Obžaloba jej viní z 15 zločinů, včetně genocidy a napomáhání genocidě. Informace o zatčení Mladiće obletěla svět a do Srbska se nahrnuly stovky novinářů, aby přinesly podrobnosti z první ruky. Zatímco mnoho lidí tuto zprávu uvítalo, jisté reakce v Srbsku a Bosně a Hercegovině odhalily míru, do níž konflikt v bývalé Jugoslávii stále přetrvává, a zviditelnily překážky, jež stále brání skutečnému usmíření v celém regionu.

Načasování zatčení a podmiňovací přístup EU
Z obav před domácími reakcemi, a to zejména s ohledem na blížící se parlamentní volby na jaře 2011, volil srbský prezident Boris Tadić, který se mimochodem zasadil i o zatčení Radovana Karadžiće v červenci 2008, slova svého projevu velmi obezřetně, aby zároveň zopakoval výzvu k nezávislému a nestrannému vyšetření podezření z obchodu s lidskými orgány v Kosovu, s nímž před časem přišel zvláštní zpravodaj Rady Evropy Dick Marty. Tadić zároveň vyzval Evropu, aby odměnila Srbsko za to, jak plní své mezinárodní závazky.

Podobná prohlášení jen přiživila pochybnosti, které okamžitě vyvstaly ohledně načasování zatčení R. Mladiće. Došlo k němu totiž jen pár dní před vydáním zprávy hlavního žalobce ICTY Serge Brammertze, v níž měla zaznít kritika srbského úsilí, a přesně v den oficiální návštěvy Catherine Ashton, vysoké představitelky EU pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku. Prezident Tadić ihned odmítl kritiku, že zatčení bylo takto vhodně zvoleno a Lady Ashton jeho slova podpořila článkem v listu Guardian, kde uvedla, že si je jistá "že načasování zatčení je čistá náhoda".

Zatčení Mladiće bylo přivítáno jako historický krok, kterým podle francouzského prezidenta Sarkozyho srbská vláda učinila "odvážné rozhodnutí", představující "další krok směrem k možné integraci Srbska do Evropské unie". Navzdory generálovu zadržení však několik zemí EU, a zvláště pak Nizozemí, jehož zahraniční politika je v určitých otázkách stále zásadně ovlivněna událostmi ze Srebrenice, stále zůstává opatrných ve vztahu k udělení kandidátského statusu pro Srbsko.

Tento optimismus však měl skutečně krátké trvání, když se z EU ozvalo hned několik hlasů s varováním, že Srbsku nebude umožněn významný pokrok směrem k členství, dokud nevyřeší svůj teritoriální a statusový spor s Kosovem. Dne 22. června při své návštěvě Srbska prohlásila delegace německého parlamentu, že ačkoliv požadavek vůči Srbsku, aby uznalo nezávislost své jižní provincie "neohrožuje začátek přístupových jednání s EU, skutečné uznání nezávislosti Kosova musí být na stole". Jestliže se tak nestane, pak "německý parlament nepodpoří členství Srbska v EU".

První reakce a co z nich vyplývá
Přestože od skončení bosenské války uplynulo více než 16 let - a skoro stejně dlouhá doba od obvinění Mladiće z masakru ve Srebrenici a zvěrstev, spáchaných během obléhání Sarajeva – generál je stále některými lidmi považován buďto za nejhoršího zločince a zbabělce, který držel celé státy jako rukojmí, nebo za národního hrdinu, jehož jediným cílem bylo uchránit vlastní národ od perzekucí ze strany jiných.

Mnohá média používala ve svých reportážích při popisu Mladiće emotivní výrazy typu "řezník" nebo "krvelačný" a živila tak myšlenku, že se jednalo o psychicky narušeného jedince nebo šílence. Mnohé studie o banálnosti zla však varují před používáním podobných popisů. Zločiny, které se staly během válek v bývalé Jugoslávii nebyly vykonány fanatiky nebo sociopaty, ale jednotlivci, kteří cítili, že jejich činy jsou plně ospravedlnitelné v kontextu rozpadu a během destruktivní dynamiky etnické separace. Naznačovat, že Mladić byl jakýmsi "deformovaným člověkem" je jen odvracením pozornosti od charakteristiky klimatu začátku 90. let, ve kterém se tyto nemyslitelné činy zdály normální. Pokud nedojde k důkladnému vyrovnání se s touto minulostí, pak to s sebou nese špatné vyhlídky pro budoucí mír a soulad.

Všeobecně se očekávalo, že reakce obyvatelstva na zatčení R. Mladiće bude odmítavá a nevylučovaly se ani násilnosti po celé zemi. Ve skutečnosti si však většina Srbů oddechla a jen zanedbatelný počet lidí vyjádřil svůj vztek a frustrace při protestech, organizovaných Srbskou radikální stranou, která je sama marginalizovanou politickou silou. Ačkoliv mnoho Srbů i nadále pochybuje o nezávislém přístupu haagského tribunálu k vyšetřování válečných zločinů v bývalé Jugoslávii, tíha důkazů proti Mladićovi je tak velká, že je nesmírně těžké ignorovat nebo popírat zločiny, jichž byl strůjcem.

Celý region zprávu o Mladićově zatčení velmi přivítal, a to zejména pozůstalí obětí ze Srebrenice. Ti však zároveň ihned vyjádřili obavu, že se generál nemusí dočkat rozsudku, stejně jako tomu bylo v případě Slobodana Miloševiće, jenž zemřel ve vězeňské cele před ukončením soudního projednávání svých válečných zločinů. Mnoho Bošňáků (bosenských Muslimů) bude očekávat konkrétní kroky od Srbska, aby demonstrovalo, že Mladić byl předán Haagu za svou organizaci genocidy ve Srebrenici, a ne proto, že to bylo dobré pro zlepšení obrazu Srbska či podmínkou udělení kandidátského statusu.

Klíčová bude práce s mladou generací
Znepokojující je však skutečnost, že převážná většina Srbů v Republice srbské (bosensko-srbská entita v Bosně a Hercegovině) – a to zejména mladší generace, narozená po válce z 90. let - silně popírá, že ve Srebrenici došlo ke genocidě. Jde prý o hrubé zveličování a manipulaci s počty obětí ze strany Bošňáků nebo o spiknutí proti Srbům ze strany mezinárodního společenství. Mnozí z takto smýšlejících zneužívají zločinů vůči Srbům ve venkovských oblastech kolem Srebrenice jako ospravedlnění toho, co se stalo, a snaží se tak vyrovnat závažnost spáchaných zločinů.

S blížícím se dnem vzpomínky za oběti Srebrenice (11. července) se ukáže, zda Mladićovo zatčení konečně povede k zacelení ran a k usmíření mezi národy v Bosně a Hercegovině. Tento proces však musí být nastartován zevnitř, bez vnějšího tlaku a podmiňování, ale spíše jako upřímný projev empatie, lítosti a odpuštění.

Všechny národy Západního Balkánu, a ten srbský zejména, ještě musejí projít procesem pochopení těch zločinů, které byly spáchány ve jménu jejich etnicko-národnostních skupin, bez pokusů relativizovat tyto skutečnosti uváděním zločinů, které byly spáchány proti jejich vlastnímu národu. Srbská vláda položila přijetím Deklarace ke Srebrenici v březnu 2010 a zatčením Mladiće základ pro proces usmíření, posílení regionálních vztahů a celkové normalizování sousedských vztahů.

Tento proces nebude ani rychlý ani snadný, protože historické rány se hojí dlouho. Pojďme však i přesto doufat, že nastane chvíle, kdy všechny podobné činy přestanou být označovány jako "odvaha" nebo "osobní statečnost" politických elit, ale jako morální povinnost a výraz lidských hodnot nás všech.

Mirjana Kosić
autorka je spoluzakladatelkou organizace TransConflict Serbia
www.transconflict.com