Vznik, orgány a členové
Předchůdcem SCO byla tzv. Šanghajská pětka, oficiálně známá jako Dohoda o prohlubování vojenské důvěry v hraničních regionech, kterou 26. dubna 1996 v Šanghaji podepsaly Rusko, Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Každý rok se v hlavním městě některého z členů konal summit na úrovni hlav států. Zásadní změna ale přišla až 15. června 2001, kdy se místo konání vrátilo do Šanghaje a kdy byl ke spolupráci přizván Uzbekistán. Prezidenti všech šesti zemí pak podepsali Deklaraci Šanghajské organizace spolupráce.

SCO je mezinárodní organizací s otevřeným rovnoprávným členstvím. Nejvyšším orgánem je Rada hlav států (tj. šesti prezidentů), která se schází každý rok na summitu konaném zpravidla v hlavním městě některého členského státu a přijímá rozhodnutí o chodu organizace. Druhým hlavním orgánem je Rada předsedů vlád, jež se také schází každoročně. Jejím nejdůležitějším úkolem je schvalování rozpočtu SCO. Dalším orgánem je Rada ministrů zahraničí. Výkonnou a administrativní složku organizace představuje Sekretariát, který sídlí v Pekingu. Speciálním orgánem je Regionální protiteroristická struktura. Působí v Taškentu a tvoří rámec spolupráce členských zemí v bezpečnostní oblasti.

Kromě plnoprávných členů zná „Šanghaj“ také institucionalizovaný statut pozorovatele, který vznikl nejspíše jako předstupeň členství. Pozorovateli jsou nyní Mongolsko, Pákistán, Indie a Írán, avšak o statut řádného člena zatím požádaly pouze Pákistán a Írán. O statut pozorovatele nedávno projevilo zájem Bělorusko, ale jeho umístění v Evropě to činí dosti problematickým. Jako hosté se summitů SCO účastní mj. rovněž Afghánistán a Turkmenistán. A nejnověji se o „Šanghaj“ zajímá Bangladéš a překvapivě i Japonsko.

Tři sektory spolupráce
Spolupráce v rámci SCO se odehrává v bezpečnostní, ekonomické a kulturní oblasti. Zdaleka největší význam má kooperace bezpečnostní, na jejíž bázi vlastně „Šanghaj“ vznikla. Často se cituje formulace z Deklarace, že hlavním posláním organizace je boj proti „třem zlům“, jimiž jsou terorismus, separatismus a extremismus. „Šanghaj“ je oficiálně označována za prostředek stabilizace střední Asie; představitelé členských zemí opakovaně odmítli, že by šlo o vojenský pakt, ale na druhou stranu zaznělo prohlášení, že v rámci boje proti oněm „třem zlům“ mohou členské státy společně použít i ozbrojené síly.

O reálnosti této možnosti ostatně svědčí společná vojenská cvičení, jež se uskutečňují od roku 2003 pod označením Peace Mission. Zpravidla jde o primárně rusko-čínské manévry, kterých se v pomocné roli účastní i jednotky menších středoasijských republik. Tématem cvičení bývá stabilizace blíže neurčené země ohrožené teroristy nebo ozbrojenými separatisty. Přesto je ale dost přehnané označovat „Šanghaj“ za „NATO Východu“, neboť postrádá onen klíčový prvek Aliance, tedy ustanovení o kolektivní obraně. Nelze samozřejmě vyloučit, že je někdy zavede, ovšem momentálně lze hovořit nejvýše o „OBSE Východu“.

Ekonomická kooperace se orientuje zejména na energetiku. Jedná se o průzkum a těžbu zásob ropy a zemního plynu a společné využití vodních zdrojů. O užší energetickou spolupráci mají zájem především dva největší členové, tj. Rusko jako producent a Čína jako spotřebitel. Vedle toho existuje návrh volného trhu v rámci SCO a od roku 2006 funguje Mezibankovní rada, jíž se účastní guvernéři národních bank. Kulturní spolupráce má převážně symbolický charakter; jde hlavně o umělecké festivaly a výstavy.

Kontroverze a konflikty
„Šanghaj“ se mnohdy interpretuje jako snaha Ruska a Číny vzdorovat moci USA, resp. snaze Washingtonu pronikat politicky, ekonomicky i vojensky do střední Asie. Často se připomíná výzva, aby USA oznámily časový rozvrh stažení svých vojsk ze středoasijských zemí. Kromě toho je známo, že Spojené státy požádaly o statut pozorovatele, ale byly odmítnuty. Je však velice pravděpodobné, že „protiamerické“ směřování SCO je převážně v zájmu Číny, zatímco ruský postoj k USA zůstává ambivalentní, protože podle řady předpovědí bude již v dohledné době hlavní hrozbou pro Rusko právě ČLR.

Obecně se má za to, že „Šanghaj“ vznikla zejména z iniciativy Číny, která potřebuje nějakou formální bezpečnostní garanci proti separatismu některých svých hraničních regionů. V SCO se dosud projevují i latentní antagonismy mezi členy i pozorovateli, které jsou zřejmě největší slabinou celé organizace. Přes oficiální prohlášení o přátelství a spolupráci stále existuje silné napětí mezi Ruskem a Čínou, Čínou a Kazachstánem, Čínou a Indií a pochopitelně také Indií a Pákistánem. Z tohoto hlediska je „Šanghaj“ podstatně slabší a více heterogenní než NATO. Většinu členů navíc nelze pokládat za stabilní demokracie, což podle historických zkušeností dlouhodobé bezpečnostní spolupráci také příliš nenahrává.

Za sedm (resp. dvanáct, pokud počítáme i období „Šanghajské pětky“) let svého fungování si SCO nepochybně získala pozornost i relevanci. Ale konkrétní výsledky působení „Šanghaje“ jsou dosud o poznání skromnější. Přetrvávají historické antagonismy mezi členy a není jasné, jak se vyvine vztah k USA a NATO. Ale nezapomínejme, že ani euroatlantická bezpečnostní spolupráce se nerodila bez potíží. Šanghajská organizace spolupráce představuje potenciálně silného hráče, se kterým se musí počítat. Stabilizace střední a východní Asie by ostatně měla být v zájmu celého mezinárodního společenství.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce časopisu ATM