Sýrie a Irák: transformace ozbrojených sil v přímém přenosu

31. července 2017  12:58
Lukáš Visingr
Boje na Středním východě neutichají a navzdory faktické vojenské porážce Islámského státu lze očekávat, že v regionu dlouho nebude klid. Je obtížně představitelné, že by se Sýrie a Irák mohly vrátit do stavu, v němž byly před počátkem tzv. arabského jara, a o slovo se hlásí i mnoho dalších blízkých i vzdálených mocností. Pokud však odhlédneme od spletité a mnohdy nechutné mezinárodní politiky, z ryze vojenského hlediska stojí za bližší pohled to, jak se pod tlakem konfliktu změnily ozbrojené síly Sýrie a Iráku.  
Irák pro boj s Islámským státem modernizoval své letectvo rovněž o bitevníky L-159. Přesto se stále spoléhají na zahraniční vzdušnou podporu. | foto: Armáda ČR

Stručně o bojích ve dvou zemích

K probíhajícím konfliktům v Sýrii a Iráku pochopitelně existuje velké množství zpráv, analýz, názorů a komentářů, v zájmu úplnosti a přehlednosti zde však uvedeme alespoň velmi stručný přehled.

V roce 2011 se americká armáda stáhla z Iráku, kde dále probíhaly střety mezi vojsky federální vlády a různými kmenovými a náboženskými milicemi. V březnu téhož roku vypukl konflikt i v Sýrii, kde měl zpočátku povahu nenásilných demonstrací, ale zásah syrské armády a následná odveta sunnitských radikálů vedly k rychlé eskalaci.

V roce 2012 už se dalo mluvit o plnohodnotné občanské válce, jež se rozšířila na celé území Sýrie. Opozice, a to včetně řady islamistických skupin (zdaleka ne vždy „umírněných“) se dočkala podpory Západu, Turecka a arabských států, zatímco za syrskou vládou nadále stáli její dva hlavní „sponzoři“, tedy Rusko a Írán.

Přečtěte si související texty na natoaktual.cz:

Mezi islamistickými skupinami se na čelní místo dostal tzv. Islámský stát, jenž nejprve užíval označení Islámský stát v Iráku a Levantě, popř. Sýrii (ISIL, resp. ISIS), což odráží fakt, že se původně zrodil na území Iráku. Na konci roku 2013 se mu podařilo upevnit svoje pozice na severu Iráku, kde během roku 2014 dosáhl velikých úspěchů, když získal mj. město Mosul, kdežto v Sýrii se jeho střediskem stalo město Rakká.

Irácká federální armáda utrpěla ostudnou porážku, avšak iráčtí Kurdové dokázali islamistům vzdorovat. V roce 2014 začaly nálety proti pozicím IS v Iráku, prováděné západními a arabskými státy, a na podzim 2015 se do konfliktu přímo zapojilo i Rusko, jež zahájilo údery proti IS a dalším opozičním skupinám v Sýrii.

Díky těmto intervencím byl postup IS zastaven a armády obou režimů přešly do ofenzívy, takže teď se hovoří o faktické vojenské porážce islamistů, kteří v červenci ztratili irácký Mosul, zatímco syrská Rakká je obklíčena kurdskými a arabskými jednotkami.

Ztráty v syrské a irácké armádě

K pochopení událostí a procesů v ozbrojených silách Sýrie a Iráku se musí velmi zdůraznit, že se v obou případech jedná o státy s velice pestrým etnickým a náboženským složením. V Sýrii celkově převládají sunnité, jejichž většina se přidala k opozici, ale politické a vojenské vedení je tvořeno převážně šíitskými alávity, k nimž patří i Asadův klan. Kromě toho však v Sýrii žijí také různé menšiny, např. křesťané (ti z větší části podporují režim), Kurdové a Turkmeni.

Co se týče Iráku, v něm početně dominují šíitští Arabové. Režim Saddáma Husajna se sice hlasitě prohlašoval za sekulární, ovšem reálně jasně protežoval sunnitskou menšinu, jež po roce 2003 svoje privilegované postavení ztratila. Vláda šíitsko-kurdské aliance premiéra Málikího se pak více a více projevovala jako sektářská, což poté silně přispělo k faktu, že se nikoli nepodstatná část iráckých sunnitů připojila k IS. Není koneckonců náhodou, že se mezi vysokými kádry IS vyskytuje mnoho bývalých důstojníků Husajnovy armády.

Ztráta vlivu USA

Moskva a Teherán pragmaticky využily konflikt v obou zemích, aby zvýšily svůj vliv v regionu, což je takřka tragikomicky paradoxní v případě Iráku, jenž by měl být logicky spojencem USA, jenže v současnosti již má evidentní povahu klientského státu Ruska.

V intenzivních střetech s islamisty, jež probíhaly od počátku roku 2014, se tak irácká armáda de facto rozložila, jelikož řada jejích příslušníků se rozprchla a řada přímo přešla k nepříteli, občas i s moderní americkou výzbrojí. Také syrskou armádu v boji proti opozici trápily dezerce, ovšem na rozdíl od Iráku nedošlo ke katastrofickému zhroucení, takže syrské ozbrojené síly stále fungovaly jako (víceméně) pevná struktura, ačkoli samozřejmě byly ztrátami značně oslabeny.

Odhaduje se, že od roku 2011 do roku 2014 ztratila Asadova armáda kolem poloviny početního stavu, na rozdíl od Iráku ovšem v daleko menší míře dezertovali důstojníci, mezi nimiž převládají alávité, kteří logicky nemají mnoho důvodů porušovat loajalitu vůči Asadovu režimu.

Podpora od USA, Ruska a Íránu

V každém případě se však ozbrojené síly obou zemí potýkaly se ztrátami lidské síly i techniky a také s nevyhovující taktikou. Musely proto přijmout kroky k nápravě, ale je nutno zdůraznit, že bez silné podpory ze zahraničí, především z Ruska a Íránu, by zřejmě ani sebelepší snahy o změnu nemohly obrátit celkovou strategickou situaci.

Moskva a Teherán pragmaticky využily konflikt v obou zemích, aby zvýšily svůj vliv v regionu, což je takřka tragikomicky paradoxní v případě Iráku, jenž by měl být logicky spojencem USA, jenže v současnosti již má evidentní povahu klientského státu Ruska.

Prezident Obama se totiž zpočátku hodně zdráhal poskytnout vojenskou podporu Iráku, odkud se americká vojska nedávno stáhla, takže Bagdád zareagoval upevněním již navázaných vztahů s Íránem a Ruskem, jež stojí na straně šíitských vlád, což se pak ovšem odrazilo v ještě větší náklonnosti iráckých sunnitů vůči IS.

Pokud jde o Sýrii, ta již dříve byla hlavním regionálním spojencem Ruska, mj. kvůli základně Tartus, která je hlavním logistickým bodem (ačkoliv zatím nikoli trvalým přístavem) pro operace ruského námořnictva ve Středomoří. Vazby mezi Damaškem, Teheránem a Moskvou se tedy zákonitě ještě posílily, protože bez asistence Íránu a Ruska by se Asadův režim někdy během roku 2016 patrně dostal na kraj úplné vojenské porážky.

Vliv USA v regionu výrazně upadl, jelikož intervence v Iráku měla od počátku poměrně malé měřítko, s čímž výrazně kontrastuje vysoce intenzivní kampaň ruských ozbrojených sil v Sýrii. Na konci Obamovy vlády a po nástupu Donalda Trumpa bylo sice angažmá USA značně posíleno, takže se do boje zapojily i pozemní jednotky, kromě toho do konfliktu přímo promluvili také Turci (jimž jde ale spíše o oslabení syrských Kurdů), jenže nadále platí, že dominantní pozice náleží Rusku a Íránu.

Angažmá gardistů a Hizballáhu

V Sýrii, kde tvoří k režimu vesměs loajální šíitské obyvatelstvo pouze menšinu, byl vliv Íránu klíčový pro nahrazení ztrát ozbrojených sil. Není příliš známým faktem, že již před válkou byl v Sýrii umístěn kontingent íránských Revolučních gard, který prováděl výcvik syrských vojsk a ostrahu některých klíčových zařízení.

Milice základem ozbrojených sil

Po ostudných porážkách federální irácké armády vsadila na milice též vláda v Bagdádu, která podpořila různé šíitské ozbrojené skupiny, které se pak staly faktickou součástí ozbrojených sil.

Podle různých zdrojů se mohlo jednat až o 3000 osob, ovšem v roce 2012 začal jejich počet narůstat, takže některé dnešní odhady tvrdí, že by v Sýrii mohlo působit už přes 20 000 šíitských bojovníků ze zahraničí. Vedle členů Revolučních gard jde o ozbrojence z libanonského hnutí Hizballáh, jež představuje nejvýznamnějšího nestátního klienta Teheránu.

Jeho příslušníci mají velké zkušenosti z asymetrických konfliktů a z bojů ve městech, takže se v Sýrii kromě výcviku zapojili i do přímých bojových operací, což platí také o íránských gardistech. Syrská vláda navíc hodně posílila lokální milice (tzv. Národní obranné síly), v nichž se kromě šíitských obyvatel angažují i syrští křesťané; kvalita různých miličních útvarů je ovšem značně variabilní.

Po ostudných porážkách federální irácké armády vsadila na milice též vláda v Bagdádu, která podpořila různé šíitské ozbrojené skupiny, které se pak staly faktickou součástí ozbrojených sil. Díky velké převaze šíitské populace to v Iráku bylo daleko snazší než v Sýrii, a proto se Revoluční gardy neangažují v Iráku tak masivně a hrají spíše roli poradců.

Jejich význam však nelze ani podceňovat, jelikož to patrně byli především důstojníci z Íránu (na prvním místě generál Kásim Sulejmání), díky kterým Irák ustál nejtěžší krizi v létě 2014, kdy se proti postupu IS povedlo ubránit Bagdád. Teherán je pořád též jedním z hlavních dodavatelů vojenské výzbroje pro iráckou armádu a milice.

Moskva jako dodavatel techniky

Armády Sýrie i Iráku samozřejmě nepřišly jen o značnou část lidských sil, ale také o množství techniky, jež se v řadě případů „přestěhovala“ do rukou opozice. Oba státy tak rozběhly snahy o doplnění stavů výzbroje, při čemž se v prvé řadě logicky obracely na své „protektory“. Sýrie se záhy dočkala dodávek z Ruska, které probíhají dodnes, kdežto žádosti Iráku vůči USA byly ve Washingtonu posuzovány dost zdrženlivě. Nebylo proto divu, že se Irák obrátil na Moskvu a Teherán a že se dočkal rychlé pomoci.

Přečtěte si související texty Lukáše Visingra pro natoaktual.cz:

Oba státy získaly z Ruska především obrněná vozidla a dělostřelectvo, a to včetně skutečně moderních typů, mezi něž náleží tanky T-72B3 a T-90S, tzv. reaktivní plamenomety (de facto salvové raketomety pálící termobarické rakety) TOS-1A Solncepok či obrněné automobily GAZ Tigr-M.

Z Íránu dorazily zejména dodávky zbraní pro pěchotu a lehké dělostřelectvo. Částečného obnovení se dočkaly též vzdušné síly, neboť Sýrie a Irák obdržely např. bitevní letouny Su-25 a bitevní vrtulníky Mi-35M a Mi-28NE a dodávky leteckých zbraní. Irácká vláda navíc začala nakupovat také v jiných zemích, a to včetně České republiky, odkud prostřednictvím společnosti Excalibur Army získala mj. tanky T-72 a bojová vozidla pěchoty BMP-1.

Další kuriozitu představuje skutečnost, že oba státy sáhly do opravdu hlubokých rezerv a vrátily do provozu vozidla, která by měla spíš stát v muzeích. Iráčané tedy poslali do boje britské tanky Chieftain (ironií osudu ukořistěné Íránu) či francouzské obrněnce Panhard VCR, zatímco v Sýrii se zřejmě dosud (nebo snad znovu) používají (ačkoli patrně jen pro výcvik) střední tanky PzKpfw IV a samohybná útočná děla StuG III, tj. legendární vozidla z výzbroje německého Wehrmachtu z druhé světové války.

Provizorní úpravy a kombinace

Kromě toho byla zaznamenána řada pozoruhodných úprav, přestaveb a kombinací vozidel, jež vesměs představují improvizace, byť v některých případech je zřejmé, že se osvědčené úpravy začaly aplikovat i sériově.

Jde především o doplňování přídavného pancéřování na tanky i jiné druhy obrněnců, a to zejména s cílem zvýšit ochranu proti kumulativním hlavicím pancéřovek a protitankových řízených střel. Obvykle jde o různé plechy, tyčovinu, kovové profily, pletivo a další materiál, který se montuje na korby a věže, aby utvořil představnou ochranu. Vyskytují se však i kurióznější případy, jako je přídavná ochrana z prázdných nábojnic, pneumatik, nebo dokonce kamenů v košových schránkách.

Dále byla zaznamenána řada změn výzbroje, a tudíž se v bojích objevují např. tanky a bojová vozidla pěchoty, z nichž byly sundány původní věže, na jejichž místa posléze přišla střeliště s kulomety či malorážovými kanony (většinou se jedná o 23mm dvojkanony ZU-23). Jsou známy rovněž různé provizorní montáže původně tažených houfnic a kanonů na podvozky nákladních automobilů.

Vysoce specifickou záležitost, jež byla vymyšlena v Sýrii, ale později se dostala do Iráku, představují dělostřelecké zbraně, pro něž je užíván pojem „Vulkan“. Jedná se o raketomety, které za pomoci motorů z běžných neřízených raket (nejčastěji asi ráže 122 mm) odpalují masivní velkorážové výbušné projektily, které jsou vyráběny mj. z plynových bomb. Uplatňují se zejména jako „demoliční“ zbraně během bojů o města, kde jsou schopny bourat celé budovy.

V Sýrii vznikl též pozoruhodný ochranný systém Sarab, což je vlastně elektrooptická rušička protitankových řízených střel TOW pro montáž na různá vozidla, nebo jakási „elektronická puška“, jež slouží k rušení ovládacích signálů malých bezpilotních letadel, která začal používat Islámský stát.

Vzdušné síly a žoldnéři z Ruska

Vzdušné síly se dočkaly již zmíněných dodávek techniky z Ruska a Íránu, důležitější roli však nepochybně hraje přímé angažmá zahraničních vzdušných sil. Přestože občas pořád startují do boje také proudové stroje syrského letectva, vesměs stíhací bombardéry Su-22M či lehké L-39 Albatros, vzdušnou podporu i údery na týl islamistů provádí v Sýrii hlavně letectvo Ruska, jež stále udržuje v zemi dvouciferný počet strojů.

Irácké letectvo má nově dodané letouny F-16IQ a rovněž české L-159IQ ALCA, ale kvůli jejich malému počtu a nedostatku zkušeností osádek se též Iráčané spoléhají spíše na vzdušnou podporu ze zahraničí, nejvíce samozřejmě od USA, což se ukázalo i při bojích o Mosul.

Menší počet amerických vojáků se v Iráku zapojil také do pozemních bojů, a to především formou dělostřelecké podpory, kdežto na severu Sýrie operují vojáci s obrněnými transportéry Stryker (jejich hlavním úkolem je ovšem ochrana Kurdů před útoky Turecka, tedy paradoxně jiného člena NATO).

(Vojenský) účel světí prostředky

Syrské ozbrojené síly sáhly k hodně kritizovaným, ovšem striktně vojensky bohužel efektivním postupům, jako bylo rozsáhlé dělostřelecké ostřelování a letecké bombardování měst (pro což sloužily i nechvalně proslulé „barelové bomby“).

Do pozemních operací v Sýrii se zapojili také Rusové, avšak oficiální ozbrojené síly Ruské federace tak zjevně učinily jenom omezeně, když nasadily dělostřelectvo, předsunuté návodčí leteckých útoků či vojenskou policii, takže o nějak masivní nasazení nejde.

V syrském konfliktu ale na zemi nepochybně bojuje čtyřciferný počet Rusů, a sice pod krytím žoldnéřských firem (největší z nich je tzv. Vagnerova soukromá vojenská společnost), které se angažovaly již na východě Ukrajiny.

Oficiálně udělovaná státní vyznamenání dokazují, že v Sýrii už padly desítky ruských žoldnéřů, ale přesto lze usoudit, že tito profesionálové fungují zejména jako „násobiče síly“, kdežto „masu“ prostých vojáků stále představují Íránci, Libanonci a zbytky loajálních Syřanů.

Zásadní posuny v syrské taktice

Angažmá íránských Revolučních gard, Hizballáhu a Rusů (ať už oficiálních vojsk, nebo mužů z žoldnéřských firem) mělo každopádně obrovský dopad na taktiku syrské armády. Ta přišla o značnou část svých sil v prvním období konfliktu během tvrdých bojů o města, jelikož neměla s něčím takovým zkušenosti. Malá skupina odstřelovačů opozice nebo obsluha protitankových zbraní tak mohla početnějším silám režimu způsobit nemalé ztráty a vyčerpávat jejich lidské a materiální rezervy.

