Patřil jste mezi nepřehlédnutelné osobnosti bezpečnostní politiky a celé komunity a hlasité kritiky omezování výdajů na obranu. Myslíte, že se podařilo něco změnit?
Podařilo. Dnes už to vědí všichni a rozumí, proč musíme navyšovat. To je velká změna a není to jen zásluhou Putina a takzvaného Islámského státu. Máme jasnější vědomí společné odpovědnosti za bezpečnost celého Západu. To je posun k dospělosti. Nečekáme, že to za nás zmáknou druzí, víme, že musíme i my. Zatím jsme ale nezačali.

Takže vlastní obrana stále zůstává až tím méně podstatným tématem vzadu?
No je to tak, že veřejnost dává podporu, a jak to udělat je věcí politiků, nikoli veřejnosti. V tom je zakopaný pes. Ne že skutek utek, ale skutek se změnil ve sliby a koncepce. V tom jsme machři. Obrana je politikum, ale dál se to zatím o moc nedostalo. Snad se prakticky pohneme pod vnějším tlakem.

Do konce roku mají všechny členské státy NATO přednést plány, kdy zvýší své investice do vlastní bezpečnosti a jak toho chtějí dosáhnout. Máme už takový plán?
Máme a máme i společnou vůli takovou deklaraci udělat, pokud tu ale nějaká vláda do března bude. Nemáme ministra, který by to dal do praxe. Bude se čekat na novou vládu. Není to dobré, ale je to realita. Kreml, ISIS, terorismus i spojenci jistě počkají... samozřejmě nepočkají.

Bojím se taky, že jednobarevná vláda bude válčit o populistická témata jako mzdy a dávky a nebude nic dělat ve strategických agendách, protože nebude mít široký konsenzus v parlamentu. Věnoval jsem hodně práce vzniku odborné široké shody, i poslanci ANO, ministra nevyjímaje, přišli bez znalostí a kvalifikace, ale hodně se naučili. Dalo se s nimi na obranné politice slušně spolupracovat. Teď to nevypadá dobře.

Proč myslíte, že se u nás nedaří bezpečnostní problematiku, která by z odvěkých zkušeností měla být jedním z hlavních pilířů a vlastně podstatou existence každého státu, upřednostnit nad většinou „pomíjivých a krátkodobých“ problémů?
Děláme to stále ještě víc z pocitu povinnosti, než z vlastní svobodné vůle nebo z ohrožení. Je to takové prazvláštní vazalství a zároveň lemplování. Nechci říct, že je to kverulování, ale máme pocit, že se nás to týká míň, že to dokážeme uhrát za míň. Nedokážeme vstřebat pocity Baltů, ale i Francouzů po strašných teroristických útocích, kdy chtěli omezit příliv dlouhých nelegálních zbraní z východní Evropy. Jsme sobečtí, alibističtí a nemáme sociální inteligenci nad problémy druhých.

U nás se v armádě povyšuje za to, když neuděláte chybu, nikoli za to, když jdete na riziko, jednáte statečně, proti odporu a dáte rozhodný rozkaz a vezmete na sebe odpovědnost. Z našich vysokých vojáků jsou kariérní úředníci, kteří to chtějí dotáhnout až do pěkné kanceláře v NATO, místo aby se připravovali podívat se nepříteli do tváře nebo ho zaskočit. Dokud situaci nezměníme v tom, že smyslem práce ministerstva a generálů jsou bojové jednotky, jejich výkonnost, bojové schopnosti a odhodlání vojáků, nehneme se. Nejčastější slovo, které jsem slyšel, je „to nejde“ nebo „problém“.

Jinde to ale očividně jde, například v Polsku nebo v Pobaltí.
Přitom je situace dost vážná, země je pod hybridními útoky, ruské dezinformace nám zjevně ovlivnily volby a pokračuje to dál i k prezidentským volbám. Nikdo nás proti tomu nebrání, zpravodajci vedou spíš strkanice mezi sebou, bojuje se o hvězdy na náramenících. Nebojuje se s nepřítelem. Nepřijde mi to normální ani zdravé. Výsledkem je, že o parlamentní kontrolu bezpečnostních složek se hlásí vysloveně extrémistické protizápadní síly s jediným cílem. A může to být trest pro všechny, nejen pro dezorientované zpravodajské služby.

Myslíte, že je to naší mentalitou, že pak hasíme situaci na poslední chvíli?
Někdy alibismus a někdy záměr, protože na poslední chvíli se utrácí hlava nehlava... Podívejte se, co mělo být v modernizaci armády již hotovo podle Bílé knihy, a mohlo být hotovo, kdyby ministerstvo obrany v čele s ministrem zbytečně nemudrovalo a makalo, kdyby se generál Bečvář (náčelník generálního štábu) nestavěl odmítavě k navyšování rozpočtu a nevyhýbal se odpovědnosti. Kdyby alespoň rozuměli té základní rovnici, že mezi modernizací a rozpočtem je těsná korelace: bez růstu rozpočtu prostě nedokážete modernizovat.

