Za účelem zastavení kolon teroristů směřujících na hlavní město Mali Bamako, zahájila Francie v lednu 2013 vojenskou operaci „Serval“. Ihned po úspěchu této operace, v druhém pololetí roku 2013, využili Malijci křehkou stabilitu, aby zvolili prezidenta a parlament. Nový politický tým kolem prezidenta Ibrahima Boubacare Keïty (IBK) měl za úkol restaurovat pořádek v zemi a vyjednat mír se vzbouřenci v severním Mali.

Mírová dohoda - ve francouzském originále zde - je výsledkem dvou let vyjednávání, nejdříve pod záštitou Burkiny Fasa, potom, po nesváru malijského a burkinafaského prezidenta, s mezinárodní mediací vedenou Alžírskem, a je připravena k podpisu v Bamaku 15. května. Bude tato dohoda podepsána oběma stranami? A bude tento dokument dostatečný na to, aby přinesl mír tomuto destabilizovanému regionu?

Nic není méně jisté. Think tank International Crisis Group (ICG) varoval již na začátku samotného procesu stabilizace: „Řešení konfliktu dosáhneme nejlépe komplexním propojením rozdílných zájmů, které se dotknou bezpečnosti Sahary, podstaty malijského státu a místní rovnováhy mezi rozdělenými komunitami. Hrozba ozbrojeného konfliktu vytváří velké pokušení jednat rychle a podepsat alespoň minimální dohodu garantující krátkodobou bezpečnost. Spěch je špatný rádce. Ke stavbě základů trvalého míru je třeba poskytnout čas a prostředky.“

Vypadá to však, že tato rada nebyla vyslechnuta a že připravený text má větší šanci skončit bez většího úspěchu, stejně jako jeho předchůdci z let 1992 a 2006. Hodnota dohody spočívá ve vůli stran ji skutečně provádět. Pokud se díváme na současnou situaci v Mali, zejména na významný nárůst počtu incidentů na severu země, je legitimní mít obavy týkající se uklidnění situace v regionu.

Je třeba připomenout, že tuarežské povstání v roce 2012 bylo již pátým od vzniku samostatnosti země v roce 1960 (1962-1964, 1990-1995, 2006, 2007-2009, 2012). Důvody konfliktu jsou stále stejné: odmítnutí vedení Bamaka a touha místních obyvatel po samostatnosti, minimálně po federalismu.

Dokument je detailnější, ale neodlišuje se příliš od předchozích mírových dohod

Jaké jsou tedy poznatky této nové dohody ve srovnání s předcházejícími texty? Ty už nabídly uznání zvláštností severního regionu Mali, zdůraznily důležitost místního řešení problémů populací jednotlivých regionů a slíbily ekonomický, sociální, kulturní rozvoj a bezpečnost.

Nová dohoda se skládá ze 7 hlav, 20 kapitol, 67 článků, a jmenuje se „Dohoda pro mír a usmíření v Mali vycházející z procesu Alžíru“. Potvrzuje jednotnost Mali a má čtyři hlavní ustanovení:

• Uznání názvu „Azawad“ jako „sociokulturní, paměťová a symbolická realita, která je sdílená různými populacemi severního Mali“. Ještě je daleko k uznání Azawadu jako „geografického, politického a právního celku“, jak požádovali Tuaregové. Ale je to začátek ocenění společného pocitu sounáležitosti občanů severního Mali.
• Založení regionálních shromáždění zvolených ve všeobecných a přímých volbách nejpozději 18 měsíců po podpisu dohody i větší zastupování severních populací v rámci národních orgánů.
• Reorganizace malijské armády, za účelem integrace bojovníků ze severních ozbrojených hnutí.
• Zavedení „Zóny rozvoje severních regionů“ mající meziregionální poradní sbor a specifickou strategii rozvoje. Zóna bude financována Fondem pro udržitelný rozvoj, z národních a mezinárodních zdrojů.

Dohoda se může stát jablkem sváru

Několik expertů, např. Joseph Brunet-Jailly, profesor na univerzitě politických věd „Sciences Po“ a specialista na Mali, si myslí, že tato dohoda vyjednávaná v Alžíru nenápadně zorganizuje autonomii severního regionu a vytvoří základ budoucí nestability.

