Srbská radikální strana je známá svým extrémním nacionalismem, prosazováním myšlenky tzv. Velkého Srbska a negativním vztahem k mezinárodnímu společenství, které obviňuje z konspirační zaujatosti vůči Srbům.
V letech 1998-2000 byla SRS partnerskou stranou vládnoucí Socialistické strany Srbska (SPS) Slobodana Miloševiće. Po pádu jeho režimu 5. října 2000 odešli radikálové spolu se socialisty do opozice a vlády se ujaly demokratické síly. Předseda SRS Vojislav Šešelj se zanedlouho ocitl před Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii.
Pouhých šest let poté však nejnovější průzkumy popularity politických stran ukazují, že by právě radikálové mohli po příštích volbách znovu usednout k moci.
Pro Srbsko žádné výjimky
Volby se blíží (měly by se konat na podzim příští rok, pokud však nebudou vypsány předčasně) a všechny politické strany v Srbsku se snaží nasbírat co nejvíc pozitivních bodů. Proto je v poslední době stále častěji slyšet stížnosti srbských politiků, že za všechny jejich problémy vlastně může Západ. Obviňují Evropskou unii, že politika neustálého podmiňování přístupu této země k asociační dohodě má negativní následky. EU totiž nedávno zastavila jednání o dohodě se Srbskem kvůli tomu, že nevydalo generála Mladiće.
Tyto „vzkazy“ srbských politiků určitým způsobem odrážejí názor značné části obyvatelstva, které začíná být zklamáno způsobem, jímž EU se Srbskem jedná. Tímto přístupem však Srbsko jen dále ztrácí krok za ostatními „evropskými uchazeči“.
Stejně jako podmínkou pro začátek jednání o asociační dohodě s Chorvatskem bylo vydání „jejich“ válečného zločince – generála Ante Gotoviny – tribunálu v Haagu, tak ani Srbsko nemůže očekávat, že Brusel pro něj udělá výjimku v případu generála Mladiće. Pokud chce do Unie, musí tak jako ostatní aspiranti na členství vyhovět ve všech podmínkách.
Koštunica v Sanaderových stopách
Právě příklad Gotoviny však inspiroval srbského premiéra Vojislava Koštunicu, aby podnikl rozhodný „programový krok“ v řešení „haagského uzlu“ – inicioval vyhotovení Akčního plánu, který by měl vést ke splnění povinností Srbska vůči haagskému tribunálu.
S tímto plánem, jehož detaily dosud veřejnosti nejsou známy, odjel premiér 17. července 2006 do Bruselu, aby ho zde prezentoval, obhajoval a obhájil – Brusel ho nakonec ohodnotil pozitivně. Pokusil se tak tudíž „vydobýt“ začátek jednání o Asociační dohodě stejným způsobem, jako to kdysi udělal chorvatský premiér Ivo Sanader.
Sanader tehdy nezklamal vrchní haagskou žalobkyni Carlu del Ponte a nezneužil důvěry mezinárodního společenství: generál Gotovina se brzy po tomto slibu – s vydatnou pomoci chorvatské vlády – ocitl v Haagu.
Chorvatský premiér tímto svým příkladem – i když možná nechtěně – pomohl svému srbskému protějšku, aby se vydal stejnou cestou a použil stejnou taktiku. Uvidíme, zda bude stejný i její výsledek.
Podle některých analytiků však srovnávání Srbska s Chorvatskem, které stejnou metodou dopadlo Gotovinu, není adekvátní. Situace v Chorvatsku byla podle nich v daném okamžiku mnohem lepší, respektive spolupráce Záhřebu se zahraničními tajnými službami.
Srbský expert na tuto oblast Vladan Vlajković je toho názoru, že současná srbská vláda nebude schopná splnit to, co si v Akčním plánu klade na bedra. V Srbsku totiž podle jeho slov nebyla provedena reforma tajných služeb a Mladiće nebude možné dopadnout až do vypršení jejich mandátu.