Je fakt, že pár schopných generálů odmítlo převzít odpovědnost v národním velení a když si to pak rozmysleli, byli překvapení, že na ně nikdo nečeká. Mohl být dávno dotažený radar vzdušné obrany, mohly být za rok nové vrtulníky, vojáci mohli mít nové neprůstřelné vesty, 7. brigáda mohla být v přípravě na nové obrněné transportéry, kyberobrana mohla být již ve zrodu, mohli jsme mít nový ústavní mechanismus nasazování sil v zahraničí a mohly být doplněné stavy obrněnců Pandur a modernizace dělostřelectva. Nestalo se a ministr odchází do jiného resortu před dokončením celé téhle práce. Proč?

Armáda má přitom u společnosti vysoký kredit. Zlepšila by ho ještě povinná vojenská služba?
V poslední době si začínám myslet, že bychom fakt měli vrátit povinnou vojenskou službu, třeba na 6 měsíců a pro menší podíl mladých mužů a dobrovolnic. Nejen proto, že si to přejí matky kluků a jejich přítelkyně, aby mladí muži vypadli z „mamahotelu“, ale aby se postavil vztah veřejnosti k armádě a obraně na reálný základ vlastní zkušenosti, aby se velitelský sbor dostal pod tlak poptávky občanů-neprofesionálů po opravdovém výcviku.

Armáda je dnes milovaná proto, že v ní lidé nemusí sloužit, a když slouží, tak za dobrý plat, výsluhy a s pracovní dobou 8,5 hodiny a bez rizika. Ne jako třeba policisté, nebo hasiči, kteří riskují denně. Že o armádě rozhodují především politici, je dle mého názoru fikce. Dost rozhodnutí vyplývá z vojenských potřeb a standardů NATO. Leccos pak vyplývá ze snahy důstojníků udělat kariéru, zavděčit se politikům a nedělat si problémy.

V AČR se opravdu povyšuje za loajalitu a nikoli za samostatnost a rozhodnost, schopnost vzdorovat, riskovat a prosazovat své. Správný název je služební postup, kariéra... Byl jsem šokovaný tím, že si AČR sama zlikvidovala velitelství logistiky. Zrovna my, kteří neustále něco dovážíme za našimi vojáky nebo převážíme přes naše území. A byla to jen a jen snaha vyhovět politikům v tlaku na škrty. Nezažil jsem vojáka, který by řekl, že raději odejde, než by ničil bojové schopnosti AČR. Právě to se musí změnit. Vojáci, zejména na nejvyšších pozicích, musí obnovit svou hrdost, velitelské schopnosti a zaměření na bojové schopnosti jednotek.

Máte představu, jak by měly české ozbrojené síly v ideálním případě vypadat?
Musíme je modernizovat a musí být moderní. Jinými slovy odejít od zastaralé a rizikové ruské techniky, doplnit, co nám chybí, a zejména: připravit se na moderní vedení boje, například kybernetickými prostředky, ale i psychologicky a kvalitou a vzděláním i výcvikem vojáků. Vidím jako nutnost opřít se hodně o aktivní zálohy, o civilní zázemí, vysoké školy, nové technologie a moderní průmysl, nápady a synergii s evropskými partnery.

Rychlá, flexibilní a vynalézavá armáda včetně technologií by odpovídala našim možnostem. A budovat konvenční síly ve spolupráci se sousedy, ať nemusíme vyhazovat peníze na všechno a soustředit se na přidanou hodnotu spojenců. A nedělat chyby a kiksy, jako se stalo vojenskému zpravodajství nebo v akvizici například balistických vest.

Co si myslíte o tankovém vojsku, které přežilo v zakonzervované podobě svou klinickou smrt a nová politická reprezentace by měla rozhodnout o jeho osudu?
Je to přesně ta schopnost a kapacita, kde bychom měli na modernizaci spolupracovat se spojenci, například s Německem, s Francií. Technologicky, průmyslem i výslednou bojovou schopností. Ale musíme se do celého nového evropského programu zapojit včas. O smyslu těžké techniky nepochybuji, stačí se podívat na Ukrajinu nebo do Sýrie či Iráku. Tanky budí respekt a mají smysl.

A nejmodernější technologie? Není jich v armádě málo? Vím, že máme vlastní kapacity, dokonce státní podniky, které se tímto směrem ubírají a mají například ve vývoji robotů s autonomními systémy či bezpilotními prostředky špičkové výsledky.
Máme předpoklady k technologickým inovacím, ale musíme si přesně říci, co chceme dosáhnout, jaké bojové kapacity a schopnosti, a pak podle toho přezbrojovat. Nemůžeme podřizovat výzbroj armády každému novému výstřelku, který se objeví. Na druhou stranu si myslím, že je třeba v obraně zásadně více invence. Musí být komplexní, a nejen vojenská.