Z tohoto důvodu sáhly syrské ozbrojené síly k hodně kritizovaným, ovšem striktně vojensky bohužel efektivním postupům, jako bylo rozsáhlé dělostřelecké ostřelování a letecké bombardování měst (pro což sloužily i nechvalně proslulé „barelové bomby“). Posléze se zapojili Íránci a Libanonci, kteří předávali své zkušenosti syrské armádě, jež proto skončila s hromadnými, většinou neúčinnými a ztrátovými útoky pěchoty a obrněných vozidel.

Vsadila na operace menších a lépe vycvičených skupin, jež mají nenápadně proniknout do obsazených měst a postupně čistit dům po domu. Při tom úzce spolupracují i s oněmi upravenými vozidly, která jim zajišťují palebnou podporu.

Dělostřelectvo se uplatňuje při obléhacích operacích, jež se kombinují s ruskou doktrínou, jíž se přezdívá „strategické obrátky“ (strategic pivoting). Jde o krátké, ale intenzivní a opakované útoky na různých místech fronty, které nutí nepřítele k permanentnímu přesunování a vyčerpávání sil, které jsou navíc vystaveny leteckým útokům.

Právě tak bylo obklíčeno a dobyto město Aleppo, jenže tento postup musel čelit i ostré kritice, jelikož intenzivní boje na přístupech k městu přinášely velké utrpení odříznutým civilistům. Je ale dobře známo, že ruská doktrína nepřisuzuje omezení vedlejších ztrát velkou váhu a sleduje jen vojenský výsledek, jehož se v Aleppu opravdu dosáhlo.

Příčiny a výhledy dnešní situace

Islámský stát se tak v Sýrii a Iráku ocitnul v sevření, jelikož k úspěchům Kurdů, kteří dokázali islamistům vzdorovat značně efektivně od samého začátku, se v Iráku přidal postup „oživené“ federální armády a šíitských milicí a v Sýrii postup Asadových vojsk s pomocí Rusů, Íránců a Hizballáhu.

Proti IS navíc bojuje i část syrské protivládní opozice, která má podporu od USA, nelze však popřít fakt, že ona „umírněná“, „demokratická“ a „sekulární“ opozice v Sýrii nikdy nebyla určující složkou. V současné době má už jen marginální pozici a jakousi relevantní sílu má jen v několika oblastech, zatímco v opozici celkově jednoznačně dominují různá uskupení islamistů, z nichž některá patrně nejsou o mnoho lepší než IS.

Neměl by se ovšem opomenout ani fakt, že vina za tuto za radikalizaci sunnitské opozice padá ze značné části na neselektivně represivní postupy Asadova režimu. V případě Iráku pak za situaci odpovídá Málikího vláda a její nepokrytě pro-šíitská politika, jež spoustu iráckých sunnitů takříkajíc „nahnala“ do náruče IS. Tím se však už dostáváme do ryze politické oblasti, která není předmětem tohoto článku, a tudíž se ještě vrátíme k čistě vojenským aspektům.

Souhrnně lze říci, že ozbrojené síly Iráku a Sýrie absolvovaly skutečně zásadní personální, technické a taktické změny, jež byly vynuceny vysokými ztrátami a odlišným charakterem konfliktu a byly umožněny podporou ze zahraničí, bez které by nyní situace nepochybně vypadala zcela jinak.

V těchto změnách se však zároveň odrážejí výrazné politické a společenské procesy v obou zemích, jež se projevují i v jednáních o ukončení bojů a poválečném uspořádání. Je nutno mít na paměti, že transformované armády sice mohou vyhrát válku, avšak nemohou vybojovat mír.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2016

Počtem účastnících se letadel rekordní Dny NATO v Ostravě vidělo 130 tisíc návštěvníků.

Šampionát odstřelovačů

Duben 2016

Jedna rána, dvacet sekund! Snajpři z devíti zemí soupeřili v preciznosti

Staronová Aerovka

Duben 2016

V historických hangárech Aerovky v pražských Letňanech se otevírá nová letecká expozice.

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.