Například hejtmani, kteří budou zvoleni ve všeobecných a přímých volbách stejně jako regionální shromáždění, budou mít pod svým velením jak policejní jednotky, tak velké rozpočty pocházející od státu nebo od mezinárodních dárců. Díváme-li se na velikost malijského území a na chronickou slabost malijského státu, je dosti pravděpodobné, že tyto regiony budou více méně samostatné a vydané na milost a nemilost mezinárodním predátorům (cizí státy, nadnárodní společnosti, ozbrojená hnutí…), které čekají, aby převzaly moc ať již zbraněmi, či penězi.

Cíle ekonomického rozvoje jsou dost mlhavé a uvádějí pouze otřelá témata ze „Strategického rámce pro růst a snižování chudoby“ vyžadovaného Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem. Důvodem jejich přítomnosti ve výše uvedené dohodě je dostat se k mezinárodní finanční pomoci. V zemi, kde je korupce natolik zakořeněná, masový přiliv peněz negarantuje zlepšení životních podmínek obyvatelstva, spíše pokračování chyb z minulosti.

Také rozhodnutí rezervovat pozice místní státní správy pouze občanům daného regionu je nejjistější způsob, jak administrativu uzavřít ve spirále podprůměrnosti. Kvůli zhroucenému vzdělávacímu systému jsou totiž populace ze severu země nejméně vzdělané ze všech regionů státu. Pokud státní správa není schopná zabezpečit systém kariérního postupu dle skutečných zásluh, zůstane nástrojem klientelismu.

Hodnota každé dohody stojí na vůli stran ji provádět. V malijském případě je nutné být hodně opatrný, co se týká upřímnosti všech stran.

Postranní záměry malijských aktérů

Je nutno konstatovat, že je hodně zvláštní, že se během celého vyjednáváni dohody pro mír a usmíření nikdy nepotkali u jednoho stolu zástupci malijské vlády a Tuaregové. Mezinárodní mediace „pendlovala“ mezi nimi. Je vůbec možné, aby v takovémto stavu nedůvěry severní a jižní Malijci skutečně pojali úmysl se usmířit?

Ze strany malijské vlády je zajímavé připomenout, že v roce 2006 Ibrahim Boubacar Keïta, který byl předsedou Sněmovny a šéfem politické opozice, tlačil na Malijce, aby se odtrhli od Dohody z Alžíru ze 4. července 2006. Tento dokument byl však o hodně kratší a méně nebezpečný pro stabilitu země, než ten, který bude podepsán 15. května 2015. Znamená to, že prezident IBK se konvertoval na „Realpolitik“? Nebo je to jen trik, aby získal peníze od mezinárodních dárců, kteří by byli určitě méně štědří, kdyby zde nebyla ta dohoda?

Na straně povstalců je třeba zdůraznit, že populace ze severu (Tuaregové, Arabové, Songhoyové, Peulhové) jsou dost rozdělené. Od července 2014 se šest skupin (Národní hnutí osvobození Azawadu - MNLA, Vysoká Rada pro jednotu Azawadu - HCUA, Arabské hnutí Azawadu - MAA, Arabské hnutí Azawadu – disidentské - MAA-dissident, Koordinace pro národ Azawadu – CPA, Koordinace hnutí a vlasteneckých front odporu - CM-FPR) zúčastnilo pěti kol vyjednávání v Alžíru a sjednotilo se v rámci „Koordinace hnutí Azawadu“ (Coordination des Mouvements de l’Azawad“ - CMA). Legitimita jeho vyjednávačů vyplývá více z počtu pušek, které mají, než ze skutečného demokratického mandátu.

Shromážděné skupiny vyjednávaly, ale na začátku nechtěly podepsat tu dohodu kvůli tomu, že je „zásadně nedostatečná“ a že chybí „přiznání malijského státu ke spáchání různých zločinů v Azawadu od roku 1960 a jejich náprava“ a „uznání Azawadu jako politického, právního a teritoriálního celku“. Po dvou měsících tlaku mediátorů a mezinárodní komunity, jeden ze zástupců Koordinace oznámil 27. dubna, že CMA podepíše dohodu 15. května.

