Nutno hned na úvod konstatovat, že ani zahraniční politika ani vnější bezpečnost nepatřily nikdy ke stěžejním tématům voleb, snad s výjimkou roku 2002, kdy bylo ve volbách aktuální téma Evropské unie, vzhledem k tehdy se blížícímu uzavření přístupových jednání. Jinak ale kampaním vždy dominovala témata více vnitropolitická, zejména socioekonomická. Tím je determinována i vlastní agenda vládnutí, která za celý uplynulý rok byla z pohledu vlády ve znamení přípravy právě socioekonomických reforem. Společně s řešením vnitrostranických a vnitrokoaličních problémů vzala příprava reforem vládě téměř veškerý čas a k žádným zásadním zahraničně-politickým rozhodnutím nedošlo.

Když se před rokem vláda ODS, TOP09 a VV ujímala své mise, charakterizoval jsem její zahraničně-politickou orientaci jako silně transatlantickou. Vycházel jsem přitom i z personálního obsazení těch postů v kabinetu, které mají na zahraniční politiku nejsilnější vliv (ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg a ministr obrany Alexandr Vondra). Argumentem pro toto tvrzení byla i skutečnost, že důraz na transatlantickou vazbu se dostal z volebních programů i do vlastního textu koaliční smlouvy. Není jednoducho změřit, zda toto vláda splnila. Česká republika se více méně v nezměněné podobě podílela na aktivitách hlavního transatlantického pilíře – Severoatlantické aliance. Konkrétnějším počinem, již lépe měřitelným, bylo zpracování tzv. Bílé knihy. S tvorbou nového strategického dokumentu Armády ČR se začalo krátce po nástupu vlády k moci, vláda materiál schválila v polovině letošního května.

Vláda při svém nástupu slibovala setrvání či dokonce posilování české přítomnosti v zahraničních misích, což se jí zatím daří (alespoň pro misi v Afghánistánu). Do tohoto plánu však může vládě v budoucnu nepříjemně zasahovat Senát, kde má od posledních voleb většinu opoziční ČSSD. Přitom vyslání českých vojáků do zahraničních misí musí být schváleno oběma komorami Parlamentu a již v minulosti (při schvalování misí pro rok 2009) se objevily vážné neshody mezi tehdejší vládou ODS, KDU-ČSL a SZ na straně jedné a nejen KSČM, ale i ČSSD na straně druhé. Vládě se prozatím podařilo prosadit svůj plán nově na dvouleté období (2011-2012), a to i v Senátu. Vláda však čelila kritice za to, že prosadila hlasování o návrhu ještě za starého složení Senátu. Byť k hlasování došlo až po senátních volbách, horní komora zasedala ještě ve starém složení, v němž měla koalice většinu.

Bílá kniha a zahraniční mise s dvouletým mandátem lze po roce vládnutí označit v zahraničně-obranné oblasti asi za nejvýznamnější konkrétní výsledky fungování Nečasova kabinetu. Další problémy ale zůstávají nadále otevřeny, jako například prověřování armádních zakázek z minulosti či dozvuky zásahu Vojenské policie v budově zpravodajství České televize při zajišťování důkazních materiálů. Armádu a ministerstvo obrany však může do budoucna oslabovat i neutichající tlak vyvíjený na ministra Alexandra Vondru v souvislosti s kauzami z doby působení ve funkci vicepremiéra pro evropské záležitosti. A navíc v současné době málokdo dokáže s jistotou předpovědět, jak dlouho vlastně vláda zmítaná vlastními problémy či problémy některých stran vydrží.

Petr Just
Autor je politolog a působí na Metropolitní univerzitě Praha