Plán finského vyjednavače sice explicitně nezmiňuje nezávislost, počítá však s vlastní ústavou, státními symboly, bezpečnostními silami či možností vstupovat do mezinárodních organizací jako samostatný subjekt. Naopak srbské straně garantuje ochranu srbské menšiny, kulturních památek či vyjmutí srbských enkláv z pravomoci kosovské vlády a její podřízení nově zřízenému Mezinárodnímu civilnímu reprezentantovi. Úředními jazyky by měly být jak albánština, tak i srbština. Plán předpokládá zrušení mise OSN (UNMIK), resp. její nahrazení Mezinárodní civilní institucí (International Civilian Office, ICO). Ta by měla mít pouze poradní hlas a mohla by se do vnitřních záležitostí nově vzniklé entity vměšovat pouze v případě porušení Ahtisaariho plánu.

Ahtisaariho plán je pro Srby nepřijatelný
Plán je nepřijatelný zejména pro Srby, avšak i kosovští Albánci mají své výhrady. Srbové nechtějí přistoupit na secesi Kosova, obávají se o bezpečnost srbského kulturního dědictví, resp. architektonických středověkých památek reprezentovaných pravoslavnými kláštery, bezpečnost srbské menšiny a oponují vyslanci, že plán představuje porušení principu nedotknutelnosti mezistátních hranic a územní integrity členského státu OSN. Cílem Srbska je i nadále zachování Kosova jako autonomní provincie v rámci srbského státu a tzv. dvojitá autonomie – autonomie pro srbskou menšinu v rámci autonomní provincie Kosovo. Albánci naopak požadují okamžité uznání nezávislosti, nechtějí přijmout podíl mezinárodních dluhů Republiky Srbsko a odmítají restituce zkonfiskovaného majetku Srbské pravoslavné církve.
Na počátku dubna se dostala kosovská otázka na jednání Rady bezpečnosti OSN, což mělo za následek rozsáhlou diplomatickou aktivitu. Srbský prezident Boris Tadić loboval mj. u čínské reprezentace, jež se však zmohla pouze na konstatování, že „mezi Srbskem a Čínou vládnou přátelské vztahy vzestupné tendence podporované hospodářskou spoluprací“. Obdobně rozmlouval Tadić i se šéfem diplomacie Bosny a Hercegoviny Svenem Alkalajem o otázce  Kosova ve vztahu k zachování celistvosti BiH a o principu neměnnosti hranic států dle mezinárodního práva. Nejdůležitějším hráčem ve hře o Kosovo, který by mohl zkomplikovat přijetí Ahtisaariho plánu, je však stálý člen Rady bezpečnosti OSN s právem veta, Rusko, resp. stále odmítavý postoj ruské diplomacie, která svou podporu podmiňuje souhlasem a dohodou obou stran

Významné rusko-srbské vztahy
Rusko vždy chápalo Balkán jako sféru svého vlivu a pokládalo se za ochránce jižních Slovanů a pravoslavných křesťanů ať již před osmanským jhem či  před rozpínavým Západem. Rozpad bipolárního světa předznamenal i následující ruské akce na Balkáně. Lze zde například zmínit manévry oddílů ruských vojáků (součást peacekeepingové operace  OSN) během příprav úderů NATO v Bosně a Herzegovině v roce 1994 snažících se o ochranu srbských jednotek. Velkým divadlem byl i marš na Prištinu jenž následoval po ukončení leteckých úderů Severoatlantické aliance v červnu 1999 za účelem předstihnutí oddílů NATO a ochrany srbských bratrů. (Pod heslem „V Prištině jsme byli první, stejně jako kdysi v Berlíně“.)
Vedle těchto historek, nelze Rusku upřít významnou úlohu při jednáních se srbskou stranou, jak již během konfliktů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině tak i během krize v Kosovu. Kdykoliv byli západní vyjednavači v koncích, byl požádán ruský vyslanec (jako člen Kontaktní skupiny) o zprostředkování jednání, resp. souhlasu srbské strany s předjednanými dohodami. Výrazná byla zejména úloha ruského vyjednavače Viktora Černomyrdina při jednáních o podmínkách ukončení leteckých úderů NATO na jaře 1999. (Ruský tisk Černomyrdina za tuto aktivitu kritizoval a obviňoval ho, že se z něj stal sluha Západu.)

Vedle oficiálních styků reprezentantů obou států nelze opomenout i styky mezi představiteli pravoslavných církví, formujících do určité míry i veřejné mínění v obou státech. Patriarcha Alexij II  při řadě příležitostí neopomene zdůraznit, že Rusko a Srbsko pojí víra, tradice, jazyk a slovanský původ. Moskevský patriarcha se i 20. dubna 1999 vypravil do Bělehradu, aby utěšil a dodal sílu srbskému národu během leteckých úderů Severoatlantické aliance: „Jsme svědky volající nepravosti: několik mocných a bohatých států, směle se považujících za celosvětová měřítka dobra a zla, popírají vůli národa, který si přeje žít jinak. Bomby a rakety se nesypou na tuto zemi, aby někoho chránily. Vojenské akce NATO mají jiný cíl: zničit poválečné světové uspořádání zaplacené mohou krví, vnutit lidem cizí jim řád založený na diktátu hrubé síly. Avšak nespravedlnost a pokrytectví nikdy nezvítězí. Vždyť, jak praví dávné rčení: "Ne v síle, ale v pravdě je Bůh." Ať síla protivníka převažuje, na naší straně je však pomoc Boží a příklad všech historických příkladů. Připomeňme ten nejtěžší příklad - 2. světová válka. Pamatujme na slova Pána: "Má síla se projevuje ve slabosti" (2. Kor 12,9); "Budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat, avšak váš pláč se obrátí v radost." (Jan 16,20). Není bez zajímavosti, že se moskevský patriarcha během svého pobytu setkal nejen se zástupci Srbské pravoslavné církve a oficiálními přestaviteli Svazové republiky Jugoslávie, ale i s Ibrahimem Rugovou – prezidentem samozvané Republiky Kosovo.

