Začalo období plné stresu, nekonečných odborných jednání na různých úrovních, zasedání krizových štábů státu a hlavně maximální zintenzivnění zpravodajské práce. Cítil jsem svůj podíl na zabezpečení obrany státu.

Ještě v noci na 12. září jsme okamžitě kontaktovali všechny existující zpravodajské zdroje. Výsledkem bylo, že jsem mohl prezidentu Havlovi v jeho pracovně odpovědně říci, že zemi momentálně nehrozí žádný útok. Vzhledem k velké důvěře a úctě, kterou jsem k němu choval a stále chovám, jsem mu i ukázal zdroje možného ohrožení, nejen na našem území, a sdělil, proč jsem si jist, že nám nic nehrozí.

Světová a česká media přinášela stále stejný obraz zkázy, kterou způsobilo komando devatenácti sebevrahů, převážně Saudů, Mohameda Atty. Kromě již zmíněného pocitu spoluodpovědnosti za obranu země, jsem dobře vnímal, že půjde i o to, abych obraz služby ve vnímání politiků zlepšil, a tak dokázal její právo na existenci. Následující den jsem si sedl s kolegou a kladli jsme si otázky. Proč právě ranní lety? A proč lety na západní pobřeží? Do jaké míry americký způsob řízení letového provozu byl brán v potaz při plánování akce? Jaký je způsob fungování protivzdušné obrany USA? Proč tyto a další otázky?

V naprostém nedostatku jiných, než medii sdělovaných informací, jsme chtěli aspoň trochu poodhalit pozadí útoku. Rozšířil jsem okruh "zákazníků" našich informací s cílem přinést jim maximum poznatků k rozhodovacímu procesu. Motivoval jsem a mnohdy i silně tlačil svoje spolupracovníky k maximálnímu výkonu. Sám jsem byl v hodinové pracovní pohotovosti až do svého odchodu z armády.

Neodvažoval jsem se predikovat, jak dlouho a do jaké míry náš život ovlivní islámští radikálové, kteří západní demokracie bytostně nenávidí a snaží se je zničit za pomoci výdobytků moderní techniky právě toho světa, který chtějí ovládnout. Jestli se Bin Ládinovi něco skutečně podařilo, tak prostřednictvím medii šířit strach a zvrácenou ideologii džihádu zneužívajíce koránu. Media byla vždy u toho, což je logické a odpovídá jejich poslání, když došlo ke krveprolití v důsledku úspěšného útoku. V průběhu dalších let se ukazovalo, že tento fenomén naštěstí nemá potenciál ke třetí světové válce, a nelze ho, v dopadech na vývoj světa, srovnávat s nacistickou ideologií či stalinistickou verzí komunismu.

Smetením výcvikových táborů al-Káidy a rozprášením Talibánu začala takzvaná válka proti terorismu. Sám jsem tento pojem také hojně používal, i když s postupem času jsem si uvědomoval jeho nelogičnost. Pokud přijmeme definici, že terorismus je forma projevu násilí s různými určitými cíli, pak nelze vést válku proti formě, ale pouze proti těm, kteří ji používají. Je pro mne stále nepochopitelné, že se Američané s tímto stavem spokojili a nechali Afghánistán na pospas osudu. Obě skupiny se tehdy přemístily převážně na Islámábádem nekontrolovaná území Pákistánu, odkud al- Káida režírovala svůj sunnitský džihád a Talibán destabilizaci Afghánistánu.

Na základě poznatků z vlastní praxe, naší zahraničně-politické orientace, úzkým vztahům s Izraelem a nepříliš kvalitnímu a vybavenému bezpečnostně zpravodajskému systému (v letech 2002-2004 docházelo k nepochopitelným a nezodpovědným masivním čistkám ve vojenské zpravodajské službě) jsem se obával, že naše země může přitáhnout pozornost islámských radikálů. Naštěstí se tak zatím nestalo.

Přiznám se, že jsem byl stoupencem války v Iráku, i když z jiných důvodů, než americká administrativa veřejně uváděla. O tom svědčí moje pravidelné komentáře, které jsem poskytoval českému vysílání BBC v průběhu bojových operací. Saddám a Bin Ládin ale nemohli být, již z podstaty svých cílů, spojenci. Spojovalo je jen to, že byli oba Sunnity. Atta se ale v Praze s iráckým diplomatem nesešel. Irák však ale určitě měl zbraně hromadného ničení, jednoznačně a doložitelně je totiž použil proti Kurdům v Halabdže v roce 1988. Do doby zahájení tažení se jich ale zřejmě zbavil.