My máme například bázlivou, skoro neutrální a rozkolísanou zahraniční politiku a doufáme, že to spasí nějací jestřábi v NATO. Ale tam už žádní nejsou. Naše země musí přitvrdit právě v měkkých prostředcích obrany. Mohli jsme například dostat již dávno Rusko pod tlak a do defenzivy nevojenskými politickými a komunikačními prostředky, které ovlivňují ruský vnitropolitický život. Uměli bychom to lépe než Američani, protože my jsme živoucím důkazem, že se dá žít lépe a svobodněji, než co mají prostí Rusové doma. Víme, jak je zasáhnout, aby je to ovlivnilo. Kreml by přestal obtěžovat nás a naše spojence.

Obdobně bychom mohli být daleko agresivnější v prostředcích elektronického boje, v aktivní zpravodajské činnosti, ve schopnosti neutralizovat i nepřátelskou ruskou ambasádu. Ale faktický stav je opačný, oni drží pod tlakem nás a tlačí nám své vlivové struktury do parlamentu a profilových parlamentních funkcí. Tanky nejsou všechno, je třeba používat i hlavu. A musím tady zdůraznit, že v dnešní komplikované situaci je monopolní odpovědností ANO a Andreje Babiše osobně, aby nenechali naši bezpečnost a obranu infiltrovat nepřátelským vlivem. V tom je třeba být nekompromisní, nejen v EET a k živnostníkům.

Víte už co dál? Myslím tím pracovně.
Začal jsem se věnovat svojí velké pracovní zálibě, rozvoji Prahy. Chci se rovněž věnovat novým technologiím a propojování výzkumu a jeho aplikací. Mám chuť dělat něco praktického a vidět jiné výsledky, než jen kyselé obličeje koaličních partnerů, úředníků nebo ministrů. Mám chuť taky žít, mít soukromí, sportovat, bavit se, cestovat.

Nevím jak dlouho mi to vydrží, protože vývoj u nás přestává být legrace a možná mne donutí zase hodit soukromí za hlavu, vrátit se a prosazovat udržení evropské a západní pozice a orientace. Teď nás čekají prezidentské volby. Je hodně důležité zavolit tak, aby se rozštěpená a volbami i ruskými dezinformacemi rozeštvaná česká společnost opět začala dávat dohromady. Potřebujeme prezidenta, který vrátí úřadu důstojnost a bude nás spojovat ne rozeštvávat, natož urážet. Zajímavé pro mne bude, jak budou volit ženy, protože ty slyšely od dnešního prezidenta tolik pohrdání a urážek, že budou asi hledat změnu, a právem.

Po kolika letech vlastně opouštíte Sněmovnu?
Odsloužil jsem jedno volební období, a můj kontrakt „vypršel“. Šlo ovšem o dobu, kdy se po dlouhém klidu změnila bezpečnostní situace v Evropě, pro Evropu, i pro nás. Rusko napadlo Ukrajinu, expandoval takzvaný Islámský stát s důsledky pro růst terorismu i radikalizaci části muslimů v Evropě i jejich odchod mezi bojovníky ISIS. Eskalace občanské války v Sýrii završená brutálním vojenským leteckým zásahem Ruska s přivedením íránských milicí do Iráku a Sýrie. V důsledku války velká migrační vlna do Evropy a celého regionu.

Kolaps demokracie v Turecku, rozjezd války mezi Saúdy a Íránem prakticky v celém regionu. Volba Trumpa a otřesy transatlantických vztahů a narůst nutnosti Evropy budovat vlastní obranu. Docela zlomové období i pro naši politiku. Dostali jsme se do hlubokých rozporů mezi naším západním geopolitickým postavením a proruským tlakem Hradu a Zemana. Místy to připomínalo temné momenty našich dějin. Teprve volba prezidenta ukáže, zda toto složité období máme vnitropoliticky za sebou. Snaha zatáhnout nás do ruské zóny vlivu a válčení provázela leccos i ve volební kampani. Debakl prozápadních a proevropských stran svědčí o tom, jak to dopadlo.

