Česká republika se stala členem NATO v roce 1999 a na aliančním summitu v Praze v roce 2002, kdy jste Alianci vedl, bylo k členství pozváno dalších sedm zemí. Dnes má NATO 28 členů, čili téměř dvakrát tolik, co před vstupem ČR. Mělo by se dál rozšiřovat?
Severoatlantická aliance je dobrovolným svazkem svobodných zemí, které se rozhodly kolektivně se bránit. Pokud existují země, které se chtějí stát členy NATO, které splní podmínky vstupu, a které dokážou přispět k bezpečnosti, pak není možné členství omezovat. Jediným omezením tak zůstává ochota zemí provést požadované změny, modernizovat armádu, podřídit ji udržitelnému demokratickému řízení, a to je třeba posuzovat jednotlivě. Nelze uměle zatáhnout rolety a vytvořit pravidlo, které by z NATO udělalo uzavřený klub.

Jak konkrétně vidíte další rozšiřování NATO? 
Nasnadě jsou balkánské země a bylo by logické, že pokud splní požadované podmínky, stanou se členy NATO. A jak jsem o tom už v minulosti mnohokrát spekuloval, nelze rovněž vyloučit, že se členy této bezpečnostní organizace stanou země, u nichž si to nyní nemyslíme - například Rusko.

Rusko členem NATO ale není, stejně jako Ukrajina. Vidíte nyní nějakou roli, jakou může NATO hrát při řešení krize na Ukrajině?
Pouze velmi malou, protože jde o krizi, kterou je třeba vyřešit diplomaticky. Na druhou stranu v Alianci máme Radu NATO - Rusko, kde alianční země sedí s Ruskem u jednoho stolu jako rovní partneři. Rada NATO-Rusko sice zatím nebyla nějak zásadně úspěšným orgánem, ale hlavní je v tomto přístupu vytrvalost.

Nehrozí zde tedy podle návrat ke konfliktu typu studené války? 
Taková historická srovnání nemají valný smysl, žijeme ve zcela jiném světě, mnohem více vzájemně propojeném i křehkém. Proto potřebujeme organizace jako NATO, s jeho partnerstvími s Ruskem, Ukrajinou, státy Perského zálivu či severní Afriky. Dostat lidi k jednacímu stolu a hádat se s nimi je nekonečně lepší než na sebe mířit zbraněmi. Ale studená válka byl konflikt mezi Západem a Sovětským svazem, a Rusko není Sovětský svaz. Nečelíme studené válce, ale jsme v krizi a musímehledat novodobá řešení. 

V letošním roce také končí operace NATO v Afghánistánu, kterou Aliance zahájila v roce 2003, kdy jste byl generálním tajemníkem NATO. Jak se na to rozhodnutí jít do Afghánistánu díváte dnes? 
Nesu velkou osobní zodpovědnost za převzetí mise ISAF Severoatlantickou aliancí v roce 2003. Jsem přesvědčen, že jsme tehdy udělali správné rozhodnutí a jsem rovněž přesvědčen, že jsme mnohého dosáhli. Významný pokrok při obnově společnosti, demokratických institucí, role žen, vzdělání mladých lidí... 

Toho všeho bylo dosaženo díky tomu, že bylo NATO v Afghánistánu. A opakuji, že ten důvod proč jsme šli do Afghánistánu, byl jasný: pokud bychom my nešli do Afghánistánu, Afghánistán by přišel za námi. To stále platí, a proto mám jisté výhrady ke způsobu aktuálního ukončování tamní operace - spíše než podle výsledků na zemi se rozhodujeme podle uměle stanovených časových rozvrhů.

Dokázal byste shrnout i případné neúspěchy této dosavadní největší alianční mise, z nichž se může NATO poučit?
Pokaždé když nastane krize, jsme tím překvapeni a začínáme nanovo. Nicméně Aliance nasbírala od konce studené války mnoho zkušeností ze svých operací, z nichž bychom se měli poučit a prosadit změny. V Afghánistánu jsme postupovali tak, jak nám to události dovolovaly. Možná jsme měli více přemýšlet o politických důsledcích celé operace. A i když se provinční rekonstrukční týmy, které civilní experti pomáhali s obnovou země, začaly rozjíždět už za mého působení v NATO, měli jsme určitě vedle vojáků poslat do Afghánistánu mnohem větší počet civilních pracovníků, a za to nesu částečnou odpovědnost.