V každém případě se však jedná od další šanci, kterou Srbsko dostalo od EU. Pokud ji nevyužije, může být pozice současné vlády v příštích volbách ohrožená i kvůli tomu, že jeden z jejích koaličních partnerů z demokratického bloku – strana G17 plus – slíbila „vypovědět“ podporu, pokud jednání s Bruselem nebudou do září obnovena.
„Zastrašování EU“
Poté, co ztratili většinu trumfů v jednáních s mezinárodním společenstvím, se srbští představitelé snaží vsadit na poslední kartu – zastrašování Západu. Vyhrožují, že pokud Západ „umožní“ nezávislost Kosova, otevře to cestu k nástupu radikálních nacionalistických sil, což by pak podle nich mělo za následek ohrožení regionální stability.
Podle slov Johanese Linna z washingtonského Brooking Institutu by si Srbové měli konečně ujasnit, co získali a co ztratili. Z krátkodobého hlediska se jim současná pozice Západu může jevit jako politika „cukru a biče“. Z hlediska dlouhodobého však podle něj mohou mít z provedení potřebných reforem jen užitek, tak jako v případě ostatních členů Unie. Za těchto okolností se bude muset každý, kdo je u moci v Srbsku – včetně „obávané“ Srbské radikální strany – chovat racionálně. Pokud se však v zemi zpochybňuje i její dlouhodobá evropská perspektiva, ocitne se podle Linnova názoru ve velkých problémech.
Bělehradský analytik Vladimir Vuletić pokus Srbska zastrašit Západ Srbskou radikální stranou v rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa komentoval takto:
„Jsou-li ve hře dva hráči s velmi rozdílnými silami, což jsou v tomto případě Srbsko a EU, prostor pro zastrašování ze strany ,malých‘ je velmi malý. Ať se v Srbsku stanou jakékoli politické změny, ať se moci chopí třeba i radikálové nebo někdo ještě extremnější, manévrovací prostor pro ty u moci je velmi omezený a nic důležitého by se nezměnilo. Z dlouhodobého hlediska by si tudíž Západ nemusel dělat starosti z možného nástupu Srbské radikální strany. Z hlediska krátkodobého by však spolupráce s opcí, kterou momentálně zastupuje SRS, byla mnohem obtížnější než s existujícími demokratickými silami v Srbsku.“
Kdokoli – hlavně ať spolupracuje
Ať už v příštích volbách v Srbsku zvítězí kdokoli, EU přijme každou demokraticky zvolenou vládu. Postoj Bruselu bude záviset na její konkrétní politice. Západ se už ze svých „balkánských zkušeností“ poučil, že když jsou tamní politici v opozici, říkají jedno, a když se ujmou vlády, zase druhé. Což ostatně není vzácné ani v zemích EU.
Je však zřejmé, že každá vládnoucí strana, která nepřijme kompromisní řešení pro Kosovo a která bude přistupovat populisticky i k dalším problémům, bude mít s mezinárodním společenstvím komplikovaný vztah. Pokud by SRS jakožto strana u moci pokračovala ve své rétorice o Velkém Srbsku, zcela jistě by se ocitla v politickém a diplomatickém konfliktu se Západem. Pokud by však tyto „požadavky“ nechali stranou a zaměřili se na běžné záležitostí spjaté s řízením státu, mezinárodní společenství by jim pravděpodobně „nezavřelo dveře“.
Brusel si počká na výsledek voleb, a pokud zvítězí radikálové, bude EU definovat svoji politiku vůči Srbsku na základě programu a kroků nové srbské vlády. USA ani EU nemají důvod se od jakékoli demokraticky zvolené strany distancovat, pokud bude pokračovat v reformní politice a politice mezinárodní spolupráce a integrace.
Na druhé straně jsou však extremní nacionalistická stanoviska jedinou věcí, jíž se tato strana liší od ostatních. Pokud se těchto postojů zřeknou, přestanou být tím, čím jsou – srbskými radikáli.
Tatjana Jakšičová
autorka je doktorandkou
na katedře mezinárodních vztahů
Institutu politologických studií
FSV UK v Praze
tisknout