich odhodlání usadit se ve střední Evropě „na věčné časy“ se stalo Maďarsko roku 1956 a Československo roku 1968. Zejména „Brežněvova doktrína“ z roku 1968 dala všem na Západě i Východě zřetelně najevo, kde všude se Moskva cítí být pánem.

Západ nezahálel
Svou zónu působnosti aktivně modeloval i Západ. Souhlas administrativy prezidenta Trumana s pokračováním amerického angažmá v Evropě byl vázán na důkaz ochoty západoevropských zemí aktivně participovat na obraně proti možnému agresorovi, jímž se nejpozději od podpisu tzv. Bruselského paktu roku 1948 pro všechny stal Sovětský svaz. Když v dubnu 1949 vzniklo NATO, definovalo svou zónu působnosti takovým způsobem, aby v případě hrozícího konfliktu mohlo aktivně zasahovat nejenom v prostoru západoevropského předmostí, ale zejména všude tam, kudy vedly vitální námořní a později též vzdušné koridory umožňující aktivní spolupráci obou atlantických pobřeží.     

Rekonstrukce Evropy
Když na podzim roku 1989 začal v Evropě vát „vítr změn“ nikdo netušil, že způsobí takový průvan, který v průběhu necelých pěti let totálně rozmetá čtyřicet let trpělivě budovanou konstrukci evropského domu. Ta sice měla řadu značných konstrukčních vad, ale poměrně solidní základy v podobě výsledků II. světové války, jež byly oficiálně „zkolaudovány“ roku 1975 v Helsinkách. Po zhroucení sovětské moci ve střední Evropě však došlo i ke kolapsu vlastního SSSR, k rozpadu Československa a naneštěstí i ke krvavému – a stále neukončenému – rozpadu posttitovské Jugoslávie. 

Zatímco se Západ cítil být vítězem Studené války a všechny státy střední a východní Evropy do jednoho vítaly pád SSSR a deklarovaly svou touhu „vstoupit do Evropy“, řešila Moskva, která ještě „včera“ z pozice vítěze z roku 1945 spolurozhodla o sjednocení Německa, zcela jiné problémy. 

Moskva: Rozšíření NATO je nelegitimní
Vedle nezbytnosti realizovat monumentálně komplikovaný politický i ekonomický přechod od reálného socialismu k pluralitní demokracii a tržní ekonomice (tak to alespoň bylo prezentováno v médiích), se ještě bylo třeba vypořádat s rozpadem impéria. Těžko se můžeme divit tomu, že když se ukázalo, že se první dva úkoly nedaří realizovat hladce a elegantně, ukázalo se na třetí problém, jenž se záhy stal důvodem, proč je třeba první dva úkoly hybernovat a mobilizovat národní síly k obraně vlasti. Všichni ruští političtí představitelé s nesmírnou nelibostí sledovali, jak se do „jejich“ prostoru roztahuje NATO a to zejména proto, že dle jejich interpretace se něco takového může legitimně stát pouze v případě vojenské porážky, ale nic takového neproběhlo. Na ukončení studené války se totiž SSSR a USA dohodly na summitu v prosinci 1989 na Maltě, kde Michail Gorbačov a George Bush st. odsouhlasili a podepsali dokument, jímž se „zvedla Železná opona“, ale kde nepadlo ani slovo o tom, že by do prostoru ležícím na východě mohlo vstoupit NATO.

V Moskvě všichni „přirozeně“ počítali s tím, že dojde-li ke stažení sovětských vojsk bude uprázdněný prostor maximálně neutralizován, ale i nadále měl plnit roli bezpečnostního nárazníku. Je proto jasné, že na postupné rozšiřování NATO o země bývalých členských států Varšavské smlouvy a dokonce i o bývalé sovětské republiky v Pobaltí, nahlíží Rusko zcela jinak než my.

Západ nicméně posledních dvacet let na Moskvu nemusel příliš často brát ohled, protože Rusko nebylo dosti silné. Po 11. září však bylo „hozeno přes palubu“ Čečensko a letos v létě se s výjimkou rétoriky nic moc neudělalo pro Gruzii. Jak Evropa, tak USA jsou schopny i ochotny uvažovat „realisticky“ a že je něčeho takového schopna Moskva, o tom není třeba diskutovat. Spouštěcím mechanismem takovéto „cynické“ dohody může být již současná energetická a ekonomická krize. Pragmaticky dodám, že je moc dobře, že se Česko již dokázalo dostat tam, kam chtělo, a budu doufat, že nám to tentokrát bude i něco platné.

Michael Romancov
Metropolitní univerzita Praha

natoaktual.cz
zpět na článek