Syrská armádní koncepce do roku 2006
Koncepce syrské armády za vlády bývalého prezidenta Háfize Asada vycházela z předpokladu, že Sýrie postrádá dostatečné prostředky (jak finanční, tak technologické) k vybudování silného námořnictva a letectva – místo toho se musí soustředit na vybudování silné protivzdušné obrany a nákup střel s středního dosahu (především sovětských Scud-B,
-C, -D) vybavených chemickými a biologickými hlavicemi s dosahem od 300 km (Scud-B) do 700 km (Scud-D).
Dalším pilířem bylo, pod vlivem sovětských doktrín, budování početných tankových svazků. Rychlé zastarávání techniky spolu s nedostatkem prostředků však nutí Sýrii (jako jednu z mála zemí mimo Afriku a tzv. Třetí svět) provozovat tanky T-54 a T-55. Dokonce i nejmodernější typy T-62, T-72 a T-80 jsou v porovnání s novými izraelskými tanky Merkava Mk.4 zastaralé.
Současný prezident Bashar Asad se po svém nástupu v roce 2000 víceméně držel stávajících koncepcí pouze se dvěma výjimkami. Podpis smlouvy s Iránem zavazoval obě země přijít si na pomoc v případě napadení. Pakt však spíše slouží ke krytí  sloučení a spolupráce syrského a íránského raketového průmyslu (největší syrská továrna na rakety je umístěna v podzemním komplexu u města Homs). Tím Sýrie získala přístup k pokročilým íránským technologiím. Druhou změnu představovala rozsáhlá výstavba speciálních jednotek k operacím v Izraelském týlu a k podpoře palestinských povstalců. V současné době existuje deset praporů což představuje proti období před rokem 2000 dramatický nárůst.

Změna přístupu: Izraelsko-libanonský konflikt
Skutečným překvapením pro velení syrské armády však byl průběh Izraelsko-libanonské války (války s Hizballáhem) v létě 2006. Neúspěšný pokus IDF zlomit odpor Hizbálláhu i při nasazení nejmodernější techniky a schopnost Hizballáhu ostřelovat Izrael po celou dobu konfliktu (vypuštěno asi 4200 střel, čtvrtina zasáhla obydlené oblasti – zabito 53 osob a 1 milion evakuován) zanechala silný psychologický dojem. Větší význam pro reorganizaci syrské armády však mělo velmi úspěšné použití protitankových střel Hizballáhem proti izraelským jednotkám bez ohledu na vzdušnou převahu nepřítele (poškozeno 50 tanků z 350 nasazených, zabito 23 členů posádek).
Reakce na poznatky z tohoto konfliktu byla na syrské straně velmi rychlá. Především z psychologického hlediska měl velký dopad (relativní) neúspěch izraelského letectva – bylo dokázáno, že vzdušné převaze lze čelit a vést i tak úspěšně boj. Dále poklesly zábrany k provedení účinných protiakcí v případě dalších izraelských útoků na syrské území. Totéž se týká například akcí proti izraelským bezpilotním letounům proniknuvším do syrského vzdušného prostoru. Třetím faktorem je změna přístupů ve výstavbě jednotek speciálních sil. Ty jsou nyní cvičeny k provádění odvetných akcí na izraelsko-syrských hranicích se zřetelnou inspirací akcemi Hizballáhu. Navíc jsou od poloviny prosince 2006 v rozšířené míře cvičeny speciální skupiny v počtu 10-12 mužů určené, v případě vypuknutí války, k provádění teroristických útoků na izraelské straně Golan. Posledním faktorem, který se promítl do změněné armádní koncepce je zavedení protitankových střel jako standardního vybavení všech jednotek až na úroveň praporu (do té doby byl takto vybaven jen jeden prapor v každé brigádě). Jedná se především o nově dodaný ruský systém AT-14 (dosah 3,5 km) a možná i AT-15 s účinným dosahem 6 km – což je více než dostřel moderních tanků. Prodej těchto systémů Izrael opakovaně kritizoval.

Íránské peníze – ruský materiál: modernizace výzbroje
V souvislosti s přezbrojováním syrské armády hraje důležitou roli finanční pomoc Íránu. Prezident Asad podepsal v prosinci 2006 rozsáhlý zbrojní kontrakt v Moskvě financovaný z íránských zdrojů – celkově ve výši 500 miliónů dolarů. Ten zahrnuje především dodávky protitankových střel AT-14 („stovky kusů“), jež se osvědčili v Izraelsko-libanonské válce. Dále protivzdušné střely středního dosahu SA-5 Gammon a dílčí modernizace syrských tanků T-62, T-72 a T-80. Nejdůležitější součástí kontraktu je však dodávka protiletadlových kompletů Tor-M1. Stejný systém si pořídil i Írán k ochraně jaderné elektrárny v Bušehru. Jedná se o mobilní systém schopný palby na velmi krátké až střední vzdálenosti (cca 25km) jak proti letadlům a vrtulníkům, tak proti řízeným střelám, střelám s plochou dráhou letu atd.
V závěru cesty do Ruska byl syrskému prezidentu předveden protiletadlový komplet
 S-300PMU2 Favorit určený k obraně strategických cílů i ozbrojených sil proti moderním letadlům i balistickým střelám středního doletu. Jeho dosah se pohybuje od 40 km proti raketám do 200km proti letadlům a je schopen střelby proti šesti cílům současně 12 střelami. Ačkoliv je sytém popisován jako extrémně drahý – cena přibližně 600 miliónů dolarů, existují náznaky, že Sýrie o něj má vážný zájem a že byl dokonce nakoupen na íránský úvěr či jako součást vlastních iránských zbrojních kontraktů s Ruskem. Zařazením systému S-300PMU2 Favorit získá Sýrie schopnost zasáhnout izraelská letadla ještě v nad jeho územím – stejně jako případné americké či jiné letouny startující z letadlových lodí ve východním středomoří.

Sílící role Ruska
Ochota Ruska prodat moderní systémy Sýrii svědčí o odklonu od dřívějšího přístupu prezidenta Putina, kdy nebyly do Sýrie prodávány systémy proti nimž neměl Izrael prostředky. Posun je třeba chápat jako snahu Ruska znovu obnovit svou pozici výlučného vývozce zbraní na tyto (nenasycené) trhy a najít uplatnění pro svůj zbrojní průmysl po očekávaném omezení nákupů z Indie a Číny. Jestliže v dobách SSSR byly dodávky zbraní a hospodářská pomoc způsobem, jak zajistit politický vliv, pak dnes je ruský přístup opačný. Politický vliv je prostředkem k zajištění odbytu výrobků ruského zbrojního průmyslu a zahraničně politická situace zemí jako Sýrie či Irán je Ruskem ovlivňována především s ohledem na ekonomické zájmy.

Lukáš Dyčka
Autor studuje bezpečnostní a strategická studia
na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity