Operace NATO úspěšná nebyla
Oficiálním základem pro zahájení bombardování NATO byl masakr proti "civilistům" v albánské vesnici Račak v Kosovu a Metohiji. Nedávno bylo zjištěno (a doloženo zdravotnickou dokumentací), že se jednalo o jedince, kteří se podíleli na boji proti policejním a vojenským silám SRJ a že tedy nebyli obyčejnými civilisty, jak bylo prezentováno světové veřejnosti prostřednictvím médií, ale členy teroristické jednotky. Zde bych chtěl upozornit, že je v Srbsku jen málo lidí schopných připustit, že zásah NATO byl zčásti způsoben i špatnou politikou režimu Slobodana Miloševiče, vedenou vůči příslušníkům etnických Albánců. Přesto se však domnívám, že akce proti SRJ byla také výslednicí směsice různých geostrategických zájmů velmocí, a to především Spojených států a zemí Evropské unie.

Nicméně všechny výše uvedené důvody nemohou ospravedlnit zabíjení civilistů, ničení a barbarské bombardování měst a obcí v celé SRJ, z nichž některé byly vzdálené více než 500 km na území provincie Kosovo a Metohija. Pokud budete analyzovat výsledky bombardování, je třeba si všimnout, že bombardování se nijak významně nedotklo obranné schopnosti armády a policie SRJ, ale že téměř zničilo celou zemi - škody byly odhadnuty v řádu několika desítek miliard dolarů.

V Kosovu byl rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1244 zřízen mezinárodních protektorát OSN, který mimo jiné zaručuje, že Kosovo je nedílnou součástí Srbska a SRJ. Od příchodu sil NATO v Kosovu v roce 1999, jehož úkolem bylo chránit místní obyvatelstvo a dosáhnout regionální stability, bylo z Kosova vyhnáno 250 000 Srbů, Romů, Goranů a jiných ne-Albánců a 17. a 18. března 2004 pokračovaly etnické čistky Srbů v Kosovu.

Celkové působení NATO v Kosovu nebylo v ochraně zbývajících ne-Albánců úspěšné. Z tohoto důvodu, si dnes můžeme zcela legitimně položit otázku, co vlastně bylo účelem bombardování SRJ v roce 1999?
Srdjan Vezmar

Proč se to vlastně muselo stát?
V době, kdy se uskutečnil útok NATO proti mé zemi, tedy v roce 1999, mi bylo 19 let a byl studentem prvního ročníku na univerzitě. Jako většina mých vrstevníků jsem nebyl spokojen s tehdejší vládou, kterou jsem vnímal jako viníka dlouholetých sankcí a izolace, v níž jsme žili. Ale v tom roce vláda postupovala tak, jak by postupovala jakákoliv jiná země – bránila zemi, která se na svém teritoriu potýkala s činností nebezpečné teroristické organizace, která napadala a zabíjela policisty, vojáky a civilisty. Po jednáních, která byla záměrně vedena tak, aby se nezdařila, NATO pod záminkou zabránění humanitární katastrofy napadlo mou zemi. Akce do té doby obranné aliance nesla název «Milosrdný anděl», což je dle mého názoru vrcholem ironie a cynismu.

Prohlašujíc, že útok není namířen proti lidem v Srbsku, NATO - coby aliance svobodných demokratických zemí - svým výběrem jednotlivých cílů bombardování, napsalo nejtrapnější stránky svých dějin. Metou bombardování se stal mezinárodní vlak v Grdeličském kaňonu, kolony albánských uprchlíků, budova srbské televize, kde bylo zabito 16 novinářů, kazetové bomby byly rozmetány na tržišti v Niši s mnoha oběťmi z řad civilního obyvatelstva, cílem útoku se stalo i čínské velvyslanectví. Bombardovány a zničeny byly mosty a továrny daleko mimo území provincie Kosova. Velké množství ochuzeného uranu, který pochází z použitých bomb, dnes představují jeden z největších ekologických problémů Srbska.

Po deseti letech, kdy většina členů NATO (a EU) uznala nezávislost Kosova se zdá, že skutečným důvodem útoku bylo oddělení Kosova od Srbska. Vzhledem k tomu, že Srbsko není ani velkým a důležitým, ani silným a na finance a zdroje bohatým státem, ještě dlouho mi zůstane nejasné, proč se to všechno vlastně stalo a zda nejsme skutečně jen součástí vyrovnávání si účtů mezi mocnostmi?
Danko Aleksić

Kosovo je nevyřešitelný problém
Válečné cíle intervence NATO, tedy zabránění humanitární katastrofy, svržení režimu Slobodana Miloševiče a přiblížení Srbů Západu, byly naprostým fiaskem. Humanitární katastrofa nebyla vyřešena a propast mezi Albánci a Srby se stala prakticky nepřemostitelnou. Režim Slobodana Miloševiće přežil další rok a půl především proto, že Srbové se nejen nepřiblížili Západu, ale byli od něj ještě více odstrčeni. Co je však ještě horší - srbská společnost je dnes tektonicky rozdělená. Tyto rozdíly pramení přímo z jugoslávských válek, které kulminovaly válkou v Kosovu.

Srbská společnost nyní řeší těžké dilema – její zahraničně-politickou prioritou je přiblížení se zemím, které byly aktéry brutální agrese, zatímco jedinou alternativou je izolace. Přibližování se Západu přinese ještě jedno náročné rozhodnutí mezi zlem a ještě větším zlem - uznáním nezávislosti Kosova, nebo hlubokou izolací. A to všechno kvůli NATO, jehož stratégové nebyli schopni pochopit, že Kosovo je nevyřešitelný problém, podobně jako Blízký východ, a že tento uzel nesmí být rozvázán pomocí meče. Dnes je kosovský uzel zamotanější než kdykoliv předtím. Kosovo je polouznaným státem na sociálním dně bez vyhlídky k pokroku. Kosovské etnické menšiny byly pronásledovány a jejich historická existence v této oblasti je popírána. Zločin je na vzestupu.

Nemůže být takové Kosovo problémem pro celou Evropu? To je důvod, proč vyzývám své české přátele, kolegy a čtenáře, aby se podívali na tento evropský gordický uzel podrobněji, pečlivěji a s méně předsudky. Najít win-win řešení tohoto problému se zdá být i kvůli intervenci dál než kdy jindy, dokonce se mi zdá, že světu více vyhovuje výsledek lose-win.
Marko Danon

Akce NATO – marginalizace OSN
Za prvé si položme otázku, zda-li se konfliktní potenciál v regionu intervencí NATO zmenšil, či byla dosažena pouze redistribuce moci mezi danými subjekty, což změnilo dynamiku a směr konfliktu? Jakým způsobem se bombardování dotklo základních příčin konfliktu? Osobně si myslím, že odstranění příčin konfliktu nebylo ani důvodem ani cílem intervence. NATO se nezabývalo námi, ale samo sebou. Byl učiněn taktéž krok směrem k marginalizaci OSN, což odpovídalo unilateralizmu USA. Regionální subjekty bojují o náklonnost nejmocnější země, což se stává hlavním určujícím faktorem jejich jednání, dokonce důležitějším než mezinárodní právo. Zmíněná náklonost se stává zdrojem moci, a proto to všudypřítomné pokrytectví ve vztahu k proklamovaným demokratickým hodnotám. Velmoci tím podporují instrumentální postoj k zásadám, což je velmi nebezpečné pro mezinárodní bezpečnost obecně.

Druhá naléhavá otázka zní, zda-li je bombami vynucená demokratizace dostatečně silná, aby snesla všechny problémy, které před Srbskem stojí? O vývoji v Kosovu nemluvě. Co je ve skutečnosti Kosovo? Co je Bosna a Hercegovina? Existuje možnost jejich udržitelnosti bez přítomnosti vnějších sil? Myslím si, že ne. Nicméně si myslím, že nás všechny v regionu učiní Západ (pokud tomu již tak není) natolik ekonomicky závislými, že naše vlastní rozhodování bude nemožné. Tímto nás možná zklidní do doby nové krize a změn v poměrech moci na systémové úrovni. I nadále se však obávám, že fragmentace ještě není dokončena.
Zoran Kučeković

Humanitární intervence patří do jiné éry
Intervence byla provedena bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, porušujíc mezinárodní právo a lidská práva – tedy principy, které byly paradoxně použity k jejímu ospravedlnění. NATO bombardováním Srbska zavedlo nový koncept humanitární intervence, zcela popírající zásady suverenity. Přestože NATO bojovalo pod záminkou 'humanity', akci se nepodařilo dosáhnout jejích původních cílů. Nejenom že intervence způsobila závažné škody na důležité infrastruktuře, dlouhotrvající ekologické škody včetně obětí lidských životů, ale přinesla Srbsku, již tak oslabenému dlouhým obdobím ekonomických sankcí ještě hlubší izolaci.

O deset let později prošlo Srbsko významnou transformací a dnes je zcela jinou zemí. Důležitější však je, zda-li NATO coby mezinárodní organizace změnilo v posledních letech svou strategii při řešení mezinárodních sporů a zda-li používá mírových prostředků. V příštích letech bude NATO muset prokázat, že resort humanitární intervence patří do jiné éry a že jeho přístup ke konfliktům po celém světě se bude odvíjet v atmosféře porozumění, hledání konstruktivního řešení a spolupráce, nikoliv skrze selektivní humanitarismus.
Mirjana Kosić