Na rozdíl od té pražské se bude odehrávat na nejvyšší úrovni, takže se od ní patrně dá očekávat méně výstupů v koncepčních otázkách - jinými slovy o tom, jestli je koncept PRT udržitelný do budoucna, jak by se měl proměnit a jaké jsou jeho nedostatky, se na londýnském fóru, na rozdíl od pražského, tak intenzivně patrně řešit nebude.

Na druhou stranu, londýnská konference by měla ukázat směr v oblasti bezpečnosti, dobrého vládnutí a zejména snahy o integraci povstalců do afghánského politického života.

Provinční rekonstrukční týmy (PRT) působí v Afghánistánu už více než šest let. V současnosti jich je v zemi 26 (http://www.isaf.nato.int/en/troop-contributing-nations.html) a na řadě míst musejí působit ve stále zhoršujících se bezpečnostních podmínkách. Generalizovat jejich dopady na stabilizaci země není možné, protože pracují v rozdílných podmínkách a jejich přístupy se liší.

Dlouhodobým problémem je koordinace mezi nimi. Byť se údajně v posledním roce zlepšila, přesto je nedostatečná a schopnost "učit se" je velice omezená. Koordinace mezi jednotlivými součástmi státní správy zodpovědnými za PRT též není ideální.

Pokud se člověk podívá konkrétně na český PRT působící v provincii Lógar, ukazuje se, že klíčem je to, jak si zástupci vojenské a civilní části týmu "sednou". Jestliže mají rozdílné názory, má to negativní vliv na rekonstrukční činnost. To platí i o častém mikromanagamentu, kdy se úředníci a politici snaží z hlavních měst ovlivňovat činnost příslušné části týmu více, než by jim příslušelo – namísto koncepční činnosti, respektive vytváření obecného rámce, zasahují do detailů, i když jsou tisíce kilometrů daleko.

Historický exkurs na úvod - Vietnam a CORDS
Předobraz týmů se dá nalézt ve vietnamské válce. V polovině 60. let se objevil program nazvaný Civilian Operations and Revolutionary Development Support (CORDS). Tehdy Američané řešili podobný problém, jako Aliance dnes v Afghánistánu. Vojenská likvidace nepřítele se ukazovala jako neúčinná, protože Vietkong se až do ofenzivy Tet v roce 1968 vyhýbal větším bitvám. Dokázal využívat podpory obyvatelstva a v asymetrických střetnutích "opotřebovávat" Američany. Právě CORDS měl pomoci v modernizaci vietnamského venkova, zajištění bezpečnosti a tím zbavení nepřítele podpory.

Další související materiály na natoaktual.cz: T. Karásek: Jak dál v Afghánistánu – Nová strategie či nové iluze? P. Zelinka: Novátorská Obamova strategie pro Afghánistán – cesta správným směrem?

Soustředění se na populaci a nikoli na nepřítele patří neodmyslitelně k protipovstalecké (counterinsurgency, COIN) strategii, kterou se snaží v Afghánistánu aplikovat velitel sil NATO a USA generál McChrystal. Znovuobjevení tohoto konceptu v Iráku přineslo své ovoce, takže jeho aplikace na Afghánistán je více než logická. Každá protipovstalecká kampaň je však unikátní, není možné ji tedy "překopírovat" a očekávat stejné výsledky.

Nedílnou součástí strategie zaměřené na populaci byl CORDS, či dnes jsou jí PRT. CORDS, jehož součástí se stal i rozsáhlý zpravodajský program Phoenix, nebyl z řady důvodů úspěšný (a Phoenix v tom sehrál svou roli). Nicméně je zajímavé, kolik se civilního programu účastnilo lidí. Jak píše David Ekbladh ve sborníku Nation-building beyond Afghanistan and Iraq, pro USAID v Jižním Vietnamu v roce 1967 pracovalo 7575 státních zaměstnanců, kontraktorů, Vietnamců a dalších cizinců.

Oproti tomu v Afghánistánu je civilních expertů málo. Americký prezident Barack Obama už loni v březnu hovořil o "civilian surge", tedy jakémsi posílení civilní části mise v Afghánistánu. Podle všeho se tento plán naplňuje jen velice těžko. Na desítky tisíc vojáků připadají stovky, maximálně několik tisíc civilistů, kteří se zabývají rekonstrukčním úsilím, radí afghánské vládě a lokálním představitelům a podobně.