Rusko ve hře o Kosovo
Rusko je jedním z nejsledovanějších hráčů ve hře o Kosovo. K přijetí rezoluce zahrnující Ahtisaariho plán je nutný souhlas nejméně devíti z patnácti členů RB OSN, za podmínky, že některý ze stálých členů nebude návrh vetovat. Ruské ministerstvo zahraničí se několikrát vyjádřilo, že nepodpoří řešení, které by nebylo odsouhlaseno oběma stranami, či že je nemožné, aby rezoluce postavená na Ahtisaariho návrhu RB OSN prošla. Rusko neustále zdůrazňuje, že hrozba veta má přimět zúčastněné strany k dalším jednáním a k přijetí kompromisního návrhu. Pro Rusko by mohla spočívat přijatelnost návrhu v kreslení paralel mezi Kosovem a Jižní Osetií a Abcházií, jež by mohly předznamenat odtržení těchto separatistických a mezinárodně neuznaných republik od Gruzie. Na druhé straně vyžaduje Rusko ujištění o unikátnosti kosovského případu a kvůli příměru k čečenské otázce. Rusko si s právem veta pohrává, výslovně jím však nikdy nepohrozilo.

Spojené státy společně s několika evropskými zeměmi předložily v RB OSN již 12. května návrh vycházející z Ahtisaariho plánu; Rusko návrh odmítlo a vyzvalo k dalším jednáním mezi Srby a Albánci. Ruská diplomacie si je vědomá, že kompromis v srbsko-albánské otázce není možný a že příklon k srbským návrhům by znamenal velmi rychlé vypuknutí nového konfliktu iniciovaného albánskou stranou, což by představovalo pro mezinárodní společenství nepřijatelnou diskreditaci mnohaletého působení v regionu. Politiku ústupků vůči ambicím kosovsko-albánské emancipace však Rusko nehodlá podporovat a alespoň se svými aktivitami snaží oddálit rozhodnutí o statusu Kosova a znovu si tak potvrdit svůj slábnoucí vliv na Balkáně. Faktem zůstává, že v případě vyhlášení nezávislosti Kosova nehrozí nebezpečí, že by současná srbská vládní garnitura žádala ruského bratra o pomoc při násilném získání svého teritoria zpět.

Možnosti přijetí rezoluce založené na Ahtisaariho plánu
Jaké jsou tedy možnosti přijetí návrhu? V případě vyostření vztahů mezi ruskou a americkou diplomacií (ať již z důvodu debat o vybudování protiraketové základny ve střední Evropě, či kritikou putinovského režimu) hrozí, že Rusko uplatní právo veta na návrh rezoluce začleňující Ahtisaariho plán. Druhou, nejvíce pravděpodobnou, možností je tichý souhlas, resp. možnost zdržení se hlasování  Tato varianta je pravděpodobná mimo jiné i kvůli nekompatibilitě současné srbské vlády (snažící se o začlenění do euroatlantických struktur) s ruskou vizí geopolitického uspořádání Evropy. Jednou z dalších možností je začlenění do agendy RB OSN zrušení Rezoluce 1244 za účelem přijetí nového právního rámce (dle Rezoluce 1244 je Kosovo integrální součástí Srbska). V tomto případě by se Rusko mohlo alibisticky zdržet hlasování, Rezoluce 1244 by byla zrušena a Moskva by mohla vetovat další rozhodnutí o uspořádání Kosova. V nastalém právním vakuu by se pak již nikdo nemohl divit, že Albánci využívají práva silnějšího. Poslední varianta ve stylu „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“ se řadí k těm pravděpodobným − Rusko by nemohlo být v žádném případě obviňováno z ústupků Západu a nepodpoření návrhů srbské strany. Podobných variací na stejné téma je pochopitelně několik – důležité jak pro Rusko tak i pro Západ je, aby Rusko vyšlo z jednání se ctí a nedošlo k dalšímu snižování vlivu Ruska na ostře sledované mezinárodní scéně.

Co lze v současné době s jistotou říci? Rusko bude dozajista prolongovat jednání a snažit se oddálit čas do definitivního rozhodnutí. Ať se již Rusko rozhodne jakkoliv, nemůže zabránit skutečnosti, že srbský stát a srbská společnost bude dříve či později nucena rezignovat a přijmout jako fakt ztrátu své dosavadní provincie. Srbsko ztratilo de facto Kosovo již v roce 1999 a bylo by krajně nereálné předpokládat, že by za současné situace došlo k navrácení Kosova pod srbskou administrativu. Ani nabídka co nejširší autonomie v rámci Srbska není pro většinové etnikum kosovských Albánců akceptovatelnou alternativou k požadované úplné nezávislosti Republiky Kosova. Případné ruské veto Ahtisaariho plánu by možná dočasně zpomalilo proces směřující k mezinárodnímu uznání nezávislosti Kosova, k prosazení požadavků a návrhů srbské strany by však nijak  zásadním způsobem neprospělo. Ať již bude Ahtisaariho plán v RB OSN nyní schválen či ne, Kosovo se stane v horizontu deseti let nezávislým státem uznaným minimálně větší částí mezinárodního společenství.

Věra Stojarová
Katedra politologie, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity