natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Role EU během českého předsednictví při hledání míru v Gaze

    19. ledna 2009  10:52
    Podle informací agentur OSN, humanitárních organizací je sociální situace v Gaze již delší dobu mimořádně vážná, katastrofální. Od června 2007, kdy Hamás uchopil moc v Gaze, Izrael, EU, USA i některé arabské státy začaly uplatňovat taktiku izolace tohoto radikálního islamistického hnutí. Izrael navíc uzavřel své hranice s Gazou a zrušil palestinsko-izraelskou dohodu z roku 2005, podle níž měla nad egyptsko-palestinským přechodem v Rafahu dohlížet palestinská vláda a proces měl být monitorován EU.  

    Součástí této taktiky bylo i svolání mírové konference do Annapolisu, která měla odstartovat nové kolo mírových jednání mezi umírněným, prozápadním prezidentem palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem a izraelským premiérem. Hamás, který byl zařazen na listinu teroristických organizací v EU i USA, měl stát mimo politická jednání. Následoval vojenský konflikt mezi Hamásem a izraelskou armádou, který byl po dohodě od června 2008 přerušen šestiměsíčním příměřím. Za ukončení příměří, které vedlo k rozpoutání současného konfliktu, nesou zodpovědnost nejspíš obě strany.

    Hamás po skončení příměří zahájil rozsáhlou raketovou palbu na izraelské pohraniční oblasti. Izrael zase podle svědectví Carterova centra prosazoval zásobování Gazy pouze na 15 % běžné úrovně, což odmítl Hamás, který upřednostňoval úplné otevření hranic jako podmínku pro příměří. Olmertova vláda prý odmítala také požadavek Hamásu na rozšíření platnosti příměří i na Západní břeh. Izraelská armáda se uchýlila 4.11. k bombardování pohraničních pašeráckých tunelů, což Hamás uváděl jako casus belli pro raketový útok na Izrael.

    Dne 27. 12. Izrael zahájil vojenskou ofenzivu proti Hamásu, která měla za cíl ukončit raketové útoky proti Izraeli, rozbít jeho vojenskou infrastrukturu a zabránit definitivně pašování zbraní do Gazy. Někteří izraelští politici věřili i v možnost svržení vlády Hamásu silou. Útok spolehlivě prokázal, že neexistuje vojenské řešení vzniklé situace. Nastala patová situace, která nebyla výhodná pro žádnou zainteresovanou stranu.

    Útok Izraele na Gazu se uskutečnil v období změny vlády v USA, a proto zodpovědnost za ukončení krvavého konfliktu přešla na OSN a rovněž na EU. Proběhl také za situace, kdy došlo ke střídání předsednictví v EU. Francie, která předala ČR prezidentskou štafetu, byla dlouhodobě řazena mezi země zaujímající spíše proarabská stanoviska a silně se angažující v blízkovýchodním konfliktu. Současný prezident Sarkozy ale klade důraz na vyváženost postojů k Arabům a Izraeli, což zvětšuje jeho šance na úspěch. Zatímco diplomacie USA nachází největší podporu v Izraeli, tak Francie se těší největší přízně u arabské veřejnosti. Zájmem Paříže je rozbít americký monopol na řízení, řešení blízkovýchodního konfliktu. Usiluje o posílení role EU, potažmo Francie v regionu.

    Po vypuknutí krize reprezentovaly evropský postoj k řešení konfliktu v Gaze tři hlavní mírové mise. Francouzská mise, vedená prezidentem Sarkozym; Schwarzenbergova mise EU; německá mise v čele s ministrem zahraničních věcí Steinmeirem. Všechny tři mise usilovaly de facto o stejné, i když s větším či menším důrazem na jednotlivé kroky: zastavení palby; dlouhodobé příměří; řešení humanitárních otázek; kontrolu hranic s cílem zabránit pašování zbraní do Gazy; otevření přechodů pro lidi a zboží, zrušení blokády Gazy. Ani jedné se však nepodařil zásadní průlom, protože obě znesvářené strany odmítaly z různých důvodů příměří. Izrael se bál, že příměří legalizuje Hamás, zvýší jeho popularitu a raketové útoky se budou záhy opakovat. Hamás měl obavy, že příměří zachová úplnou či částečnou izolaci Gazy se všemi humanitárními a bezpečnostními důsledky.

