Dědictví Sovětského svazu
Severní Korea a Írán spolupracují na vývoji balistických raket už od 80. let. Jejich raketový program vychází ze staré sovětské rakety Scud a dále z novějších ruských a čínských zbraní. Výsledkem vývoje jsou íránské střely řady Šaháb a severokorejské střely Hwasong, No-dong a Taepo-dong, z nichž nejvýkonnější už se řadí k mezikontinentálním zbraním. Všechny lze odpalovat nejen z pevných, ale i z pohyblivých zařízení, což podstatně komplikuje možnost účinného preventivního úderu proti nim.

USA se však už od konce 90. let se velice vážně zabývají alternativou, že „darebácké státy“ by mohly instalovat startovací rampu pro balistické rakety na palubu upravené civilní lodě, např. tankeru nebo velkého kontejnerového obchodního plavidla. Loď by se samozřejmě na pohled nijak nezměnila, avšak ve skutečnosti by představovala velice zákeřnou zbraňovou platformu. Faktem je, že Sovětský svaz na podobném projektu pracoval a podle některých pramenů byly některé civilní lodě upraveny jako nosiče střel R-27 (v kódu NATO SS-N-6), ale do operační služby se zřejmě nikdy nedostaly.

Americké zpravodajské agentury však získaly informace, podle nichž tato myšlenka žije dál. Není vyloučeno, že na její nové realizaci se podílejí ruští experti, kteří po rozpadu SSSR našli práci v „darebáckých státech“, jež jim mohly za jejich služby dobře zaplatit. Bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld už v roce 1998 upozornil, že USA se by mohly stát terčem překvapivého úderu raket odpálených z lodí u pobřeží.

Obavy z rakety BM-25
Samozřejmě se vnucuje otázka, nakolik je tento scénář realistický. Modifikace komerční lodě na plovoucí nosič balistických raket samozřejmě není nijak jednoduchá, ale zcela nepochybně je možná a téměř jistě je v technických možnostech Íránu i KLDR. Jednou z možností je např. přeprava raket v rozloženém stavu; před odpálením by byly smontovány a vztyčeny do svislé startovací polohy. Samotné odpalovací zařízení by nebylo složitější než současné odpalovací rampy na samohybných nebo tažených podvozcích.

Obavy USA z tohoto typu útoku ještě zesílily v roce 2003, když byly získány údaje o novém typu severokorejské balistické rakety s označením BM-25. Tato střela je totiž odvozena právě od zmíněné ruské ponorkové rakety R-27, jež byla jako výzbroj upravených obchodních lodí skutečně testována. Střela BM-25 má dolet nejméně 2500 km, podle některých zdrojů snad až 4000 km. Vzhledem ke své kompaktnosti by mohla být přepravována v celku a před startem by stačilo ji vztyčit. Do trupu lodi by snad mohly být instalovány i vertikální šachty podobné těm na raketových ponorkách. Značný rozruch proto způsobily informace z prosince 2005, že Írán zakoupil osmnáct raket BM-25.

Vzhledem k dosahu íránských a severokorejských raket by upravená loď mohla provést úder ze vzdálenosti několika stovek kilometrů od amerického pobřeží a v podstatě by nebylo nijak možné tomu zabránit. K možným cílům patří samozřejmě zejména největší města a vojenské základny na pobřeží. Podle závěrů komise Kongresu je ohrožena také energetická a dopravní infrastruktura, např. Hooverova přehrada či zásoby ropy v Prudhoe Bay.

Ch-55 aneb „íránský Tomahawk“
V případě Íránu se rozebírá ještě další možnost. Je totiž známo, že Írán zakoupil od Ukrajiny přibližně 12 střel s plochou dráhou letu Ch-55 Granat (AS-15 Kent) s doletem 2500 km. Jsou podobné známé americké zbrani Tomahawk a lze je vypustit z letadel, ponorek, hladinových lodí i pozemních ramp. Obecně se předpokládá, že Írán počítá hlavně s poslední možností, ale mohl by Ch-55 instalovat opět i na obchodní plavidla. Obrana proti takovým střelám je velmi komplikovaná, hlavně proto, že letí v těsné blízkosti země.

Některé izraelské zdroje usuzují, že Írán by teoreticky mohl odpálit Ch-55 ze svých stíhacích bombardérů Su-24 Fencer, případně z vojenských nákladních strojů Il-76, nebo dokonce snad z upravených civilních letadel. Ani to není technicky zcela vyloučeno, avšak znamenalo by to mnohem náročnější úpravy než přestavba lodí. Tato varianta útoku střel Ch-55 je proto spíše spekulací, i když je fakt, že Írán už mnohokrát dokázal svět překvapit.

Jak už bylo uvedeno, hlavním problémem obrany proti raketovému útoku z lodí je skutečnost, že by jej nebylo možné zjistit předem. Mohl by být proveden z mezinárodních vod, ale stejně tak by k němu mohlo dojít až v americkém přístavu. Jedinou reálnou šancí by tak bylo včasné zjištění a zneškodnění odpálené rakety, na což by však bylo nepříjemně málo času. Rozvíjení protiraketového deštníku svědčí o tom, že americká vláda přikládá této hrozbě velký význam, a to možná i větší, než oficiálně přiznává.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce Armádního technického magazínu.

Čtěte také speciál:
Vše o systému protiraketové obrany