Napětí v severních regionech Mali roste podle toho, jak se blíží termín podpisu dohody. V pondělí 27. dubna se „Skupina sebeobrany Tuaregů, Imghadů a spojenců“ (Groupe autodéfense touareg, Imghad et alliés - GATIA), hnutí věrné Bamaku, zmocnila města Ménaka, která patřilo doposud hnutí MNLA. Za odplatu MNLA zaútočilo na malijskou armádu a na modré přilby OSN v regionu Timbuktu ve středu země a na město Léré na hranici s Mauritánií. Přestože mezinárodní komunita volá po klidu, situace na místě zůstává nestabilní a obě strany se vzájemně obviňují z přerušení příměří.

Neshody mezi lidmi severního Mali jsou čím dále tím více zřejmé. Vedle oznámení podpisu dohody Koordinací CMA, další Tuaregové hlásili fúzi hnutí MNLA, HCUA a MAA do nového celku, který obnoví název z období povstání 90. let: „Lidové hnutí osvobození Azawadu – MPLA“. Vytvoření tohoto hnutí může pomoci lidem odporujícím uzavření dohody, protože je oprostí ode všech předcházejících závazků, a také by mohlo vrátit vyjednávání úplně na začátek.

„Velká hra“ hlavních mezinárodních velmocí

Nikdo nezpochybňuje vůli mezinárodní komunity stabilizovat sahelský region a uklidnit situaci. Ale mezinárodní aktéři mají všichni své vlastní zájmy:

Alžírsko se snaží zajistit svou roli regionální velmoci, udržet severní Mali, které považuje za svou sféru vlivu, pod svým dozorem, a v rámci vnitřního boje pro nástupnictví prezidenta Boutefliky ukázat, že současná vláda funguje bez problémů.

Maroko, které je soupeřem Alžírska jako regionální velmoc, se snaží přilít olej do ohně, a otevřeně podporuje Tuaregy. Je třeba připomenout, že tato země nikdy nevyřešila svůj spor v Západní Sahaře s bojovníky Fronty Polisario, kteří jsou podporováni Alžírskem.

OSN má dobrou vůli, ale chybí jí efektivní prostředky. Prostřednictvím 11 000 vojáků a policistů mise v Mali MINUSMA se snaží přinést trošku stability do regionu. Bohužel, mise se skládá – kromě čadského kontingentu – ze špatně vybavených a málo zkušených afrických jednotek. Tito vojáci mají slabý mandát a jsou často terčem přímých útoků, min a IED. Poslední incidenty svědčí o tomto trendu.

Evropská unie a USA poskytují minimální úroveň služeb a vybraly nepřímou strategii. Ačkoli tyto velmoci patří k mediátorům nebo jsou do procesu zapojeny, angažují se především ve výcviku malijských bezpečnostních složek: evropská výcviková mise malijské armády EUTM, evropská výcviková mise policie, četnictva a národní gardy EUCAP Mali, americký program AFRICAP („Africa Peacekeeping Program“), který umožní např. školení malijských vojenských zdravotních jednotek soukromými bezpečnostními společnostmi.

Francie je chycena ve své reformě armádních sil, která hodně snižuje počet vojáků. Přesto se snaží dodržet všechny své závazky (bezpečnost národního území, operace v Středoafrické republice, v Mali, v Čadu, ve Středním východě…), ale dosáhla již limitů svých kapacit. Změnila organizaci jednotek nasazených v Sahelu, aby mohla snížit počet vojáků a vojenské techniky. Asi 3 000 vojáků, kteří jsou přítomní v Čadu, v Burkině Faso, v Mali, v Nigeru a v Mauritánii, jsou podřízeny stejnému velitelství operace „Barkhane“. Vzhledem k velikosti afrických území a k počtu vojáků, tyto jednotky mohou zastavit zhoršování situace, ale není možné od nich čekat stabilizaci celého Sahelu.