    Jednání se ve všech třech případech zastavila během složitého řešení problému, kdo a jak by měl kontrolovat hranice s Gazou. Schwarzenbergova mise prosazovala mezinárodní (evropský) dohled nad hranicemi. Francouzský prezident projednal a podpořil egyptskou iniciativu obnovující de facto platnost palestinsko-izraelské dohody z roku 2005, která svěřila kontrolu nad přechody palestinské samosprávě. Celý proces měl být monitorován EU. Připravenost rozmístit své vojáky na hranicích s Gazou vyjádřilo i Turecko. Nabízela se možnost posílení schopnosti Egypta kontrolovat čtrnáctikilometrovou hranici s Gazou.

    Steinmeierova mise proto nabídla pomoc Egyptu s výcvikem a dodáním zařízení, které by zabránilo pašování zbraní. Jak Egypt tak i Hamás ovšem odmítaly přítomnost zahraničních jednotek na svém území. Egypt se bál, že ztratí kontrolu nad situací. Příliš otevřená hranice Gazy by měla vliv na bezpečnost sousedního Sinajského poloostrova a pomohla by upevnit vazby Hamásu na egyptské Muslimské bratrstvo. Postoj Hamásu vyplýval z obav, že zahraniční kontingent na hranicích dřív či později začne stranit Izraeli, což by mohlo ohrozit postavení islamistů v Gaze.

    Je jisté, že úplné zdecimování Hamásu izraelskou armádou, doprovázené humanitární katastrofou, by zhoršilo postavení palestinského prezidenta Abbáse a umírněných arabských států, protože arabské a palestinské veřejné mínění stojí jednoznačně na straně Hamásu. Znovuzvolení Abbáse v blížících se prezidentských volbách by se tím stalo chimérou. Český ministr zahraničí několikrát upozornil na toto riziko. Operace v Gaze ovlivní s velkou pravděpodobností i výsledek únorových parlamentních voleb v Izraeli. V tomto kontextu je zmiňována neúspěšná invaze izraelské armády proti Hizbulláhu v Libanonu v roce 2006, která výrazně snížila popularitu tehdejší vlády.

    Spolupráce EU či Obamovy administrativy s nekompromisním blokem Likud v případě jeho volebního vítězství by zřejmě neskýtala velké naděje na zásadní průlom při řešení blízkovýchodního konfliktu. Hamás spoléhá, že zatáhne Izrael do pouliční, vyčerpávající války, která může podle jeho kalkulů skončit i vítězstvím, jako tomu bylo v případě Hizbulláhu v Libanonu, či alespoň povede k legalizaci a zvýšení regionální prestiže hnutí. To si zřejmě uvědomila i izraelská ministryně zahraničí, když souhlasila s co možná nejrychlejším stažením izraelské armády, a to i v případě nedosažení uspokojivé dohody. Izrael si měl podle ní ale uchovat schopnost udeřit kdykoli znovu.

    České předsednictví bude možná muset řešit otázku, jak dále jednat s Hamásem, protože dosavadní izolace nejenže nepřispěla k jeho pádu, jak očekávala Bushova administrativa a Izrael, ale nedošlo ani ke změně jeho postojů k Izraeli, jak o to stála EU. Naopak se zvýšila jeho popularita v arabském světě a zesílil regionální vliv Íránu. Sympatie k Hamásu se začaly šířit i na Západním břehu, stabilní baště Fatahu a palestinské samosprávy. Bude třeba odložit falešnou optiku a přiznat, že i s Hamásem se dá jednat a nalézt kompromisy. Svědčí o tom jeho dlouhodobé tolerování dohod z Osla v 90. letech, ačkoli s nimi tehdy Hamás nesouhlasil a odmítl se podílet na jejich naplňování.

    V současnosti není sice připraven uznat Izrael, ale je ochoten s ním uzavřít dlouhodobé příměří (hudna) za přesně stanovených podmínek. V minulém roce probíhaly ve vedení Hamásu vážné diskuse o možném souhlasu s existencí budoucího palestinského státu v hranicích daných před vypuknutím červnové arabsko-izraelské války v roce 1967 na základě rezoluce RB OSN č. 242 a 338. Někteří vlivní činitelé Hamásu se vyslovili pro takto územně redukovaný stát, což bylo donedávna nemyslitelné. Zdá se, že přístupy Hamásu se vyvíjejí v čase, podobně jako strategické myšlení OOP a Fatahu v 70. a 80. letech.

