Pokud se v nějaké důležité zemi blíží volby je dobrým zvykem věnovat náležitou pozornost názorům silných kandidátů a stran, neboť jejich případné vítězství může v bezpečnostní či zahraniční politice vyvolat dalekosáhlé změny. Počátkem prosince čekají Rusko volby do dolní komory parlamentu – Dumy a v březnu 2012 pak volby prezidentské, na rozdíl od jiných zemí je však jejich výsledek snadno odhadnutelný předem. Pravda, může se stát, že po volbách nebude vítězné Jednotné Rusko disponovat ústavní, ale "pouze" prostou většinou, ale to je na 99 % vše, co se může stát.

Popularita Jednotného Ruska totiž v posledních letech klesla na zhruba 41 % (nejvyšší byla po drtivém vítězství ve volbách roku 2007, na jejichž základě strana obsadila 315 ze 450 křesel v Dumě), ale i tak má bezpečný náskok před druhými komunisty, jejichž podpora si drží v zásadě stabilních 13 %.

Jednotné Rusko, jejímž předsedou a lídrem je Vladimír Putin, ve volbách, do nichž jako číslo jedna na kandidátce stranu povede prezident Dmitrij Medveděv, zvítězí a sestaví vládu, jejímž předsedou se po vypršení prezidentského mandátu stane současný prezident Dmitrij Medveděv, jenž bude v úřadu vystřídán Putinem. Oba se totiž na sjezdu strany (v neděli 25. září 2011) vzájemně vyzvali k tomu, aby kandidovali [na prezidenta], respektive vedli stranickou kandidátku [do parlamentních voleb]. Je to sice zmatené, ale dle oficiálních informací je právě tento scénář naplánován a je pravděpodobné, že se také bude realizovat. Abychom zmatek ještě trochu zvýšili sluší se dodat, že ani Putin, ani Medveděv nejsou členy strany.

Tím však, naštěstí, zmatky končí. Nanejvýš pravděpodobná výměna postů mezi prezidentem a premiérem, a tedy pokračovaní tzv. tandemokracie, jak tento způsoby vlády označují média, otevírá jen velmi malý prostor pro úvahy o nějakých zásadních změnách v oblasti zahraniční či vojensko-bezpečnostní politiky Ruska. Personální rošáda na dvou nejvyšších postech sice určitě nebude mít stejnou "sílu", jako v roce 2008, kdy se z dosud všemocného Putina stal "jen" ministerský předseda, a čekalo se, jak se oba představitelé v tandemu snesou. Putin se viditelně na veřejnosti smířil s pozicí dvojky a Medveděv svou pozici jedničky prezentoval viditelně právě jen na veřejnosti a při oficiálních ceremoniích.

Změna v opačném gardu by tedy měla být podstatně snazší, ale pro Medveděva není zcela bez rizik. Není sice pravděpodobné, že by se z křesla premiéra měl poroučet před koncem roku 2012, ale riziko je v jeho případě podstatně větší, než kdy bylo u Putina. Oba představitelé se totiž na sjezdu nechali slyšet, že nová vláda bude pokračovat v realizaci modernizačního a reformního kurzu. Právě z modernizace Medveděv učinil své hlavní politické téma a na této frontě se Rusku v posledních letech příliš nevedlo. Ve zdůraznění tohoto tématu se tak potenciálně skrývá past na Medveděva, neboť o bytí a nebytí předsedy vlády rozhoduje prezident…

Pokud jde o Putina je stěží myslitelný jiný vývoj, než že se někdejší pán Kremlu ve své staronové funkci nebude zbytečně rozhlížet. Jelikož se už na nic a na nikoho nebude muset ohlížet pustí se rychle do práce a vydá se… VPŘED! Přesně to totiž sdělil sjezdu (Putinův projev je dostupný na adrese http://www.rg.ru/2011/09/25/putin-site.html), přičemž v centru pozornosti prý bude prostý člověk-občan a snaha vlády zlepšit jeho sociální a ekonomickou situaci. To je bezesporu úctyhodný a vznešený cíl a pokud by se na jeho realizaci ruská vláda rozhodla plně koncentrovat bylo by to nanejvýš pozitivní jak pro Rusko, tak pro Evropu. Spoléhat na něco takového by však bylo krajně neodpovědné.

Vyjdeme-li však ze zmíněného projevu, dá se za bernou minci vzít informace, že před ruskými ozbrojenými silami leží v nadcházejících 5 – 10 letech, a tedy v horizontu Putinova vládnutí (mandát byl prezidentovi RF v roce 2008 prodloužen na 6 let a vše zatím nasvědčuje tomu, že Putin bude chtít v Kremlu strávit dalších dvanáct let), náročný úkol kompletní modernizace, a to nejenom pokud jde o nové zbraně, ale i pokud jde o ruský obranně-průmyslový komplex. Sdělení Ministerstva obrany z 26. září, že armáda nadále nebude kupovat nevyhovující samopaly AK-74, neboť jsou morálně zastaralé a ve skladech jsou k dispozici milionové zásoby, je tak možná první vlaštovkou na deklarované cestě.