Z výše uvedených důvodů je dost pravděpodobné, že aktuální trend nárůstu počtu incidentů bude nadále pokračovat: během prvního čtvrtletí 2015 bylo zaznamenáno tolik útoků jako za celý kalendářní rok 2014.

Nemůžeme si dovolit neúspěch v Mali, který by měl vážné důsledky pro Sahel a pro Evropu.

Faktory nestability v tomto citlivém regionu jsou čím dál silnější …

Kromě historických důvodů a koloniální minulosti, jež nakreslily africké hranice a rozdělily národy, moderní faktory nestability postupně zvyšují a komplikují situaci už tak složitou:

Změny klimatu urychlují vysychání a desertifikaci těchto regionů, které dlouhodobě trpí nedostatkem vodních zdrojů. Tento fenomén vyvolává rostoucí napětí mezi místními obyvateli, kteří musí bojovat o studny a pastviny.

Silný demografický růst (čeká se zdvojnásobení sahelské populace do roku 2040, což je 150 milionů obyvatel), jehož dopad je zesílen úpadkem místních vzdělávacích systémů, zvětší sociální tlak na nesnesitelnou úroveň.

Odstředivé síly zvyšující křečovité soustředění na národní nebo na náboženskou identitu, rozmnoží ohniska nespokojenosti, žárlivosti a nesnášenlivosti.

Sahelské státy trpící chronickou slabostí jsou neschopné udržet suverenitu na celém svém území a existuje nemalé riziko zahnívání politické situace.

Prudce rostoucí populace podléhající ekonomickým omezením zhoršujícím se zejména na sporných územích, a destabilizované různými extremisty, nemající národní struktury schopné je ochránit, mají tendenci reagovat dvěma základními typy chování:

• agresivitou (válkou),
• útěkem (emigrace).

Přičemž je na první pohled zřejmé, že oba mají přímý dopad na západní země s Evropskou unií na prvním místě.

Čtyři nejdůležitější důvody tlačící na západní země, aby se zajímaly o tyto sahelské regiony, jsou:

Ekonomické důvody: území pod tlakem jsou hodně důležité, protože jsou bohaté skutečnými nebo potenciálními přírodními a energetickými zdroji (ropa, plyn, uran, fosfáty, bauxit, zlato).

Bezpečnostní důvody: velikost území a chudoba populací podpoří pokušení využití krajních prostředků a pašování (drogy, zbraně, lidé), které změní tyto oblasti na šedé regiony a na útočiště teroristů.

Sociální důvody: zbídačení obyvatelé se připojí ke kandidátům na emigraci a snaží se dostat na evropské pobřeží. Ačkoli imigrace může pomoci Evropě, která má demografickou poruchu, náš kontinent nemůže ztratit kontrolu nad tímto přílivem imigrantů. Aby čtenář lépe pochopil rizika, doporučuji román „Tábor svatých“ od francouzského spisovatele Jean Raspail (v češtině vydal nakladatel Radomír Fiksa v roce 2009, prodává knihkupectví Kosmas).

Humanitární důvody: mnoho kandidátů na emigraci vykořisťovaných převaděči bez skrupulí končí svou cestu na dně Středozemního moře. Pod emocionálním tlakem svých obyvatel se evropské státy snaží zastavit tuto humanitární katastrofu.

Pokud se díváme na původ imigrantů, kteří se snaží přeplout Středozemní moře, většina z nich pochází ze Sýrie, Eritrei, Somálska nebo z Afghánistánu, země destabilizované dlouhodobými konflikty. Kdyby se situace v Sahelu dále zhoršila, je zřejmé, že by se počet kandidátů na imigraci mohl zdvojnásobit a místo 219 000 imigrantů z roku 2014, na pobřeží Sicílie nebo Řecka by se dostalo každý rok dalších 500 000 lidí. Je Evropa připravená čelit takovému masovému přílivu?

Ať už chceme nebo ne, je jisté, že většina konfliktů v příštích dvaceti letech se bude odehrávat na africkém kontinentu. Evropané by se proto měli připravit řešit budoucí krize, protože jak říká guinejské přísloví: „Kopí se nezačíná brousit v den boje!“

Bruno Bucherie
autor je bývalým vojenským přidělencem Francie v Praze