Dnes, tedy po válce, víme, že informace o zbraních hromadného ničení, které CIA poskytovala německá tajná služba BND, pocházely od málo důvěryhodného Iráčana, nesoucí přezdívku Curveball. Do jaké míry se naplňovalo v práci CIA ono známé pořekadlo, "přání otcem myšlenky", výmluvně vypovídá kniha Boba Drogina nesoucí stejný název – Curveball. Sektářské násilí, které vypuklo v rámci nepodařené obnovy Iráku, zemi více destabilizovalo. Řádění Zarkávího nebylo v táboře Bin Ládina přijímáno příliš s nadšením. Příliš mnoho mrtvých muslimů škodilo pověsti Ládina v muslimském světě.

Z arabského světa importované útoky islámských radikálů na příměstské dráhy v Madridu v roce 2004, za použití 13 časovaných náloží, které si vyžádaly téměř 200 lidských životů, měly přímý vliv na výsledek parlamentních voleb v zemi. V důsledku teroru došlo ke stažení španělských jednotek z Iráku.

Londýn 7. 7. 2005 – útok v londýnském metru a vyhození autobusu do povětří na náměstí Tavistock, byl prvním teroristickým útokem na západě, který spáchali občané vlastní země (muslimského vyznání). Následující vývoj ukazoval a ukazuje, že další akty teroru v duchu zvrácené ideologie fundamentalistů, staví na zradikalizovaných skupinách v rámci islámských menšin, které žijí v západních zemích.

Tvrdé jádro al-Káidy je stálé více eliminováno především útoky bezpilotních prostředků americké CIA za pomoci Pákistánu. Toto tažení vyvrcholilo 2. května tohoto roku likvidací Bin Ládina. Z hlediska symboliky islámský teror hodně utrpěl. Tato akce, nekonzultovaná s pákistánskou vládou, však skrývá potenciál ke snížení účinnosti při pokračování likvidace talibánců na území Pákistánu. Národní hrdost sto šedesáti milionového národa byla zasažena. Bez pákistánské armády a politické podpory z Islámábádu nelze eliminovat hrozbu Talibánu, který je soustředěn na území Severního Wazírístánu. Žádný pákistánský politik ani generál nemůže veřejně připustit, že vede válku proti vlastnímu lidu v zájmu USA. Válku, ve které padlo více jak 3500 pákistánských vojáků a přišlo o život 35000 civilistů.

Nebyla to ideologie ani bomby džihadistů, které svrhly režimy v Egyptě, Tunisku a Libyi. Přestože existuje důvod k opatrnosti, pokud jde o další vývoj v těchto zemích, nelze nevidět, že revoluce provedli v mnohém mladí lidé s využitím moderních technologii, které přišly ze západu.

Je zřejmé, že USA vyhrávají válku s islámskými teroristy. Země se v důsledku toho v mnohém změnila a také za to zaplatila. Rozpoutala dvě války, které americké daňové poplatníky přišly na více než bilion dolarů a znamenaly nemalé ztráty na lidských životech, které bohužel nejsou konečné. Životy amerických vojáků, životy dalších spojenců, ale i nevinných Iráčanů, Afghánců, Pákistánců a dalších. Praktiky v Abú Grajbh, Guantanámu, ale i často diskutované existence tajných mučíren CIA po světě snížily prestiž USA ve světě, a především pak na Blízkém a Středním východě. Hlavní trumf, vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, stále nemohou USA vynést na karetní stůl světové politiky.

Al-Káida dala 11. zářím příklad k následování všem svým sympatizantům. Dnes již z původního tvrdého jádra moc nezbylo. Nepodařilo se jí založit pevnou základnu v muslimské zemi tak, jak si strategicky vytýčila. To neznamená, že by radikálně ubylo těch, kteří nenávidí svět západu a jsou, za určitých podmínek, ochotni obětovat vlastní život při sebevražedném útoku. Jestli bylo po 11. září obtížné sestavit psychologický profil potenciálního islámského teroristy, tak dnes je to ještě obtížnější. Modus operandi jednotlivých skupin po světě se liší tak, jak se liší i jejich cíle. Tomu přizpůsobují prostředky a účelově využívají moderní techniky současnosti, anebo naopak používají metod a praktik IRA při důsledně naplňované konspiraci. Žádný bezpečnostní systém v demokratické zemi není schopen stoprocentně garantovat, že zamezí teroru, ať už je jakýkoli.

Česká republika se zatím terčem možného zájmu islámských fanatiků nestala. Za to, díky dlouholetému neřešení problémů některých menšin, došlo k výraznému nárůstu extremismu, jehož projevem může být i útok samotáře, který se rozhodne vzít právo a spravedlnost do vlastních rukou. Pro oběti a jejich rodiny pak nebude podstatné, kdo to udělal, ale že se to mohlo stát.

brigádní generál (v záloze) Andor Šándor
autor byl v letech 2001-2002 náčelníkem vojenské zpravodajské služby České republiky