Prohlédni fotky ZDE.

Tak tohle je ta proslulá silnice smrti s nepochopitelným názvem Violet Road, říkám si, když se v obrněném transportéru po nekvalitní asfaltce suneme s francouzskými vojáky mírových jednotek ISAF v hustém provozu a mracích prachu na pravidelnou hlídku po městě.

Každý týden jich vojáci ISAF v ulicích Kábulu a okolí absolvují asi šest set.

V neprůstřelné vestě a s přilbou na hlavě stojím do půl pasu ven z transportéru, abych mohl fotit. Je klid, žádná střelba, žádný bombový útok ani davy zamaskovaných nepřátelsky naladěných lidí.

Čtyřmilionový Kábul si vychutnává odpolední slunce, které touhle dobou konečně přestává tak pálit. Silnice smrti, která vede z Kábulu směrem do Džalálábádu a kde nejčastěji dochází ke krvavým útokům na zahraniční vojáky v zemi, dnes svému smutnému přívlastku naštěstí nedostojí.

Taliban zaútočil na kanadskou hlídku
"Nedaleko odsud včera sebevražedný atentátník zaútočil na kanadskou hlídku," vyvádí mě z klidu jeden z hlídkujících vojáků Jérémy Naegel.

Atentátník s automobilem nacpaným výbušninami narazil do projíždějícího vozidla s kanadskými vojáky. Tři byli zraněni. Výbuch zabil jednoho muže, který v tu chvíli náhodou projížděl kolem na koni. K útoku se přihlásil Taliban.

Zhruba po kilometru odbočujeme na severovýchod. Ulice lemují krámky a po cestě kličkujeme mezi taxíky, náklaďáky, cyklisty a nejrůznějšími povozy. Město tepe svým každodenním rytmem. S dopravními předpisy si nikdo hlavu neláme. Míříme do jedné z nejchudších částí města. I když prakticky celý Kábul běžnému Evropanovi bude připomínat spíše čtrnácté století.

Panelové domy se střídají se stany z humanitární pomoci uprostřed kamenitých plání a hliněnými domky a cihlovými ohradami. Když dvojice transportérů zpomalí nebo zastaví kvůli těžkému terénu, okamžitě přibíhají děti a s palcem zdvihnutým nahoru na znamení, že je vše v pořádku, pokřikují anglicky na vojáky, jak že se mají.

Úctyhodní afghánští muži ukrytí ve stínu svých dílen z lodních kontejnerů mávají na pozdrav. Je klid, ani náznak toho, že by Afghánistán měl být jedním z nejnebezpečnějších míst na zemi.

"Vlevo, asi pět set metrů nahoře," hlásí najednou střelec na transportéru přede mnou do vysílačky a míří zbraní směrem k nedalekým skalám. S prstem na spoušti přes optiku na samopalu pečlivě pozoruje dvě postavy, které se tam pohybují. Jde o planý poplach, ale právě z okolních hor kolem města ozbrojenci raketami ostřelují nejen vojenská vozidla, ale i velitelství mírových jednotek ISAF.

Navenek klidné město stále není bezpečné
Vracíme se blíže k centru města. Sesedáme z transportéru, Francouzi chtějí pěšky zkontrolovat blok asi deseti ulic. Je to relativně lepší čtvrť, ale nepříjemného pachu splašků se ani tady člověk nezbaví. Ve městě totiž chybí kanalizace.

Procházím s patrolou uličkami a pozornost budíme jen u dětí. Ženy v tradičních burkách mizí v útrobách domů a muži se s vámi do řeči pustí, pokud je oslovíte. Na pláccích mezi domy hrají kluci fotbal, ti větší volejbal.

Pětašedesátiletý Hassan právě míří do nedalekého krámku pro propan-butanovou láhev. Anglicky mluví docela obstojně a neustále se mi snaží detailně popsat počasí pro nadcházející týden.

Nenucená konverzace o tom, jak je a jak bude, je asi stejná všude na světě. Když končíme náš krátký rozhovor a loučíme se, Hassan se ke mně nakloní a pronese větu, na kterou si ještě vzpomenu. "Taliban je pryč. Je dobře, ale řeknu vám, že tam v ulicích se stále skrývá zlo," říká a mávne rukou kamsi do dálky.

Vracíme se zpět. Po čtyřech hodinách v ulicích Kábulu a jízdě na transportéru jsem celý zaprášený.

Na velitelství ISAF, které bude týden mým útočištěm, přichází po našem návratu znepokojivá zpráva. Přesně v místech, kde jsem se ještě před dvěma hodinami procházel, zaútočili neznámí ozbrojenci na německou hlídku.

"Stříleli na transportéry, nikomu se nic nestalo," konstatuje Klaus Bücklein z německého kontingentu na velitelství mírových sil a já si v duchu připomínám Hassanova slova.