Část Izraelců ho milovala, část ho nenáviděla. Mezi Palestinci a Araby byste však člověka, který ho měl v oblibě, hledali jako jehlu v kupce sena. Obdiv si získal hlavně v táboře těch Izraelců, kteří odmítali jakýkoliv kompromis a ústupky Arabům. A Šaron byl skutečně po většinu života velice tvrdý voják i politik. Tuto vlastnost ale prakticky nikdy neskrýval za masku mírových hesel, což s oblibou činili někteří jiní izraelští politici. Proto byl také pro mnohé tak čitelný, a proto ho jiní – možná někdy trochu pokrytecky – nenáviděli.
Evakuace osad v pásmu Gaza
Na sklonku životní dráhy však byla jeho popularita mezi Izraelci zdaleka nejvyšší. Bylo zajímavým paradoxem, že v roce 2005 dokázal uskutečnit evakuaci osad v Gaze. O tomto kroku se v průběhu mírového procesu 90. letech jen uvažovalo a Šaron byl tehdy bytostně proti. Lze jen stěží přesně odhadnout, co se odehrávalo v hlavě tohoto vojenského a politického veterána po jeho pětasedmdesátém roce věku. S jistotou takřka stoprocentní lze říci, že to nebylo probuzení lásky k Arabům. Evakuaci Gazy tak neučinil s ohledem na Palestince, jako si spíš uvědomoval dlouhodobou neudržitelnost osad ze strany židovského státu a jejich nepopularitu mezi většinou Izraelců. Pragmatického kroku však dokázal geniálně využít k tomu, aby si na stará kolena získal image „mírotvorce“.
Pokud chceme Šaronovu politickou dráhu hodnotit, nelze se na něj dívat jen optikou několika posledních let, ale je třeba ho brát v kontextu celé jeho kariéry. Byl to člověk nepochybně statečný, o čemž svědčí třeba i známé fotografie, kde ho po bitvě můžeme vidět rozesmátého se zakrváceným obvazem na hlavě. Jeho tvrdost ve válce i později v politice však nezřídka překročila meze únosnosti. Stal se průkopníkem kontroverzní výstavby židovských osad (přičemž šel sám osobním příkladem) a později i politikem nařčeným z válečných zločinů v Libanonu. Po masakru v uprchlických táborech Sabra a Šatíla ho v roce 1982 izraelská vyšetřovací komise shledala nepřímo zodpovědným za toto krveprolití. Až do roku 2000 byl pak Šaron řazen do tábora radikálních nacionalistů, kteří zastávali více než rezervované postoje k mírovému procesu 90. let.
Výrazná postava izraelské politiky
Odchází nepochybně jedna z nejvýraznějších postav izraelské politiky, muž s aureolou slavného válečníka a zároveň velmi kontroverzní člověk. Paradoxně byl – podobně jako jeho celoživotní sok Jásir Arafat – tak silnou osobností domácího politického dění, že měl schopnost prodat veřejnosti kroky, na kterých by jiní, slabší politici (i když třeba s lepší vůlí) uvízli, díky nástrahám izraelské či palestinské politické scény. Šaronův odchod tak může v tomto směru ledasco zkomplikovat, zdaleka to ale nemusí být jen tragédie pro Izrael. Konec jeho kariéry může naopak otevřít nové možnosti a přivést k moci politiky, kteří nejsou tolik zatížení celoživotní arabsko-izraelskou bitvou.
Marek Čejka
Autor je právník a politolog.
Před nedávnem mu vyšla kniha „Izrael a Palestina“
Více autorovy stránky o Blízkém východu:
http://chunky.webpark.cz/israel.html
tisknout