Vojenská dominance
Pokud se člověk podívá na provinční rekonstrukční týmy, zjistí, že jde vesměs o více či méně vojenský produkt. Dominance vojáků se logicky promítá do činnosti PRT a to i v tzv. "německém typu" (do kterého se většinou řadí i český tým), kde jsou si teoreticky šéf civilní části a vojenský velitel rovni v rozhodování.

Ale asi nejzásadnějším problémem je proces, který se dá označit jako byrokratická institucionalizace PRT. Důvodem je to, že se zapomíná, proč vznikly, jaký je jejich smysl, takže se začínají stávat nedílnou součástí byrokracie vysílajících států (ministerstva obrany a zahraničí, potažmo vlády). To ovšem zastírá to, že jejich existence je pouze přechodná.

Jde o "těkavý" hybrid, který může být použit jen krátkodobě a ke specifickým úkolům. Působení civilistů a vojáků v jednom týmu (zvláště, když si mají být rovni) je v praxi střetem kultur a odlišného vnímání reality. Jde o přirozený jev, který se dá usměrňovat a pozitivně využívat jen po určitou dobu.

Ve chvíli, kdy získá jedna složka navrch, koncept se promění buď v rozmáchlejší verzi CIMICu, která se nesoustředí pouze na projekty "krátkého dosahu", a nebo na jakousi prodlouženou ruku státních orgánů, které mají na starosti rozvojové projekty v zahraničí. Byrokratická institucionalizace automaticky předpokládá dlouhodobost a udržitelnost. To ovšem likviduje původní filozofii týmů.

Přečtěte si další text Františka Šulce pro natoaktual.cz: Jak (ne) číst afghánské volby

Provinční rekonstrukční týmy vznikly, aby civilní experti zaštítěni vojáky mohli působit v oblastech, kde kvůli horší bezpečnosti nemohou provádět rozvojové projekty mezinárodní vládní a nevládní organizace (a logicky přímo ani zahraniční ekonomické subjekty). Rozvoj je důležitý pro získání obyvatelstva na svou stranu, což vede k oslabení povstalců. Vzhledem k tomu, že bezpečnost a rozvoj jsou dvěma stranami téže mince, jedná se o zájem vojenský i civilní. Je však nutné si uvědomit, že civilní zájem je obvykle dlouhodobější.

"Zřizovatelé" provinčních týmů by proto měli k jejich dlouhodobosti přistupovat velice obezřetně. Měli by se snažit o větší koordinaci mezi vládními a nevládními organizacemi. Ony a státní a lokální správy (na prvním místě) jsou totiž těmi, kdo zajistí udržitelnost projektů. Nikoli PRT, ty mohou pouze vhodně nastavit podmínky.

Obecně se ale dá říct, že koordinace mezi vládními a nevládními organizacemi a PRT je bídná. Navíc mezi rekonstrukčními týmy a nevládními organizacemi je vykopaná hluboká propast nedůvěry, kterou se nepodaří jen tak zacelit. Z výše uvedeného vyplývá, že PRT jsou pouze jakýmsi "přemostěním" a podle toho by měla být koncipována i jejich činnost:

1. veškeré vojenské působení v rámci PRT musí být podřízeno rekonstrukčním (civilním) cílům formulovaným nikoli na národní, ale na mezinárodní bázi a v mezinárodní spolupráci; 
2. širší zajišťování bezpečnosti (např. výcvik ANP, ANA, budování civilních institucí…) musí být v souladu s vytyčenými rekonstrukčními cíli (opět důraz na civilní fungování společnosti);
3. žádné ofenzivní vojenské operace nesmějí v rekonstruovaných oblastech (a zde je nutné jít na úroveň okresů) kolidovat s vytyčenými cíli na obnovu a rozvoj;
4. vojenské síly nesmějí využívat civilních "znaků” vládních či nevládních misí (včetně například bílých vozidel, log atp.) k získávání taktických výhod, protože to dlouhodobě poškozuje rekonstrukční úsilí;
5. veškerá činnost PRT (civilní i vojenská!) musí směřovat k co nejrychlejšímu předávání projektů/"uklidněných” oblastí místním institucím a nevládním i vládním organizacím a odchodu PRT.

Vzhledem k tomu, že mezinárodní společenství už v Afghánistánu příliš času nemá (rozhodně ne tolik, kolik se ho v uplynulých osmi letech promrhalo), bude zajímavé sledovat, jak a jestli se v Afghánistánu podaří některé nápady a dohody z Londýna uvést do praxe.

František Šulc
autor je redaktorem časopisu Týden,
provozuje také internetové stránky www.onwar.eu