Francouzští politici se po každém atentátu báli vyslovit skutečnou diagnózu těchto útoků a raději se pustili do lyrických projevů. Mírně zesílili intenzitu bombardování vzdálené organizace Islámský stát (Operace Chammal – vyslání 14-ti bojových letounů nad Sýrii a Irák) a nasadili 10 000 vojáků do francouzských ulic – spíše jako uklidňující lék pro obyvatelstvo než pro skutečnou efektivitu. Vojáci totiž nemají žádné legální pravomoci, nesmějí nikoho kontrolovat ani zatýkat. Jsou v ulicích, aby podpořili policisty a četníky a aby dali občanům větší pocit bezpečí díky svým dobře viditelným zbraním. A největším opatřením politiků bylo pravidelné prodlužování nouzového stavu - v českém prostředí je spíše znám pod termínem výjimečný stav.

V těchto podmínkách pak není divu, že u občanů roste pocit nebezpečí: podle výzkumu specializované firmy Odoxa z 30. května 2016 se 69 % respondentů bojí více než loni. Tzv. „résilience“ (odolnost) populace, která byla jednou z priorit Bílých knih obrany a bezpečnosti z let 2008 a 2013, je značně narušená.

Podle psychologů potřebuje veřejnost 5 až 6 měsíců na to, aby znovu fungovala stejně jako před atentátem. Vzhledem k tomu, že se atentáty odehrávají více méně každý třetí až čtvrtý měsíc, stres populace stále roste. Začíná být zřejmé, že francouzská společnost nemá dostatek času se vzpamatovat a že její odolnost se snižuje stejně jako třeba u kovu, který pod opakujícím se tlakem dosáhne meze své pevnosti.

Ve společnosti se tato mez projeví poklesem důvěry ve schopnosti politiků zajistit bezpečnost, což je základ sociální dohody: občané ponechávají státu „legitimní monopol fyzického násilí“ (Max Weber), pokud tento zajišťuje jejich bezpečnost. Pokud toho stát schopen není, společnost může upadnout v pokušení vzít svůj osud do svých rukou. Tak vznikají milice a ozbrojené skupiny, jejichž působení může přerůst v občanskou válku. Patrick Calvar, generální ředitel vnitřní bezpečnosti (DGSI - francouzská BIS), před parlamentní vyšetřovací komisí atentátů v červnu prohlásil, že „Francie byla na okraji občanské války“. DGSI zatím sleduje jen skupiny z krajní pravice, ale doufejme, že pocit nutnosti sebeobrany právě neroste u většiny populace.

Jenže jak lze řešit problém, pokud se bojíme pojmenovat jeho diagnózu? Má pacient trpící rakovinou šanci se uzdravit, pokud odmítá uznat vážnost a povahu své nemoci?

• Pokud prozkoumáme atentáty z posledních dvou let, je možné identifikovat konstanty, a řekněme si otevřeně, že některé z nich nejsou politicky korektní:
  všechny útoky byly spáchány pachateli muslimského původu žijícími ve Francii nebo v Belgii;
• francouzská vězení často sehrála roli „islamistické univerzity“ pro drobné delikventy, kteří se zradikalizovali v kontaktu se samozvanými imámy;
• francouzský vzdělávací systém nebyl schopen integrovat děti muslimského přistěhovaleckého původu, na rozdíl od bývalých vln migrantů (Italové a Židé v 19. století a na začátku 20. století; Arméni, Italové, Poláci, Španělé během meziválečného období). Druhá a třetí generace muslimských přistěhovalců má větší potíže zakončit své vzdělání jakoukoli zkouškou (výuční list, maturita, diplom) a najít si práci. V reakci na to pak často neuznávají západní hodnoty, pohrdají naší společností (opakované protispolečenské činy, delikvence, útoky na státní symboly (policie, četnictvo, hasiči, sanitky...));

Konstantní rytmus atentátů a evoluce operačních způsobů dokazují, že opatření francouzského státu buď nejsou dostatečná, nebo mají potíže předvídat nové postupy atentátníků.

Jak jsme se dostali do takové situace?

Základem současné situace je neúspěch ministerstva školství a rodičů ve snaze dát těmto mladým potřebné vzdělání. Vysoké procento dětí z rodin migrantů nezvládá školní docházku a mají potom větší problémy najít zaměstnání. Proto se rychle obracejí ke kriminálním kruhům, ve vězení jsou naverbováni islamisty anebo si postupně najdou přes internet všechny potřebné informace, aby se z nich stali dokonalí fanatici.

Zrušení povinné vojenské služby, která měla dříve i určitou roli integrace menšin, zachovalo propast ke zbytku společnosti. Ekonomická krize tento efekt jen zesílila. Tito drobní delikventi, kteří často nekomunikují s vlastními rodiči, nacházejí řešení své nespojenosti v radikálním kázání islamistů a novou sebeúctu v očích svých souvěrců. Už nejsou nuly v úzkých, ale bojovníci muslimské víry, je jim přislíben ráj. Nezáleží na tom, že vůbec nečetli Korán, že téměř nemluví arabsky či zda dosud pili alkohol a jedli vepřové maso. Radikální imámové mají vhodnou odpověď na každou otázku. Stačí zabíjet nevěřící a vykoupení je na dosah. Islamističtí učni nakonec mají pocit, že náleží k něčemu většímu a jejich touha po ideálu dokonalosti je uspokojena.

S ohledem na současnou situaci jsou politici stále v pozici reakce a nejsou schopni znovu převzít kontrolu nad osudem státu. Raději se přou ve hloupých debatách ohledně možnosti zbavit francouzského občanství ty teroristy, kteří mají dvojí občanství, než aby přišli s efektivními, i když možná kontroverzními opatřeními. Vrcholem jejich vynalézavosti je prodlužovat měsíc co měsíc nouzový stav. Po atentátu v Nice to bylo čtvrté prodloužení, tentokrát dokonce na šest měsíců místo obvyklých tří.

Občané to cítí a obliba nejvyšších politiků neustále klesá: premiér Valls je na 20 % a prezident Francois Hollande dokonce na 12 % oblíbenosti, což je nejnižší příčka všech prezidentů páté Republiky včetně neoblíbeného Nicolase Sarkozyho. To znamená, že všichni současní politici nesou zodpovědnost za situaci a je pravděpodobné, že téma bezpečnosti bude rozhodujícím kritériem prezidentských a parlamentních voleb v roce 2017. Pokud nebude zvoleno žádné výrazné opatření v blízké budoucnosti, není vyloučeno, že Francouzi se otočí zády k tradičním stranám a zvolí krajní pravici nebo levici.

To by byla katastrofa, protože kromě protiimigrační rétoriky nemají tyto extremistické strany žádný životaschopný projekt pro společnost a jejich retrográdní orientace by poslaly Francii zpět do ekonomického středověku.

Návrhy opatření pro odvážné politiky

Možná však existují řešení, která by mohla pomoci Francii, aby vysedla z tohoto nebezpečného kolotoče.

Vytvořit francouzský islám kompatibilní se západními hodnotami
Francie je od roku 1905 světskou zemí díky zákonu o oddělení církve a státu. Tento zákon byl několikrát novelizován, zejména v roce 2003, kdy byl přidán zákaz nosit veškeré náboženské symboly ve škole. Tento zákon má však bohužel také jeden nepříjemný následek: zakazuje kontrolu státu nad náboženstvím.

Dnes je například legální, aby byla mešita financována cizí zemí, jenže je docela nebezpečné, když určitá země rozšiřuje retrográdní ideje (takfirismus - svévolně interpretovaná ortodoxní čistota víry, salafismus - úplný návrat k životnímu stylu původního tradičního islámu, wahhábismus - sunnitská fundamentální forma islámu...). Tyto země mohou též poslat imámy do těch „sponzorovaných“ mešit a může to trvat měsíce nebo roky, než se policie dozví obsah kázání některých imámů. Takové poměry jsou dnes neudržitelné.

Rozumným krokem by bylo založení francouzských muslimských teologických institutů s pomocí umírněných uznávaných muslimských teologů jako např. šejk Ahmed Al Tayeb - hlavní imám mešity Al Azhar, která je nejrespektovanější institucí v sunnitském islámu. Protože problémem tohoto nejrozšířenějšího islámu není to, že je náboženstvím agresivním (hodně veršů Bible je také dost krvavých: Ezechiel 9-5-7: „Procházejte městem za ním a bijte bez lítosti a bez soucitu starce, mladíka, pannu, děti i ženy zabíjejte, šiřte zkázu“), ale to, že nemá duchovní. Imám není duchovní, je to jen člen muslimské komunity, který vede modlitbu. Kdokoliv se může prohlásit za imáma, i se svým zvrhlým pochopením Koránu.

Dále, aby stát měl jistotu, že učení a kázání ve francouzských mešitách jsou v souladu se západními hodnotami, mohl by vynucovat užívání francouzštiny a rezervovat místa imámů a muslimských kaplanů pro absolventy těchto nových národních institutů. Tito lidé by byli lépe vyškoleni na teologické úrovni, mohli by snadněji konkurovat islamistickým projevům a by byli lépe integrováni ve společnosti, kde žijí.

Izolovat islamisty ve specializovaných věznicích
Je naprosto nezbytné, aby islamisté byli separováni od obyčejných trestanců, abychom omezili radikální kontaminaci. Založení speciálních oddělení pro muslimské radikály v rámci vězení je nedostatečným krokem, který s sebou nese ještě velké riziko: v jiných zemích se taková oddělení stala „elitním klubem“ a trestanci soutěžili, aby se tam dostali. Přidávat nový tlak do přeplněných francouzských věznic není nutné.

Dnes existuje jen jedno takové oddělení pro 22 islamistických trestanců ve věznici Fresnes. Na další čtyři se čeká, každé pro 20-25 lidí. Když porovnáme tato čísla s počtem muslimských vězňů (30 000) nebo s počtem radikálů na svobodě (asi 30 000 věřících islámského radikalismu včetně 20 000 lidí sledovaných kontrarozvědkou, tzv. záznamy „S“), je zřejmé, že toto opatření je zcela nedostatečné.

