natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Šíření balistických raket na počátku 21. století

    23. června 2008  14:21
    Základním argumentem pro budování protiraketové obrany, ať už jde o národní deštník USA, nebo o kolektivní ochranu v rámci NATO, je šíření technologií balistických raket coby nosičů zbraní hromadného ničení. Pozornost a obavy budí především střely „darebáckých států“ nebo slabých či nestabilních zemí. Podle aktuálních informací vlastní balistické rakety přes čtyřicet států a řada dalších o jejich získání usiluje.  

    Zbraně i technologie
    Určitě nejznámější a nejrozšířenější balistickou raketou na světě je sovětská operačně taktická střela, jejíž základní verze mají názvy R-11 (8K14) Zemlja a R-17 (9K72) Elbrus, ale západní prameny ji znají pod kódem SS-1 Scud. Dostřel různých verzí se pohybuje od 180 do 300 km, hmotnost hlavice pak od 600 do 985 kg. Střela vstoupila do výzbroje v roce 1957 a ve velkém rozsahu byla exportována. SSSR hojně vyvážel i těžké dělostřelecké rakety řady Luna (v kódu NATO nazvané FROG) s dosahem 10-15 km.

    FROG a Scud se staly základem domácích raketových programů v řadě států třetího světa, jež nejprve vyráběly jejich kopie, aby pak přešly k vývoji různých modifikací a variant, zpravidla se zvýšeným dosahem a lehčí hlavicí. Produkci Scudů tedy zvládly KLDR, Egypt, Libye, Irák a Írán. A když v 80. letech nastoupil Sovětský svaz umírněný kurs, tyto země „převzaly“ jeho roli hlavních šiřitelů balistických nosičů. Jednoznačně největší snahu v tomto oboru vyvinula KLDR, která exportovala své kopie Scudu nazvané Hwasong do nejméně deseti zemí. A není asi příliš překvapivé, že rozhodně nešlo o stabilní demokracie.

    Dalším faktorem šíření raketových technologií byl rozpad SSSR. Značná část jeho raketových sil přešla do vlastnictví nástupnických států. Zároveň také přišlo o práci mnoho vojáků, vědců a inženýrů, z nichž mnozí získali zaměstnání u výše zmíněných režimů. Pokud během studené války byly vyváženy hlavně již vyrobené zbraně, pak 90. léta byla obdobím, kdy se prodávaly převážně znalosti a postupy. Asi nejznámějším příkladem takového transferu je KLDR, která poskytla technologie raket Nodong (dosah 1000-1500 km) Íránu výměnou za dodávky ropy a Pákistánu za informace z jeho jaderného programu.

    Všudypřítomný Scud
    Střelami patřícími do rodin FROG a Scud tedy dnes disponují již zmíněné země, které zvládly výrobu jejich kopií, a kromě nich ještě přinejmenším následující státy: Afghánistán, Alžírsko, Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Etiopie, Indonésie, Jemen, Kazachstán, obě Konga, Kuba, Spojené arabské emiráty, Srbsko, Súdán, Turkmenistán, Ukrajina a Vietnam; některé prameny uvádějí i Ekvádor a Peru. U většiny sice panují pochyby o počtu raket i jejich bojeschopnosti, ale balistické střely v rukou diktátorských režimů nebo slabých a selhávajících států v každém případě vzbuzují v západním světě oprávněné obavy.

    Mezi státy vlastnícími rakety s doletem maximálně 1000 km (taktické a operačně taktické) lze uvést ještě Argentinu, která vyvinula střelu Alcaran s doletem 200 km. Je ale pravda, že tamní raketový program značně čerpal ze spolupráce s Egyptem a Irákem; všechny tři země dokonce společně vyvíjely střelu Condor II se zamýšleným dosahem 1000 km. K majitelům taktických a operačně taktických zbraní patří i dvě asijské země, které je vyvinuly samostatně (Korejská republika a Tchaj-wan), a konečně tři státy, jež koupily americké střely ATACMS (Nizozemí, Řecko, Turecko a Bahrajn). Pro úplnost lze dodat, že v některých přehledech se jako majitelé operačně taktických střel objevují též Česko, Slovensko, Bulharsko a Rumunsko, které je však v souladu s mezinárodními závazky již vyřadily.

    Další skupinu představují státy, které mají ve výzbroji i střely středního doletu, což v západní typologii znamená od 1000 do 3000 km. Jedná se o pětici zemí, které je vyvinuly samostatně, popř. s tajnou zahraniční pomocí, a sice Izrael, Indii, Pákistán, Írán a KLDR. U všech je zcela nezvratně potvrzena nebo alespoň seriózně předpokládána snaha vyvinout i mezikontinentální zbraně. Jako šestá země se do této skupiny přiřazuje Saúdská Arábie, jež v roce 1987 koupila čínské rakety DF-3A (CSS-2) s dostřelem 2650 km.

    Předpoklady a perspektivy
    Mezikontinentální rakety (čili zbraně s dosahem nad 5000 km) dnes vlastní jen pětice stálých členů Rady bezpečnosti OSN a statutárních jaderných velmocí, tedy USA, Spojené království, Francie, Rusko a Čína. Je však pravděpodobné, že tento výčet se rozroste přinejmenším o část výše zmíněných majitelů zbraní středního doletu; nejblíže funkční mezikontinentální raketě je patrně KLDR, která takovou střelu neúspěšně vyzkoušela, a Indie, která by ji mohla otestovat možná už v roce 2009. Zemí, jež by mohly v dohledné době získat balistické rakety (krátkého, středního i dlouhého dosahu), je ovšem ještě více.

    Na prvním místě je to Japonsko, jehož rozsáhlý projekt kosmických nosných raket nenechává prostor pro pochyby o tom, že by mohlo mít mezikontinentální rakety velmi rychle. Dále jsou tu dvě mocnosti, které již měly programy balistických raket, avšak uzavřely je, resp. převedly je na kosmické projekty; jde o Jihoafrickou republiku a Brazílii. A konečně existuje také dost států, jež by mohly taktické či operačně taktické střely zkrátka koupit. V této souvislosti bývá zmiňována Barma, Jordánsko, Kuvajt, Nigérie, Singapur a Venezuela. Nejžádanější balistická raketa na trhu je rozhodně ruská Iskander-E s doletem 280 km, která už si vydobyla výstižnou přezdívku „Scud pro 21. století“.

    Šíření balistických raket je upraveno režimem MTCR (Missile Technology Control Regime), který omezuje proliferaci zbraní s doletem nad 300 km a nosností nad 500 kg. Příklad KLDR však varuje, že řada zemí si z takových opatření mnoho nedělá. Dokonalou odpovědí není ani protiraketová obrana, protože ta zasahuje až v případě odpálení rakety. A žádný systém nikdy nebude stoprocentně účinný. Podobně jako v případě jaderných zbraní lze pouze apelovat na současné vlastníky balistických raket, aby se snažili proliferaci těchto zbraní omezit, protože by se nakonec třeba mohli sami stát jejich cíli.

    Lukáš Visingr
    Autor je spolupracovníkem redakce časopisu ATM

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media