Připomeňme, že když Putin v roce 2007 postupně opouštěl křeslo prezidenta "rozloučil" se s mezinárodním auditoriem, na Mnichovské bezpečnostní konferenci, bezprecedentně tvrdým projevem, v němž se dle mínění většiny západních komentátorů vrátil k rétorice, jež od dob ukončení studené války z Moskvy nezněla. Jeho "liberální" nástupce, jenž se, jak již bylo řečeno, snažil ze všeho nejvíce zaměřit na modernizaci a boj proti korupci, se, snad i díky svému právnickému vzdělání, nesnažil ve světové aréně působit jako "silovik". Příkladem, a podle ruské strany i neoddiskutovatelnými pozitivními důkazy tohoto přístupu, může být aktivita Ruska v rámci skupiny BRIC, úspěšný "reset" vztahů mezi USA a Ruskem, jehož důležitou částí je podpis tzv. New Start smlouvy z dubna 2010 v Praze, a striktní orientace ruské zahraniční a bezpečnostní politiky na mezinárodní právo, jehož vyjádřením byl návrh nové bezpečnostní architektury pro Evropu, známé jako European Security Treaty.

Návrh Medveděv předložil evropským státům, USA a zainteresovaným mezinárodním organizacím (NATO, EU. OBSE a dalším) v červnu 2008. Ironií osudu se za měsíc a tři dny po jeho zveřejnění rozpoutala válka mezi Ruskem a Gruzií, která liberálnímu obrazu D. A. Medveděva/Ruska rozhodně neprospěla, ale o to užitečnější dost možná byla.

Kam a proč se konkrétně Rusko bude pod Putinovým vedením ubírat se v tento okamžik předpovědět nedá, ale je pravděpodobné, že stejně jako dosud se bude snažit maximalizovat svůj vliv kdekoli a kdykoli to jen trochu bude možné.

Díky pozici stálého člena RB k tomu má ideální předpoklady a, pokud neklesne cena ropy výrazně pod 80 dolarů za barel, bude k tomu mít i prostředky. Navzdory tvrzení předních ruských odborníků na mezinárodní vztahy, Sergeje Karavanova a Fjodora Lukjanova, není příliš pravděpodobné, že by se Rusko nějak zásadně začalo orientovat na Asii. Oba pánové však tvrdí, že se Rusku v roce 2010 podařilo oprostit se od sovětského dědictví/zátěže a nyní se před ním otevírá sice nejistá, ale přesto potenciálně slibná budoucnost. K tomuto závěru je vedou zejména čtyři následující důvody: podařilo se odvrátit rozpad státu, zastavit demografický propad, země se zvládla vypořádat s nejhoršími ekonomickými problémy a nemá žádného nepřítele.

Podíváme-li se na ně detailněji a z odstupu zjistíme, že i nadále zůstává řada problémů úspěšně či účinně nevyřešených. Pravda, Čečensko se již přímo nezmítá ve válce, ale sultanistický režim Ramzana Kadyrova představuje model vlády, který se snad "hodí" někam do Afriky (i tam by působil odporně), ale těžko lze něco takového akceptovat v zemi, jež sama sebe považuje za příklad stabilní, moderní a úspěšné součásti Evropy. Sousedící regiony na severním Kavkaze, velké muslimské komunity v Povolží a dynamický růst muslimských populací ve střední Asii pak představují stále přítomné riziko, jež vzhledem k sílící xenofobii mnohých Rusů, jenž nalézá odezvu u politických elit, může rychle přerůst v obrovský problém.

Zastavení demografického kolapsu, pokud jsou uváděná data přesná, je bezesporu pozitivem, ale i nadále zeje strašlivá ekonomická a sociální propast mezi městy a venkovem, a mezi evropskou a asijskou částí Ruska, přičemž řešení těchto problémů je v nedohlednu.

Neexistence vnějšího nepřítele je charakteristikou, která pro Rusko platí od samého počátku jeho samostatné existence v 90. letech. Navzdory skutečnosti, že Moskvu nikdo neohrožuje se však její političtí vůdci, respektive Putin, chovají způsobem, jako by tomu tak nebylo. Ruské politické elity totiž nějakého nepřítele, nebo alespoň jeho obraz, potřebují, neboť sjednocování národa proti vnějšímu ohrožení je nejefektivnější způsob mobilizace mas, jenž se ukazuje být stejně použitelný dnes, jako v minulosti.

Z našeho pohledu je daleko důležitější, že Rusko nemá žádného přítele, nikoho o koho by se samo mohlo a chtělo bezpečně "opřít". V Putinově sjezdovém projevu však zaznělo, že od 1. února 2012 začne fungovat jednotný ekonomický prostor mezi Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem, jenž má být předstupněm k ještě hlubší integrační rovině, jíž má být tzv. Euroasijský svaz. Že by se tedy dvacet let po konci SSSR konečně podařilo najít stabilní partnery?

Michael Romancov
autor působí na Metropolitní univerzitě Praha