Jedním z řešení by mohla být naprostá izolace teroristů ve speciálních věznicích v rámci samostatných cel, bez komunikace, a to jak mezi nimi, tak s vnějším světem. Jediné kontakty těchto lidí by byly, kromě vybraných dozorců, s muslimskými kaplany a psychology vyškolenými v procesech deradikalizace.

Vyhostit problémové cizince
Jestliže debaty o zbavení občanství radikálů nepřinesly žádné skutečné řešení, vyhoštění cizích islamistů by muselo být základním pravidlem. Nesmíme si plést svobodu projevu a idejí s veřejným ospravedlňováním zločinů nebo s voláním po zničení západní civilizace.

Pokud tito lidé překročili hranici slušnosti, museli by být vyhoštěni ihned po vynesení rozsudku soudcem, případně po pobytu ve vězení. A pokud by se odváželi vrátit do Francie, tento návrat by musel být považován za trestný čin. Nesmíme si už dále hřát hada na prsou.

Investovat znovu do sektorů obrany, bezpečnosti a spravedlnosti
Už 25 let dostávají resorty bezpečnosti a obrany čím dále tím méně peněz, nejhorší to bylo za mandátů prezidentů Sarkozyho a Hollanda. Od roku 2008 do roku 2015 ministerstvo obrany „přišlo“ o 6 miliard euro ve svém rozpočtu a asi o 50 000 vojáků. Během stejného období na ministerstvu vnitra zůstal stejný rozpočet, ale byl snížen stav asi o 10 000 četníků a policistů. Situace se zlepšuje po atentátech 13. listopadu 2015. Politici uznali, že další škrty by vedly ke katastrofě, tyto rezorty jsou ale stejně po letech podfinancovávání v havarijním stavu, co se týká personálu, vyzbrojování i výcviku.

Pokud se podíváte na kabinu kamionu použitého jako smrtící beranidlo v Nice, byla prostřílena desítkami impaktů. Srovnejme to s třiceti náboji vystřelenými každý měsíc policisty ze zásahových jednotek anebo s devadesáti náboji vystřelenými každý rok řadovými policisty z komisariátů (jsou to čísla policistů, kteří byli vyslýcháni parlamentní vyšetřovací komisí po atentátech 13. listopadu 2015) a uvědomíme si, jaká opatření jsou nutná, aby se zlepšila bezpečnostní situace ve Francii. ̈

Udělat ze školy znovu fúzní kotel národa
Integrace migrantů je podmíněna získáním společných prvků přijímající země (jazyk, hodnoty, zvyky...), které jsou obvykle vyučovány ve škole. Bohužel roztříštěnost programů a „systematické ničení struktury školství z iniciativy několika vlád poškozuje odolnost národa“ (prof. Geneviève Zehringerová, předsedkyně Société des agrégés de l’université).

Škola musí opět nejen vzdělávat, ale i vychovávat. Je potřeba znovu se soustředit na učení základních dovedností (čtení, psaní, počítání), bojovat proti absencím žáků, zvládat násilí a neklid této mládeže.

Bylo zahájeno několik iniciativ. Jedna z nich, Nadace „Espérance Banlieue“ („Naděje Předměstí“) je řízená jedním z mých bývalých velitelů, generálporučíkem (v. v.) Vincentem Lafontainem, a mně připadá velmi zajímavá. Školy vedené touto nadací stojí všechny na předměstích, kde je obvykle největší počet migrantů, a mají dva prioritní cíle:

• zabránit studijním neúspěchům a bojovat proti nim v citlivých zónách
• předávat mladým z panelových ghett to nejlepší z francouzské kultury, aby mohli rozvíjet vlastní schopnosti a učit se milovat svou novou zemi.

Díky těmto podnětům, zejména pokud je stát podpoří a rozšíří, budeme moci omezovat předčasné opouštění škol, zvyšovat úroveň vzdělání a dát této mládeži možnost „nového začátku“.

Tato práce je obrovská, bude určitě i neoblíbená, ale je to cena, kterou musíme zaplatit, aby komunity koexistovaly na francouzském území v míru. Francie má dnes asi 66 milionů obyvatel. Je nezákonné vést statistiky o náboženství občanů a jediná čísla o muslimské menšině, která máme, jsou odhady. Ale je možno říct, že v současné době ve Francii žije asi 5 milionů muslimů, kteří mají 2052 mešit a náboženských míst na metropolitním území Francie (čísla ministerstva vnitra). Proto je tato výzva nesmírná.

Sto třicet čtyři let po známém projevu Ernesta Renana na téma „Co je Národ“, je třeba vzpomenout na jeho slova:

Francie není jediná země v Evropě, která bojuje s terorismem. Atentáty v Londýně, v Madridu, v Bruselu nebo v Německu ukazují, že problematika je podobná. Evropská unie by měla v tomto boji hrát významnou roli. Mohl by to být začátek projektu nové EU. Ale nechám tento podnět pro potenciální další článek.

Bruno Bucherie
autor je bývalým vojenským přidělencem Francie v Praze