Odpověď na tuto otázku leží v podstatě v hlubších proměnách mezinárodního strategického prostředí. Libanon, izraelsko-palestinský konflikt, Irák, Írán, Afghánistán – všechny tyto případy dokládají skutečnost, že pouze sama vojenská síla není schopna řešit komplexní politické krize. Nicméně vojenská akce má stále zásadní význam a přísluší jí úlohy deterenta vůči potenciálním hrozbám, obrany našich zájmů, při oddělení znepřátelených frakcí silou, vojenské síle připadá úloha posilování důvěryhodnosti tlaku mezinárodního společenstvím, atd. Ovšem pokud není vojenská síla nasazena v rámci komplexního politického přístupu ke každé krizové situaci, pak její použití vede do slepé uličky.

Svět, ve kterém dnes žijeme, už není světem, kde rovnováha vojenské moci determinuje výstupy konfliktů, což souvisí zejména se zapojením celých společností do těchto situací. Tento nový strategický paradox by mohl být vysvětlen následovně: samotné vojenské schopnosti jsou stále více neadekvátní požadavkům řešení krizí, ale vojenské prostředky jsou nezbytné pro usmiřovací procesy – pro udržení a prosazení míru, udržení příměří a klidu zbraní, pro stabilizaci a ochranu hranic, a stejně tak jsou nutné i civilní prostředky – pro postkonfliktní rekonstrukci, pro reformy obranného sektoru, pro založení a rozvoj institucionálního řádu, pro implementaci udržitelných a spravedlivých diplomatických řešení.

Přidaná hodnota Evropské unie v rámci této nové strategické rovnice je přitom zřejmá. Na jedné straně se jedná o komplexní organizaci, která disponuje hospodářskými, diplomatickými, civilními i vojenskými prostředky a nástroji k podstoupení externí akce a na straně druhé je Evropská bezpečnostní a obranná politika pouze nástrojem sloužícím ke společné zahraniční politice a vizi, nikoliv cílem sama o sobě. Evropané skutečně mají specifickou vizi světového uspořádání a specifickou bezpečnostní strategii. Zdůrazňování pouze skromného vojenského rozměru Evropské unie, ať už co se týče výdajů na obranu nebo operačních schopností ozbrojených sil, se po dlouhou dobu rovnalo odhalování slabosti Unie. Dnes je pravdou spíše opak a jsou to nedostatky panující v oblasti nevojenských prostředků, které se stávají hlavním handicapem v řešení krizí. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že Evropská unie je stále žádanější a více poptávaná dalšími mezinárodním aktéry jako například OSN nebo Severoatlantickou aliancí.

Stávající dynamika může být udržena jedině tehdy, budou-li splněny následující tři podmínky. První podmínkou je primát zahraniční politiky. Právě zahraniční politice musí být dána priorita, protože ta dříve než ostatní možná kritéria určí to, zda se Unie rozhodne zasáhnout či se naopak zdržet intervencí. Až zahraniční politika dává význam a smysl evropským operacím. Přítomnost evropských policistů a vojáků v Libanonu, Afghánistánu a Středním východě není jen pouhou technickou ilustrací vůle Evropanů. Tato nasazení musí být brána jako argument a důkaz silnějšího politického vlivu v diplomatickém řešení krizí, ale nikoliv pouze z důvodu, že jde o nutnost vyvolanou závažností krizemi způsobených problémů, ale také proto, že se jedná o požadavek občanů. Proč by měly být nasazeny tisícovky mužů v krizových oblastech a vynaloženy miliony euro, když nebude posílena role a politická váha Evropské unie v nové mezinárodním systému?

Druhou podmínkou je učení se z praxe. Co se týče zásadního vztahu mezi civilními a vojenskými nástroji, budováním kapacit, nasaditelností ozbrojených sil nebo velitelskými strukturami, není potřeba objevovat dávno objevené. Potřeby Evropské bezpečnostní a obranné politiky jsou totiž dobře známy stejně jako možnosti jejich řešení. Mám tím na mysli posílení role Vysoké představitele EU pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku výhledově ministra zahraničních věcí EU, větší úsilí na rozvoj personálních kapacit, výzbroje a výstroje, transformaci dosud spíše virtuálních prostředků ve stálé Unijní kapacity co se týče plánovacích struktur či European Defence College.

Konečně třetí podmínkou je, aby státům příslušela jejich oprávněná pozice. Na jednu stranu, skutečná existence Evropské bezpečnostní a obranné politiky a Společné zahraniční a bezpečnostní politiky záleží na do nich zapojených státech. Evropská unie není coby mezinárodní aktér stavěna na absencích, sebezapření a odvolávání se, a na vojenské neschopnosti svých komponentů – členských států. Tak je tomu pouze tehdy, chtějí-li členové Unie jednat v globálním rámci tam a takovým způsobem, kde se to čeká i od Evropské unie. Ovšem ty samé členské státy jsou na společném rámci a fungování EU výrazně závislé. Tím se myslí využití legitimity Evropské unie, dostupných finančních prostředků a sdílení odpovědnosti, kterou tyto faktory a Evropská unie umožňují. Pozoruhodná rovnováha mezi flexibilitou závazků a kolektivní povahou rámce evropské integrace je dle mého názoru hlavní výzvou, které Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) v rozšířené Unii čelí. V praxi to bude znamenat budování takové SZBP, jejíž rámec dokáže pojmout voluntarismus některých členských států a současně budovat efektivní politiku s ohledem na rozdílné vojenské i politické příspěvky národních členských států.
 

Nicole Gnesotto, ředitelka Ústavu bezpečnostních studií Evropské unie