    Je třeba vzít v úvahu, že hnutí Hamás netvoří jednolitý blok s monolitními názory. Jeho součástí jsou radikální vojenská (milice), pragmatičtější civilní složka i podřízené islámské nadace. Existují centra Hamásu v Gaze a v Damašku, jejichž postoje se mnohdy diametrálně liší. ČR měla dlouhodobě nadstandardní, blízké vztahy se Sýrií a může se pokusit v době svého prezidentství přesvědčit syrskou vládu, aby přiměla syrskou větev Hamásu k většímu realismu a zodpovědnosti.

    Zvažování varianty možného zapojení Hamásu jsou projednávány na různých úrovních v EU a opírají se o neudržitelnost a neužitečnost dosavadní izolace Gazy. Nedávno se například touto stěžejní problematikou zabývalo Centrum pro evropskou reformu ve své publikaci. Navrhlo mechanismus podmiňující pomoc Gaze výměnou za změnu přístupů Hamásu k mírovému procesu. Rovněž americký prezident Obama, ještě před převzetím úřadu prohlásil, že bude vážně zvažovat dialog s Hamásem za účelem dosažení míru.

    České republice se naskýtá šance hledat a nalézt cesty k míru nejen ve spolupráci s Izraelem, s nimž Topolánkova vláda udržuje nadstandardní vztahy, ale i s klíčovými arabskými zeměmi jako je Egypt, Jordánsko a Sýrie. Jednat by se mělo jak s palestinskou samosprávou na čele s prezidentem Abbásem, tak i s vedením hnutí Hamás. Oporou i návodem pro dosažení vytýčených cílů bude obsah schválené rezoluce RB OSN č. 1860 z 8.1., jejíž jednotlivé body se objevily v prvním prohlášení předsednictví EU k Blízkému východu z 9.1. Mezi ty klíčové patří: trvalé ukončení bojů na obou stranách; umožnění humanitární pomoci ze strany Izraele; zabránění pašování zbraní do Gazy a ukončení raketového odstřelování; obnovení činnosti evropské monitorovací mise EUBAM na přechodech s Gazou; zajištění pohybu zboží, lidí a humanitární pomoci ze sousedních zemí; podpora palestinské jednotě a vytvoření nezávislého palestinského státu.

    Zvláště bude třeba úzce dojednávat a koordinovat veškeré aktivity především s Francií, Egyptem, jenž spolu s ČR by měly vytvořit triumvirát na úrovni předsednictví Barcelonského procesu-Unie pro Středomoří. Ten by se zabýval na ad hoc bázi blízkovýchodním konfliktem a prosazoval by řešení na úrovni EU, Izraele a arabských zemí. Po nástupu prezidenta Obamy existuje taktéž mimořádná šance na intenzivní spolupráci EU-USA při hledání řešení. Je krajně důležité, aby všechny výše zmíněné kroky byly přijímány citlivě, promyšleně s ohledem na blížící se volby v Izraeli a palestinských samosprávných územích, aby šance na prohloubení mírového procesu nezůstaly na půl cesty.

    Palestinská otázka dlouhodobě ovlivňuje úroveň vztahů a spolupráce EU se zeměmi regionu v rámci barcelonského procesu a evropské sousedské politiky. Doposud EU spoléhala na americkou administrativu, která se chopila diplomatických, silových pák a našla modus vivendi z krizí. Tradičně se EU aktivně zapojovala pouze v etapě postkrizové stabilizace a financování ozdravných programů. USA byly hybatelem mírového procesu a EU zůstala role financiéra.

    Hlavním handicapem společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky ve vztahu k blízkovýchodnímu konfliktu je fakt, že dlouhodobě postrádá jednotný postoj členských zemí, což je dáno odlišnými zájmy zemí v tomto regionu způsobenými těmito faktory: geografická vzdálenost, početnost muslimské komunity i vliv „židovské lobby“; závislost na ropě či plynu; historické vazby; koloniální minulost; pocit zodpovědnosti za holocaust; strach z migrace, terorismu či organizovaného zločinu. Izrael tradičně dával Evropě nálepku proarabská, což s ohledem na heterogenitu zájmů jednotlivých zemí neodpovídá skutečnosti. EU tradičně klade důraz ve vztahu ke konfliktu na respektování mezinárodně-právních norem, dodržování lidských práv a humanitární otázky.

    Jaroslav Bureš
    Ústavu mezinárodních vztahů

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media