Summitu bez pochyby dominovala dvě témata: podaří se získat Ukrajině a Gruzii Akční plán členství (MAP) a jaké překvapení na Alianci chystá odstupující ruský prezident Putin? Představitelé Gruzie a Ukrajiny do poslední chvíle doufali, že se dočkají udělení Akčního plánu, který je mnohými vnímán jako předstupeň k plnému členství v Alianci. Tbilisi a Kyjev našli silného spojence v americkém prezidentovi Bushovi.
Proti snahám Bushe, podporovaného zejména novými členskými státy NATO, vystupovaly pak především Německo a Francie, které argumentovaly proti zbytečnému popuzování Ruska. Gruzínská a ukrajinská delegace nemohly zakrýt své zklamání, když vyšlo najevo, že se Aliance rozhodla protentokrát akční plány členství nerozdat. Okamžitě se začalo spekulovat o fatálním neúspěchu celého summitu. O to větší pozornosti se však dostalo dalšímu prohlášení Aliance, že Ukrajina a Gruzie se dříve či později stanou plnoprávnými členy NATO. Pesimismu vystřídal optimismus. Prezidenti Saakašvili a Juščenko pak svorně tvrdili, že dostali více, než si mohli přát.
Zpráva o neudělení akčního plánu musela do určité míry potěšit dalšího návštěvníka summitu, ruského prezidenta Putina. V kuloárech se spekulovalo, že Putin zopakuje svůj ostrý projev z března minulého roku přednesený na mnichovské bezpečnostní konferenci. Odstupující prezident však vystupoval spíše smířlivě a mluvil především o potřebě partnerství mezi Ruskem a NATO.
Přesto samozřejmě Putin odmítl další rozšiřování Aliance na východ a rozmísťování amerického protiraketového systému v Evropě. Za zavřenými dveřmi byl ale údajně mnohem ostřejší, když pohrozil podporou separatistům na východě Ukrajiny v případě jejího vstupu do NATO. Nicméně pro Putina samotného bylo zřejmě důležité udržet si image významné osobnosti mezinárodního dění. A představitelé Aliance chtěli svému ruskému protějšku dopřát důstojný odchod. Navíc Moskva upírala své naděje především k bilaterálnímu setkání Bushe a Putina v ruském letovisku Soči po skončení summitu a zbytečné třenice v Bukurešti by tak mohly jen uškodit.
Jednání v Bukurešti měla bezpochyby několik hmatatelných výsledků. NATO se opět přihlásilo k dalšímu rozšiřování o balkánské státy. Novými členy se tak stanou Albánie a Chorvatsko. Tuto zprávu však zastínila poněkud bizardní epizoda, kdy řecko-makedonský spor vyústil v zablokování přijetí Skopje. Řecko požaduje změnu názvu Makedonie a ani v Bukurešti se řečtí diplomaté nenechali přesvědčit. Případné členství Makedonie v NATO se tak odsouvá na neurčito.
Na summitu se také hojně diskutovalo o roli Aliance v Afghánistánu. V tomto ohledu bylo významné prohlášení francouzského prezidenta Sarkozyho, který přislíbil vyslání dalších vojáků do válkou zkoušené země. Poněkud přehlíženou se stala návštěva prezidentů Uzbekistánu a Turkmenistánu na summitu. Obě země jsou pro NATO významné svou geostrategickou polohou právě v souvislosti s operacemi v Afghánistánu. Vadou na kráse je ovšem nedemokratický charakter obou režimů, které jsou považovány za jedny z nejautoritativnějších na světě. Aliance nicméně potřebuje obě země k otevření nové pozemní zásobovací cesty pro své síly v Afghánistánu, která povede i přes Rusko. Kritika porušování lidských práv ve Střední Asii tak opět ustoupila pragmatickému kalkulu plánovačů v Bruselu.
Co vlastně bukurešťský summit znamená pro budoucí směřování Aliance? Na první pohled se může zdát, že se jednalo o skoro přelomový summit. Ukrajina a Gruzie se můžou těšit z příslibu členství. Ale zas ne tolik, aby to nerozhořčilo Rusko. Přes některé dílčí úspěchy tak Bukurešťské setkání bylo spíše summitem velkých gest. Tento summit byl do jisté míry poznamenán snahou, aby se každý účastník minimálně naoko mohl chlubit alespoň částečným úspěchem a nikdo nezůstal příliš zklamán.
Jakub Kulhánek
Asociace pro mezinárodní otázky
tisknout