Nechtěl jste pokračovat? Byly to přeci jen vcelku překotné čtyři roky.
Že Sněmovnu pravděpodobně opustím, mi bylo stále zřejmější už před volbami. Dělal jsem věci velmi tvrdě a nekompromisně, zejména geopolitiku, vědomě bez ohledu na veřejné mínění. Navíc ještě tu bylo vyšetřování pražské „openkarty“, odmítnutí likvidace ÚOOZ (Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, pozn. red.) i ústavního zákona o soukromých zbraních, důrazný protiruský postoj v sankcích i dezinformacích u nás, nakonec i podpora „single“ ženám v právu na umělé oplodnění, a zejména opozice Zemanově pročínské i probašárovské politice, i zbabělosti Zaorálka a jeho party ve věci ambasády v Sýrii i ruské ambasády v Praze. Neměli jsme v koalici zahraniční protiofenzivu ani alternativu. Několikrát jsem upozorňoval Bělobrádka (předseda KDU-ČSL, pozn. red.), že je třeba zavést koaliční mechanismus koordinace prozápadní zahraniční politiky. Museli jsme zápasit o proatlantickou pozici na summitech NATO. Po útoku na Ukrajinu byla geopolitická krize uvnitř koalice pod tlakem Hradu opravdu veliká. Nebral jsem v této práci žádný ohled ani na rozkolísané koaliční partnery, ministr Stropnický by mohl vyprávět. Cením si KDU, že to moje drsné zacházení vydržela, byť ne ve všem a zdaleka ne všichni. Možností, které mi dala, si velice cením, jinde bych je nedostal.

A z politiky odcházíte taky?
Chodím teď často do Rudolfina poslouchat koncerty vážné muziky, i párkrát týdně. Mám v autě čas poslouchat pořádnej rock’n’roll a nemyslet na nic. Dočítám Jáchyma Topola - „Citlivého člověka“, drtivou knihu, která je o nás. Dělám to, abych se zas vyznal sám v sobě i v tom, kam jsme po listopadu dospěli. Na to nebyl v parlamentu čas a potřebuji dobít baterky. Jsem – řekl bych - vyžvaněný na dřeň.

Chci něco dělat ve firmě, mám čas a chuť na normální práci a projekty. Baví mne nové technologie. Nejdřív se ale chci věnovat rodině, na kterou nebyl čas. Žijeme dnes každý jinde. Dcery dodělávají školu, dozrávají profesně i partnersky, staví se na vlastní nohy. Chci u toho být. Neměl jsem na ně moc času, když byly malé. Chci taky být s manželkou víc času v Africe.

Jsem typ, který potřebuje rozumět sobě i svým blízkým. Těžko nesu odcizení, které nás taky sem tam potkalo. Nemohl bych bez nich tu práci dělat. Bez lidské i odborné podpory mojí ženy bych nebyl nic, zejména v evropské a zahraniční politice.

Takže ty pomyslné dveře úplně nezavíráte?
Dostávám návrhy na další politické projekty, dotazy na pomoc s obrannými agendami. Rozhoduji se. Podle mne se musí proevropské strany dohodnout na nové koalici, aby to mělo vůbec smysl a váhu. V současnosti nemají vliv a jen štěkají na karavanu, která nabírá špatný směr z Evropy. To je samozřejmě nebezpečné, protože kam můžeme zamířit? Pokud se proevropské strany nedají dohromady, rozpadne se naše geopolitika i v elektorátu, který se rozejde. Zatím jsou ale zapadlí v ukřivděné provinčnosti. Tomuhle bych rád pomohl, jakmile to půjde. Pokud ne, je třeba hledat jiný projekt, prozápadní a proevropská politika se musí dělat, jinak zemře nebo pojde, jak chcete.

Zaregistroval jsem, že se angažujete v protixenofobní výzvě „Oni je do plynu. My je do škol!“
Je to projekt, který reaguje na odporné výzvy proti malým dětem ve smíšené třídě základky v Teplicích. Vynořily se nepochybně v důsledku nástupu politického extremismu, který se nám do politiky vrátil s volebním podnikatelem s islámem a šaríou a s prostředky daňových poplatníků. Mluvím o spekulantovi Okamurovi a jeho vlivu. Ale musíme zároveň uznat, že to zlo, které probudil, je mezi námi a je i v nás. A je třeba tomu čelit!

Výzva a sbírka „Oni je do plynu. My je do škol!“ rozděluje neslučitelné světy a neslučitelné přístupy k soužití v jedné zemi a v jedné společnosti. Odmítám, aby zde vládl strach, aby lidé zase museli emigrovat z rasových nebo etnických či náboženských důvodů. Řada lidí už poslala stovku, dvě nebo i víc na podporu dětí napadené základní školy i romských holek a kluků, kteří se dnes perou o svou lepší budoucnost na středních a vysokých školách.

Když je podpoříme, podpoříme sami v sobě lepší kulturu a bezpečnější budoucnost. Když se budeme vzájemně nenávidět, jak nás nutí podnikatel se strachem a s volebními penězi od naivních a vystrašených voličů, nebudeme ani šťastní, ani bezpeční. Je čas se zvednout a ukázat, že opravdu máme na víc, než se nechat manipulovat strachem a nenávistí. Potřebujeme žít svobodně, bez strachu a se zvednutou hlavou.