Konsorcium pro výstavbu Nabucca už však jasně vyznačilo trasu svého plynovodu: Bulharsko-Rumunsko-Maďarsko-Rakousko, a již zadalo vypracování inženýrských podkladů. Gazprom, naproti tomu, zatím neučinil ani jedno.

Nepřímé důkazy nasvědčují tomu, že možnost "sjednocení" Nabucca a South Streamu je pro ENI jen záminkou pro tichý a nenápadný přechod na druhou stranu barikády.

Výzva šéfa italského ENI ale nejvíce odráží ztrátu důvěry v možnost realizace projektu South Stream, obzvlášť v nových tržních podmínkách, jež se nyní utvářejí. Ceny plynu se z více než 500 dolarů za tisíc kubických metrů zřítily na dnešních 350 dolarů a podle konzultantské firmy Wood Mackenzie zůstanou nízko ještě dalších pět let. Rozvoj nekonvenčních nalezišť plynu v Maďarsku a v Polsku, takzvaná břidlicová ložiska, spolu s výstavbou terminálu na zkapalněný plyn (LNG) v polském městě Świnouście, pro nějž již banky poskytly finanční prostředky, navíc dále oslabí vyjednávací pozici Gazpromu.

Změna poměru sil už se projevila – ruský koncern přistoupil na zpružnění cen dodávek a zohlednění vlivu spotového trhu, aby se tak vypořádal s poklesem svého tržního podílu v Evropě. Evropské plynárenské společnosti totiž před dražším plynem z Ruska začaly dávat přednost objednávkám zkapalněného plynu za nízké spotové ceny ze zemí jako je například Katar. Ten totiž v posledních letech výrazně investoval do rozšíření přepravních kapacit. Avšak ekonomická recese dosud řádící u jeho tradičních zákazníků, například Japonska nebo Jižní Koreje, a neočekávaná soběstačnost potenciálních nových trhů (USA) způsobily výrazný převis nabídky LNG nad poptávkou, a tedy prudké snížení cen.

Scaroniho volání také potvrzuje snižující se důvěru ve schopnost Gazpromu dodat dostatečné množství suroviny do všech svých gigantických projektů, včetně South Streamu. Gazprom nedávno oznámil, že o tři roky odkládá rozvoj obřího pole Štokman, jediného velkého naleziště objeveného po rozpadu Sovětského svazu, jež mělo částečně zásobovat plynovod Nord Stream. Ten tak bude muset čerpat plyn pouze ze sibiřských nalezišť, kde už se těžba dostává za zenit, zatímco domácí ruská poptávka ožívá. O sibiřský plyn tak teď teoreticky bojují nejméně tři potrubní systémy – Nord Stream, South Stream a navíc ještě Blue Stream vedoucí po dně Černého moře z Ruska do Turecka. Jak to asi bude ve výsledku vypadat, dává tušit současná vytíženost Blue Streamu. Ten je totiž po několika letech provozu využíván jen z poloviny své kapacity 16 miliard kubických metrů ročně.

A konečně jde v případě Scaroniho výzvy o reakci na nedávné pokroky Nabucca, které kontrastují se stagnací South Streamu na všech úrovních. Trumfem v rukou Kremlu bylo až dosud rozehrávání hry mezi různými potenciálními tranzitními zeměmi, které si mají vzájemně konkurovat, a zajistit tak pro Rusko nejlepší podmínky. Celý proces funguje poměrně jednoduše. Gazprom potenciálního zájemce naláká na vidinu tzv. smluvního balíčku (package deal), který obsahuje dodavatelské kontrakty, příjmy z tranzitu plynu, projekty na výstavbu zásobníků, jež té či oné zemi propůjčují kýženou pozici centrální rozvaděče, od něhož se potrubí rozbíhá do ostatních zemí. Většina států si uvědomuje, že vývozní potenciál Gazpromu není nevyčerpatelný, a tak spěchá zajistit si dodávky dříve než jejich sousedé a přijít si k tomu ještě na slušný bakšiš ve formě tranzitních poplatků a možnosti lukrativního skladování plynu a jeho reexportu.

Listina kandidátů na účast v projektu ruského plynovodu je dlouhá. Po vynoření se z vod Černého moře u bulharských břehů by jižní větev South Streamu měla směřovat přes Řecko do jižní Itálie; severní větev by měla přes Rumunsko, Maďarsko a Slovinsko putovat do severní Itálie. To je tedy jedna z navrhovaných tras. Potenciální odbočky zahrnují Turecko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Rakousko a nejnověji i Chorvatsko. Většina z výše uvedených zemí se tedy obává, že zrovna na ní plyn nezbude, nebo že se Gazprom ke stavbě zásobníků nakonec otočí zády, nebo že se místo tranzitní země s potenciálními příjmy z přepravy plynu stane dotyčný stát pouhým odběratelem, k němuž vede jen slepá odbočka. Tak vyjednávání Gazpromu se Slovinskem vylepšuje pozici ruského plynárenského gigantu při rozhovorech s rakouskými a maďarskými partnery. Rakousko a Maďarsko se zase přetahují o umístění a kapacitu zásobníků.

Ve skutečnosti se ale při těchto jednáních většinou jedná o pověstnou jízdu prstem po mapě. Krásným příkladem takových geopolitických malůvek je nedávná návštěva chorvatské premiérky v Moskvě. Ministři energetiky obou zemí podepsali smlouvu o záměru zavést do Chorvatska odbočku plynovodu South Stream. Podle smlouvy má být zřízen podnik na výstavbu odbočky, ale nikde už se nedozvíme, odkud vlastně k napojení na South Stream dojde.

