Stalo se tak na konci září tohoto roku. Média tuto zprávu příliš nekomentovala, nicméně o to více byla důležitá pro znalce tajných služeb: vedoucí pakistánské tajné služby ISI (Inter-Services Inteligence), generál Nadím Tádž, byl odvolán a na jeho místo byl dosazen Ahmad S. Paša. Zatímco Tádž býval chráněncem exprezidenta Mušarafa a byl obviňován z podpory radikálních islamistů, Ahamed Paša je znám svými blízkými kontakty na americkou CIA a ostrými proti-talibanskými výroky.

Pákistán bývá tradičně popisován jako klíčový spojenec USA, a to již od svého vzniku (1947). Za studené války sehrával klíčového aktéra, který vytvářel protiváhu moci vůči nezúčastněné, leč pro-sovětské Indii. Až do 70. let byl členem pro-amerického Paktu jihovýchodní Asie. V 80. letech jej vláda USA využívala k podpoře afghánských „bojovníků za svobodu“, jak označoval prezident Reagan islámské mudžahedíny, ve válce proti sovětským okupantům.

Na konci devadesátých let vláda v Islamabádu ohlásila test své první jaderné bomby, aniž by čelila výrazné kritice prezidenta Clintona. Po 11. září 2001, když prezident Bush vyzval generála Parvíze Mušarafa ke spolupráci, obdržel pozitivní odpověď na všechny americké požadavky – tj. a) vzájemné vyměňování informací, b) využití pákistánského leteckého prostoru a c) logistickou podporu pro americké jednotky v Afghánistánu.

Současné vztahy mezi Washingtonem a Islamabádem můžeme označit za stejně intenzivní. V nedávné debatě mezi Barackem Obamou a Johnem McCainem se otázka Pakistánu stala hlavním tématem americké zahraniční politiky. Předčila dokonce i taková témata, jakými jsou válka v Iráku, iránský nukleární program či řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Stručně řečeno, Pákistán zůstává pro Spojené státy nepostradatelný, ať již hovoříme o válce v Afghánistánu, boji proti mezinárodnímu terorismu nebo proti šíření zbraní hromadného ničení.

A přesto, analyzujeme-li vnitro- i zahraničně-politické aktivity Pákistánu, nelze se ubránit dojmu, že toto spojenectví je poněkud nestandardní. Spojené státy vyhlásily válku proti terorismu, aby se spojily s vojenskou juntou v Islamabádu, jejíž tajná služba (ISI) se vymyká vládní kontrole. Bývalá premiérka Benazir Bhuttová o ní hovořila jako o „státu ve státě“. Na skutečnost, že ISI dlouhodobě podporuje islámské fundamentalisty v Kašmíru a je zapletena do mnoha teroristických útoků, opakovaně upozorňovala indická rozvědka.

Pakistánská strana tato obvinění vždy razantně odmítala. Ve svých veřejných prohlášeních odsuzuje násilí v jakékoli podobě. Nicméně jedním dechem dodává, že lidé mají právo na ozbrojený odpor, že indická vláda je ve své politice vůči muslimům příliš represivní a že budou kašmírským separatistům nápomocni politicky a diplomaticky. Prezident Mušaraf sice popíral přímou podporu terorismu, ale připustil, že někteří bývalí pracovníci zpravodajských služeb mohou napomáhat bojovníkům Talibanu.

Realita, jak se zdá, bude ještě horší. V dubnu 2000 britská výzvědná služba potvrdila, že tehdejší šéf pakistánského nukleárního programu, nechvalně známý Abdul Kadír Chán, je zapojen do mezinárodního obchodu s obohaceným uranem a technologiemi nutnými k výrobě jaderné bomby. V říjnu 2001 televize CNN s odvoláním na důvěryhodné zdroje odhalila, že do útoků na New York a Washington byl nepřímo zapleten i tehdejší ředitel ISI, Mahmud Ahmed. Podle těchto informací nechal Ahmed prostřednictvím svého zástupce („šejka Omara“) v Dubaji, poslat strůjcům teroristických útoků částku 100 000 USD.

Na podzim 2006 se na veřejnost dostaly dokumenty think-tanku britského ministerstva obrany, který tvrdí, že Pákistán nepřímo, resp. prostřednictvím ISI „podporoval terorismus a extremismus, ať už v Londýně 7/7 nebo v Afghánistánu a Iráku“. Naposledy byla ISI obviněna ze spoluúčasti na sebevražedném útoku na indickou ambasádu v Kábulu z července 2008, při kterém zemřelo 41 lidí. V reakci na první vyšetřování indický poradce pro národní bezpečnost, M. K. Narayanan, prohlásil: „Nemáme jakýchkoli pochyb, že za tím stojí ISI.“ Jeho kritická slova podpořil i prezident Bush, který při rozhovoru s pákistánským premiérem vyjádřil „znepokojení a obavu“ nad rolí ISI v Pákistánu. Podle všeho právě tady Američané vyslovili požadavek, aby ISI vedl někdo jiný.

„Kdo ovládá ISI?“, zněla údajná otázka amerického prezidenta. S trochou nadsázky se stejně tak můžeme ptát, kdo vlastně ovládá Pákistán. Dle Indexu rozpadlých států (2005 – 2007) se tato země pohybuje mezi 9 až 12 místem. Index lidského rozvoje, který započítává průměrnou délku života, míru vzdělání a výšku HDP na hlavu, řadí Pákistán na 136 příčku ze 178 sledovaných. A konečně dle Indexu vnímání korupce (2007) se umístil na 138 (ze 179) pozici. To jinými slovy znamená, že vláda v Islamabádu je mimořádně slabá, ne-li nefunkční, vysoce náchylná korupci a pod tlakem početných extremistických organizací.

Pákistán není oběť, ale ani spoluviník. Nelze od něj očekávat více, než je v jeho silách. Není to spojenec, kterého bychom vyhledávali. Avšak daleko větší chyba by byla, kdyby ve svém snažení zůstal sám. Výměna vedoucího ISI je bezpochyby důležitý krok. Zda se stane světlem na konci tunelu, nám ukáže teprve další vývoj.

Pavel Hlaváček
Katedra politologie a mezinárodních vztahů ZČU Plzeň