Chorvatsko si je vědomo, že je lepší mít po ruce více možností, odkud by bylo možno surovinu dovážet. South Stream se proto jeví jako schůdná varianta. Ještě lepší možností je ale výstavba přímořského terminálu na LNG Adria, do kterého by bylo možno dovážet zkapalněný plyn z celého světa. Představitelé Gazpromu však dali najevo svůj názor, podle něhož Adria a South Stream na jednom trhu existovat nemohou. Pohádková čmáranice s názvem South Stream tak ve skutečnosti má jen jeden cíl - zamezit realizaci Adrie a Nabucca. Ruský plynovod není reálným infrastrukturním projektem, ale trojským koněm, který má zabránit snahám evropských států o diverzifikaci energetických zdrojů a zajistit ruskou dominanci na trhu s plynem.

Rusku ale letos v únoru z této imaginární skládanky vypadla centrální kostička, totiž Bulharsko, které svou další účast v projektu odmítlo. Rusové se tedy ihned obrátili na Rumuny a oznámili, že plynovod bude nyní ústit u rumunských břehů. Bulharský výpadek by ale znemožnil napojení jižní větvě, o kterou bezpochyby stojí Řecko a hlavně Itálie. Rumunská varianta má navíc ještě jednu nepřekonatelnou překážku – ukrajinskou výlučnou ekonomickou zónu na dně Černého moře. Ani nově zvolený prezident Viktor Janukovyč není takový blázen, aby Gazpromu výstavbu podmořského plynovodu povolil a zbavil se tím peněz a vlivu plynoucích z kontroly nad tranzitem většiny ruského plynu určeného Evropě, který je dosud přepravován starým potrubím jdoucím skrze celou Ukrajinu a které by se v případě dokončení South Streamu dalo úspěšně obejít.

Společnost ENI si je výše zmíněných rizik vědoma, a proto se snaží snížit význam své účasti v plynovodu South Stream a přijít s kreativním způsobem, jak se připojit k Nabuccu, které má nyní všechny šance na vítězství. Podle Scaroniho slov by měla kombinace South Streamu a Nabucca vyústit v "jeden velký projekt". Oba se prý doplňují, spíže než že by si vzájemně konkurovaly. Tento argument je známou zástěrkou, jež dokazuje existenci tvrdé rivality.

ENI je v projektu výstavby ruského plynovodu nepostradatelným partnerem. Na rozdíl od Gazpromu disponuje technologií na pokládání potrubí po dně Černého moře a je také hlavním potenciálním odběratelem plynu z jižní větvě South Streamu, jež by měla dosáhnout až do Itálie. V případě spojení obou projektů by však severní Itálie mohla dostávat plyn přes potrubí ze střední Evropy (ať už se bude jmenovat jakkoliv), a to i kdyby se jižní větev South Streamu nikdy nepostavila, což je stále pravděpodobnější.

Ruští představitelé nikdy během svých mnohých jednání neupřesnili, která ložiska by mela dodávat plyn pro South Stream. Často citovaný údaj 63 mld. m3 je jen vzdáleně představitelný s přispěním turkmenského plynu. To bylo možné ještě v roce 2007, kdy se ENI k Rusům přidalo. Turkmenistán však od začátku letošního roku může posílat až polovinu své roční produkce nové zbudovaným potrubím do Číny a čtvrtinu plynovodem do Íránu. Gazprom tak nyní bude nucen platit za turkmenský plyn plnou tržní cenu a jeho vyjednávací pozice je dost oslabená.

Na protitahu jsou nyní Vladimir Putin a jeho "hodný policista" Dmitrij Medveděd. V minulosti se Rusové pokoušeli projekt Nabucco zastavit či alespoň usměrnit infiltrací jednoho z hlavních členů konsorcia – maďarské společnosti MOL, v níž 21% podíl patřící dříve od rakouskému ropnému koncernu OMV koupila ruská ropná společnost Surgutněftěgaz známá úzkými vazbami na Kreml. Rusové však v Maďarsku narazili na tuhý odpor, který by mohl vyústit až v zablokování projektu South Stream.

Duo Putin- Meveděv to ale nebude mít lehké. Celá jejich strategie je totiž založena několika premisách:

1. pokračující ruské nadvládě nad exportem středoasijského plynu 
2. souhlasu evropských odběratelských společností s vysokými cenami a dlouhodobými smlouvami o dodávkách (tzv. take-or-pay kontrakty), v jejichž rámci se zákazník zavazuje odebrat určité množství suroviny, a v případě nesplnění závazku neodebraný plyn zaplatit
3. predátorských akvizicích plynové infrastruktury v Evropě, se zvláštním zaměřením na distribuční sítě, díky nimž by Gazprom mohl dodávat plyn i koncovým zákazníkům (v současných podmínkách se totiž jedná o nejvýnosnější segment plynového byznysu. Potvrzují to například hospodářské výsledky polského distributora PGNiG, který jen za poslední čtvrtletí minulého roku na rozdílu mezi dovozní cenou plynu a tarifními sazbami pro své klienty vydělal přes miliardu zlotých (zhruba 6,5 miliardy korun), tedy více než 90 % svého zisku před zdaněním)

Výše uvedené předpoklady by ve výsledku vedly k vytvoření Rusy vedeného kartelu vývozců plynu, pokud možno nepříliš propojených národních sítí, které by si nemusely vzájemné konkurovat a udržovat ceny na patřičné úrovni. Jak je ale z předchozího výkladu patrné, všechny tyto premisy mají dosti vratký základ.

Václav Trejbal
autor pracuje pro server Patria Online